pondělí 24. září 2018

Laurent Binet – Sedmá funkce jazyka | Lingvistická detektivka


Laurent Binet se uvedl jako autor románu HHhH, který popisuje atentát na Heydricha, což je pro nás jako Čechy jistě zajímavé téma. HHhH si chci přečíst už dlouho, ale nakonec jsem se jako první dostala k novější Sedmé funkci jazyka. Ta si totiž na paškál vzala literární teoretiky a lingvisty a učinila je protagonisty téhle metajazykové detektivky, což mě jako někoho, kdo už čtyři roky neslyší ve škole prakticky nic jiného než o funkcích, pořádně navnadilo.

Na českém vydání se vzadu skví nápis „Konspirační thriller mezi Danem Brownem a Romanem Jakobsonem“ a já si nejsem jistá, jestli je to úplně nejlepší nápad. Ne proto, že by se snad mýlil – strukturně řečeno je Sedmá funkce jazyka knihám prvně zmíněného Dana Browna velice podobná, ale klíčové je to druhé jméno. Máte aspoň tušení, kdo to byl Roman Jakobson? Protože si umím představit, že v opačném případě dostanete spoustu zmatených fanoušků Dana Browna, kteří se hned na začátku utopí v přívalu diskurzu. (Uvažuju o tom, že to ozkouším na mamce, ale tuším, že mi to záhy hodí na hlavu…)

středa 19. září 2018

Laini Taylor – Snílek Neznámý | Podivno a jeho noční můry


O Laini Taylorové bylo u nás hodně slyšet, když svůj román Dcera kostí a dýmu částečně zasadila do Prahy – a vytvořila z ní město, které bylo trochu moc tajemné a liduprázdné (kdo sežral všechny turisty?) a zároveň až příliš turisticky stereotypní. Přesto mě bavil její styl psaní i příběh, což jsem si později potvrdila i u souboru tří povídek Lips Touch: Three Times. Snílka Neznámého jsem proto vyhlížela opravdu netrpělivě, zvlášť když je hlavní postavou knihovník…

Lazlo je sirotek a jako takový dostal příjmení Neznámý. Vyrostl s mnichy v klášteře, ale stačila jediná pochůzka do knihovny a z mladého mnicha se stal knihovník s nosem věčně zabořeným do knihy, což mu vysloužilo přezdívku Snílek. A ze všeho nejvíc ho láká legendární město Pláč, o němž se vyprávějí fantastické příběhy, ale celých dvě stě let o něm ani jeho obyvatelích nikdo neslyšel nic nového. Jenže sen si vybírá snílka, a tak Lazlo jednoho dne dostane příležitost zvednout oči od knihy a upřít je k obzoru, za nímž se skrývá Pláč…

úterý 4. září 2018

Chimamanda Ngozi Adichie – Amerikána | Kdo je teda rasista?


Amerikánu už od svého vydání před více než rokem provází pověst skvělé knihy zabývající se závažnými tématy. Navíc ji napsala autorka textu We Should All Be Feminists (od té doby vyšlo jako Feminismus je pro každého), což bylo pro mě víc než dobré doporučení. A tak jsem se do té více než pětisetstránkové bichle pustila, zvědavá, kam to povede. 

Autorka pochází z Nigérie a žije střídavě tam a ve Spojených státech, takže předpokládám, že píše z vlastní zkušenosti. Amerikána začíná ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka Ifemelu rozhodne opustit svůj zavedený život v USA a vrátit se do rodné Nigérie. Postupně se pak čtenář seznamuje s jejím příběhem a s její láskou Obinzem, kterého kvůli Americe kdysi opustila. V jádru vyprávění stojí konflikt identity a rasová otázka: zatímco v Nigérii byla Ifemelu prostě Ifemelu, v Americe je z ní najednou černoška. Teprve v zemi, která se tak vehementně snaží dokázat, že rasa už není problém, že jsou všichni stejní, vidí Ifemelu, jak moc to není pravda. Začne o tom psát blogové příspěvky a získá velkou popularitu, a přece se po třinácti letech odhodlá vrátit zpátky do Nigérie, kde už najednou také není stejná jako všichni ostatní, protože žila v Americe. Problém tady už není rasa, ale odlišná životní zkušenost. Taková panta rhei, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky...

středa 22. srpna 2018

Nina LaCour – Hold Still | Tichá kniha na vážné téma


Hold Still vyšlo v roce 2009 a od té doby Nina LaCour napsala čtyři další knihy, z nichž tři jsem už četla. Když čtete autorovu prvotinu po tolika letech a tolika knihách, nemusí to vždycky dopadnout dobře. Na Hold Still jde poznat, že se autorka pořád ještě úplně nerozepsala, ale rozhodně se nejedná o katastrofu, která patří do starého železa. Naopak spíš předznamenává témata, která začala být populární o několik let později, stejně jako témata, která se ve tvorbě Niny LaCour budou stále vynořovat: rozbité rodiny, umění, smutek.

