pátek 18. listopadu 2016

Sofi Oksanen – Norma | Thriller na vlásku


Znáte ten pocit, jak vás tak nepochopitelně lákají knížky, které vás vlastně vůbec nelákají?  Norma, nejnovější knížka finské spisovatelky Sofi Oksanen na mě měla přesně tenhle účinek. Pořád jsem okolo ní chodila sem a tam a ona mě ponoukala „přečti si mě, přečti…“, ale když jsem ji vzala do ruky, najednou to neznělo tak dobře. Nakonec jsem se rozhodla ignorovat druhotný dojem a poslechla jsem intuici…

Třicetiletá Norma Ross žije poněkud osamělým životem se svou matkou Anitou. Tedy spíše žila, její matka totiž (údajně) spáchala sebevraždu skokem pod metro. V den matčina pohřbu Normu osloví cizí muž, který jí tvrdí, že se znal s její matkou a musí si spolu o něčem velice zásadním promluvit. Podivné okolnosti se vrší jedna na druhou a Norma se na vlastní pěst pouští do vyšetřování matčiny smrti…

čtvrtek 17. listopadu 2016

Už můžeme jít do školy aneb 6. narozeniny blogu + soutěž


Když jsem si před pár týdny uvědomila, že se blíží 17. listopad a s ním i blogové narozeniny, chvíli jsem musela přemýšlet, kolik let to vlastně letos budeme slavit. Vzpomněla jsem si přitom na chvíli, kdy jsme si s kamarádkou trochu s obtížemi uvědomily, že nám už příští rok bude třiadvacet, jelikož dvaadvacet nám je už teď, protože to tak rychle uteklo, aniž bychom si toho všimly. A stejně tak je to i s blogem. Rok 2010 je už tak dávno, že se mi jen těžko vzpomíná na dobu, kdy jsem ho neměla – je to něco, co je tu trvale, pořád a nějak si svůj život neumím představit bez něj.  Může se to zdát trochu podivné, vzhledem k tomu, jak málo v posledních měsících něco píšu, ale to vědomí, že vždycky můžu něco napsat, mě zkrátka uklidňuje.

čtvrtek 10. listopadu 2016

Sarah Andersen – Dospělost je mýtus | Komiks naší generace

Vzpomínám si, že když mi bylo dvanáct, patnáctiletí se zdáli tak vyspělí a dospělí! V patnácti jsem si říkala: až mi bude osmnáct, určitě si budu připadat jinak. Osmnáctka přišla a zase odešla, mně je dvaadvacet, podle všech společenských měřítek jsem dospělá, akorát ten můj pocit dospělosti se pořád někde fláká.

Sarah Andersenová je čtyřiadvacetiletá kreslířka z Brooklynu. Její webový komiks Sarah’s Scribblers dosáhl takové popularity, že část komiksů letos vyšla v knižní podobě – a tenhle měsíc i v českém překladu. Jsou to kresbičky jednoduché a jen s malým množstvím doplňujícího textu, přesto si vysloužily velkou pozornost. Asi bych po internetu jen těžko hledala někoho, kdo nikdy neviděl jediný obrázek Sarah’s Scribbles. Tyhle krátké komiksy na vás čas od čas vyskočí ze všech možných míst – na Facebooku, Tumblr, Pinterestu, Twitteru, na blozích… kdekoli vás napadne. A já se pokaždé vždy a znovu zastavím, přečtu si těch pár vět a zasměju se.

čtvrtek 3. listopadu 2016

Lauren James – První konec | Spíš začátek než konec

Vždycky když přijde na mladé autory, jsem vnitřně rozpolcená. Na jednu stranu se mladým spisovatelům často velmi dobře povede vystihnout chování a vyjadřování postav, jelikož píší o něčem, co je jim velmi blízké. Na druhou stranu ne vždycky jsou vypsaní. A pak mě taky vždycky deprimuje, když si uvědomím, že někdo skoro tak starý, jako jsem já už napsal knihu! Každopádně jsem vždycky zvědavá. Na První konec jsem se dost těšila. Jaký je konečný verdikt?

Mladá dáma a kočí uprostřed jakobitského povstání v roce 1745. Válka na Krymu roku 1854, novinář a dívka přestrojená za chlapce. Začínající biologové pracující ve vědeckých laboratořích roku 2019. A dva studenti biologie z roku 2039, jejichž rodiny mají společnou minulost. Matthew a Katherine se stále znovu a znovu potkávají napříč staletími, znovu a znovu se do sebe zamilovávají a pokaždé je rozdělí tragická událost… Proč se znovu a znovu vracejí? Povede se jim někdy dosáhnout (prvního) šťastného konce?

středa 2. listopadu 2016

Říjnové shrnutí – Humbook, lepítka a předsudky

Vždycky jednou za čas se mi stává, že se u mě objeví náklonnost k podzimu. Většinou ve chvíli, kdy sedím doma zachumlaná pod dekou, k ruce džus nebo čaj a nějakou pěknou knihu… pak pohlédnu z okna na krásně zbarvené listí a napadne mě, že mě ten podzim nedeprimuje tak strašně moc. Ale nebojte, ono to do druhého dne přejde. Ale teď jsem se aspoň dostala k napsání tohohle článku. Ano, po třech měsících se zase jednou hlásím s měsíčním shrnutím. Na rozdíl od uplynulých svou měsíců už to nebude tolik zahlceno poezií (slibuju!), konečně mám totiž za sebou zkoušku z české literatury druhé poloviny 20. století. Bohužel taky začal semestr, takže teď čtu literaturu z 19. století a první půlky 20. století… Ale mezitím jsem si našla i čas na čtení něčeho jiného, a o to se s vámi teď můžu podělit.

středa 19. října 2016

Amie Kaufman & Jay Kristoff – Illuminae | Prostě si to přečtěte

Řekněme si to na rovinu: přestože si velmi pečlivě vybírám, co budu číst, velká spousta young adult knih mi teď přijde buď jako banální, nebo malinko hloupá. Prostě už jsem z toho vyrostla. Ale tahle skepse, s níž ke většině podobných děl v současnosti přistupuju, s sebou nese jednu výhodu – když se něco fakt povede, je to o to lepší, když vlastně nemáte žádná očekávání. A Illuminae se krucinál fakt dost povedlo.

Pro Kady a Ezru to není zrovna ideální den, zrovna se totiž rozešli. A navíc na jejich planetu Kerenza zaútočily lodi nepřátelské korporace. Po dramatickém střetu se části obyvatel podaří uprchnout na palubě tří vesmírných lodí a teď utíkají jako o život, aby je nedostihl bitevník Lincoln, protože další střet s ním by už nemuseli přežít. Jenže bitva o Kerenzu si vyžádala své následky: umělá inteligence, která řídí bitevní loď Alexandr, je poškozená a na palubě další lodi se zase objevila záhadná nemoc. Velení se to vše snaží ututlat, ale Kady, která se vyzná v počítačích, jen tak něco nezastaví. A mezitím se Lincoln blíží.

čtvrtek 13. října 2016

Setkání s Rutou Sepetys aneb píšu dopisy jako Hitler

Pokud sledujete knižní blogy (a jejich stránky na sociálních sítích), asi jste zaznamenali, že do Prahy v rámci literárního festivalu Humbook přijede spisovatelka Ruta Sepetysová. Pokud už nějakou dobu sledujete můj blog, mohli jste si tu přečíst hned tři recenze na její knihy: V šedých tónech, Potrhaná křídla a teď nejnovější Sůl moře. Všechny tři knihy se mi velmi líbily, takže jsem se na Rutinu návštěvu v Praze velmi těšila – prakticky jsem odpočítávala dny. Tím spíš, když jsem se dozvěděla, že se pro mě a další knižní blogerky chystá speciální setkání s Rutou, kde budeme mít příležitost nejen nechat si podepsat knihy, ale také vyměnit si s autorkou pár slov.

Ze setkání jsem se zrovna vrátila a musím říct, že ač se to zdálo nemožné, skutečnost předčila má očekávání.

středa 21. září 2016

Ruta Sepetys – Sůl moře | Dějiny píší vítězové

Rutou Sepetysovou jsem se měla tu čest setkat už dvakrát. Dvakrát mě přesvědčila, že její knihy představují opravdu nezapomenutelné počtení. Takže když jsem Sůl moře otevírala, věděla jsem, že mám očekávat velké věci. A přesto… přesto kniha moje očekávání ještě předčila.

Druhá světová válka skončila v roce 1945 porážkou nacistického Německa – a to je dobře. Spojenecké síly v čele s Británií, USA a Sovětským svazem zahnali nepřítele ze svého území a mnohonásobně mu „vrátili“ utrpení, které Němci za těch šest let způsobili. Vybombardovaná města, potopené lodě, miliony mrtvých. Za Osvětim. Za Lidice. Za Leningrad. Konečně i Němci dostali to, co si zasloužili, a to je dobře. Nebo ne?

Leden 1945. Z přístavu ve Východním Prusku vyplouvají lodě, na nichž před blížící se Rudou armádou prchají tisíce (převážně) německých uprchlíků. Ženy, děti, staří, ranění. Mezi nimi i čtveřice mladých lidí – litevská studentka medicíny Joana, patnáctiletá Polka Emilia, pruský restaurátor Florian a německý námořník Alfred. Každý si stráží nějaké tajemství. Náhoda je svedla dohromady a přivedla je na palubu jedné z největších katastrof, o které se bude ještě dlouho mluvit… nebo ne?

pátek 26. srpna 2016

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu | Pravda lež fikce

Většinou nemám ve zvyku vracet se k autorům, jejichž tvorba mě poprvé příliš neoslnila. Od Delphine de Viganové jsem před dvěma lety četla knihu No a já, která ve mně po přečtení nezanechala žádný silnější dojem. Přesto mě Bětka přesvědčovala, že si mám Podle skutečného příběhu přečíst, na což jsem po chvíli váhání kývla. A nelituju.

Spisovatelka Delphina se právě nachází v obtížném období. Její poslední kniha, autobiografický příběh její vlastní matky, se dočkala mimořádného úspěchu, s čímž samozřejmě souvisí nejen rostoucí zájem čtenářů, větší počet autogramiád, besed či autorských čtení, ale i neúprosné očekávání: co může napsat po tomhle? V této době se seznamuje s L., tajemnou ženou, na níž ji něco neodvratně přitahuje. Obě ženy se zakrátko spřátelí a až příliš pozdě si Delphina uvědomí, že se jejich vztah postupně proměnil v něco patologického a nebezpečného, což nakonec způsobilo, že po dobu dvou let nebyla schopná napsat ani slovo…   

pondělí 1. srpna 2016

Červencové shrnutí – hodně čtu a trochu z toho blázním

Ahoj všichni! Polovina nebo třetina prázdnin je za námi – záleží na tom, jak se na to člověk dívá a na jakou školu chodí. Já jsem si v červnu spočítala, kolik toho musím přes léto přečíst, abych se mohla v září vydat na zkoušku z literatury, a od té doby se ze všech sil snažím neztratit rozum při plnění tohohle maličkého cíle. Mezi čtením literatury se učím francouzsky a sleduju zprávy. Až z toho jde hlava kolem – pauzu jsem si udělala na prvním YOLI pikniku (bylo to fajn!), s Hankou jsme podnikly přespávačku u Bětky a v mezičase jsem jedla hodně zmrzliny.