Kniha začíná chvíli poté, co Caitlinina nejlepší kamarádka Ingrid spáchala sebevraždu. To největší se tedy odehraje ještě před začátkem vyprávění a po zbytek knihy se Caitlin musí vyrovnat s tím, že už Ingrid není, a ve chvíli, kdy najde její deník, i s tím, že ji možná trochu zklamala. Téma smutku, opuštěnosti a smíření se znovu objevují i ve Všechno je v pohodě a do jisté míry mi přijde, jako by se autorka při psaní Hold Still připravovala na svůj pozdější román, v němž dotáhla k dokonalosti to, co umí nejlépe: práci s postavami.

J. K. Rowlingová – Předobrý život


S proslovy už mám svou dávku zkušeností. Tak zaprvé, jeden z nich jsem kdysi dávno, když jsem končila střední školu, napsala. Můj osmiletý gympl se s přibývajícími lety měnil v příšerné peklo a byla jsem tehdy vděčná hlavně za to, že už tam nebudu muset chodit, takže mi zbývalo jen "pokusit se být třeskutě vtipná. 

Když jsem si o pár let později musela vybírat téma na svou bakalářskou práci, znovu jsem se vrátila k proslovům a nakonec jsme přeložila brilantní text od Lois Lowryové, který měl oproti jiným tu výhodu, že byl o knihách a splňoval zadaný počet stránek. Tehdy jsem narazila i na proslov J. K. Rowlingové a samozřejmě jsem na okamžik zadoufala, ale dočkala jsem se pouze hořkého zklamání. 

Seneca sice říká, že „život je jako příběh: nezáleží na tom, jak je dlouhý, ale jak je dobrý,“ ale bohužel, bakalářská práce není jako život a záleží na tom, jak je dlouhá – a příběh by to taky nebyl příliš poutavý (Kapitola jedna, v níž Anežka napíše dva odstavce a pak stráví hodinu formátováním; Kapitola osm, v níž se málem zhroutí, když se počítač vypne před uložením rozepsané práce).

čtvrtek 16. srpna 2018

F. S. Fitzgerald – Za tebe bych život dal | FSF v temném kabátě

Nedá se říct, že bych byla nějaký milovník Fitzgeralda; vlastně jsem zatím četla jen Velkého Gatsbyho a to s nijak valným nadšením. (Asi to bude tím, že mojí hlavní čtenářskou pohnutkou tehdy byl, ehm, Leonardo DiCaprio.) Zato tenhle povídkový soubor mě lákal, převážně svým názvem. 

Všechny povídky v něm byly za Fitzgeraldova života odmítnuty – většinou proto, že nebyly dost fitzgeraldovské, že byly moc temné. Ohledně toho soudy vynášet nemůžu, zato ale musím říct, že mě to bavilo. Jak už to u povídkových souborů bývá, některé víc a některé míň, ale u všech jsem mimořádně ocenila, jaké dokáže Fitzgerald vymyslet zápletky. A kolik toho na relativně málo stránkách dokáže říct. (Vlastně by z jedné povídky byl skvělý young adult román, je tam všechno – láska do pěti minut, následovaná zradou, vzájemnou nedůvěřivostí až po nevyhnutelné usmíření, jak jinak než na plese. Copyright už vypršel, tak že by to někdo přetvořil na trilogii o čtyřech dílech?)

neděle 1. července 2018

Nicola Yoon – Slunce je také hvězda | Láska, osud & věda


Nicola Yoon se proslavila svou prvotinou Everything, everything (Všechno, úplně všechno), kterou jsem si od vydání chtěla děsně, děsně moc přečíst – takže jsem ji přirozeně ještě nečetla. Teď jí v českém překladu vyšla i další kniha, Slunce je také hvězda.

Daniel je synem korejských přistěhovalců, Natasha dcerou imigrantů z Jamajky. Zatímco Daniel se v USA narodil a jeho rodičům se podařilo pořídit si obchod a v novém životě uspět, Natasha je spolu s celou rodinou v Americe nelegálně a stíhá je nepřízeň za nepřízní. A večer je všechny mají vyhostit. Člověk by řekl, že taková zastánkyně vědy a holých faktů, jako je Natasha, se už vzdá naděje, přesto se i poslední den vydává na úřad v zoufalé snaze zvrátit nezvratitelné. A tehdy potká Daniela, který je sám na cestě na pohovor na Yale, aby se mohl stát doktorem, jak si přejí jeho rodiče. Daniel sám je básník a snílek a stačí mu jediný pohled na Natashu, aby věděl, že se něco musí stát. Teď o tom jen musí přesvědčit ji, ale má všechen čas světa, nebo ne?

sobota 9. června 2018

Rupert Thompson – Ty a nikdo jiný | Pod maskou surrealismu


Když jsem na konci dubna projížděla připravované novinky na další měsíc, do oka mi padla zajímavá obálka knihy, o níž jsem doposud neslyšela. Zvědavě jsem rozklikla anotaci a dozvěděla jsem se, že se jedná o knihu z prostředí francouzského surrealismu, která se zabývá problematikou genderu… a když jsem se navíc na konci anotace dočetla, že ji přeložila Kateřina Klabanová, měla jsem jasno: Ty a nikdo jiný si musím přečíst.

Ty a nikdo jiný vypráví skutečný příběh dvou žen: surrealistických umělkyň a celoživotních partnerek. Lucy a Suzanne se seznámily už v mládí, na počátku dvacátého století. Jejich přátelství postupně přerostlo v něco víc, a když se z nich díky sňatku jejich rodičů staly nevlastní sestry, dostalo se jim výborného krytí. Později se, už se změněnými jmény Claude Cahun a Marcel Moore přestěhují do Paříže, která je v té době ráj umělců a spisovatelů, kteří jsou připraveni bořit stereotypy a hranice samotné reality…

pátek 1. června 2018

Drago Jančar – Dnes v noci jsem ji viděl | Kdo si to bude pamatovat


Dnes v noci jsem ji viděl je nejnovější svazek Pestré řady z dílny nakladatelství Plus. Jedná se o román slovinského autora Draga Jančara. Přestože u nás slovinská literatura není příliš pojem, ve své vlasti patří Drago Jančar mezi uznávané autory, a tudíž je jenom dobře, že se s jeho tvorbou nyní mohou seznámit i tuzemští čtenáři.

Dějištěm příběhu je Jugoslávie v období okolo druhé světové války. Slovinsko a několik dalších států v závěrečných dnech války obrátil na ruby politický převrat, který zemi na dlouhé roky uvrhl do osidel komunistického režimu. Překotné změny probíhající ve dvacátém století semlely mnoho lidí, a mezi nimi i Slovinku Veroniku Zarnikovou. Právě na její osudy se kniha soustředí, přestože čtenář nikdy nedostane možnost seznámit se s jejím osobním pohledem. Její život sledujeme prostřednictvím vyprávění pěti osob, jimž nějak zasáhla do života. Jejich pohledy se proplétají a nakonec vytvoří mozaiku, z níž se vynoří mlhavý obraz života jedné ženy…

sobota 26. května 2018

Katherine Applegate – Strom naděje | V Kalifornii a knize je možné všechno

Paměť je nevyzpytatelná. Když jsem brala do ruky Strom naděje, myslela jsem, že je to má první autorčina knížka. Náhodou se ovšem ukázalo, že opak je pravdou – Katherine Applegate totiž psala YA, ještě než se tomu říkalo YA – a já ve dvanácti přečetla půlku naší knihovny, takže to dá rozum, že jsem přečetla i pár knih od ní. A pak zmizely v propadlišti dějin i mé paměti… Pokud byste si ovšem nějakou knížku měli pamatovat, je to Strom naděje.

Strom naděje se jmenuje Rudy. Je to dub a je mu už přes dvě stě let. Jeho větve a kmen jsou domov pro několik zvířecích rodinek, včetně jeho nejlepší kamarádky vrány, a každé jaro na něj lidé přicházejí věšet svá přání v naději, že se jim vyplní. Rudy by jim v tom moc rád pomohl, ale stromy toho moc nezmůžou… Dokonce ani lidem nesmí prozradit, že umí mluvit. Jednoho dne se do sousedství přistěhuje nová rodina. Okolí ji nemá moc rádo a hrozí, že budou muset odejít – a že chudák Rudy bude muset s nimi. Rudy se rozhodne, že předtím musí splnit alespoň jedno přání…