sobota 10. listopadu 2018

Leigh Bardugo – Trnitá řeč | Pohádky s temnějším nádechem


Leigh Bardugo patří ke spisovatelkám, které se rády vracejí do svého fantasy vesmíru i napříč různými sériemi. Povídkový soubor Trnitá řeč je sbírka pohádek, které se odehrávají ve stejných kulisách jako autorčina série Griša nebo Šest vran. S jejich postavami se tam však nesetkáte, Trnitá řeč totiž spojuje šest nezávislých pohádkových příběhů. Některé vám mohou připomenout známé pohádky, třeba tu o Jeníčkovi a Mařence nebo Louskáčka, jiné alespoň mně přišly zcela původní.

Pohádky patří k nejstarším příběhům naší kultury, původně se předávaly ústně, není proto divu, že jednotlivé příběhy dostaly mnoho různorodých verzí, které si jsou často podobné jen málo, jak se měnily v čase i prostoru. Tahle tradice umožňuje i současným autorům, aby si pohádku přebrali podle sebe, kousek změnili, zasadili ji do jiného časoprostoru nebo se zaměřili na marginální epizodu či postavu. Možnosti jsou takřka nepřeberné. Někdy si z pohádek stačí vzít jen různé archetypy (úkoly, zlou čarodějnici, pomocníka…) a vytvoříte něco svébytného.

sobota 27. října 2018

Hank Green – An Absolutely Remarkable Thing | Mimozemšťani a sociální sítě


Hank Green napsal knihu! Hank Green napsal knihu, Hank Green napsal knihu! Asi tohle mi proběhlo přibližně stokrát hlavou ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, ano, překvapivě, že Hank Green napsal knihu. V tu chvíli příliš nezáleželo na tom, o čem je, protože mladší bratr spisovatele Johna Greena je minimálně stejně boží. Ale předpokládám, že pokud jste An Absolutely Remarkable Thing ještě dychtivě nezhltli, patříte k těm, kteří by se nejdřív rádi dozvěděli, o co tady běží, takže…

Třiadvacetiletá April May se právě uprostřed noci vrací z práce, když tu natrefí na sochu robota samuraje, jak si tak stojí přímo uprostřed ulice. April předpokládá, že je to nějaké umění, a natočí s „Carlem“ video. Když se druhého dne probudí, z videa je senzace, protože podobné sochy se objevily ve městech po celém světě. Nikdo neví proč, jak ani odkud. Z April se prakticky ze dne na den stane celebrita a musí se vyrovnat se svou nově nabytou slávou a důsledky, které má na její život. A co když jsou Carlové mimozemšťané?

pátek 26. října 2018

Becky Albertalli & Adam Silvera – What If It’s Us | Když se cute potká s depkou


Becky Albertalli a Adam Silvera patří v současnosti k nejpopulárnějším LGBT+ spisovatelům. A tak, když ti dva oznámili, že spolu napíšou knížku, hned bylo jasné, o čem asi tak bude. Každý z nich stvořil jednoho hrdinu a pak ty dva nechali, aby na sebe jednoho letního dne v New Yorku narazili. Albertalliová píše kapitoly z pohledu Arthura, Silvera z pohledu Bena. Arthur je takový Simon 2.0, zato Ben je ztělesněná melancholie. Arthur věří na osud a Velkou Lásku, zatímco Ben si právě prošel příšerným rozchodem. Od Silvery jsem stále nic nečetla, ale z toho, co jsem slyšela, mám pocit, že se oba spisovatelé drží svého osvědčeného schématu. A co se stane, když se cute potká s depkou?

neděle 14. října 2018

Sarah Matthias – Hvězdy nad Berlínem | Holokaust jinak


Když vezmete do ruky Hvězdy nad Berlínem, ze všeho nejdřív by vás mohlo napadnout, že se jedná o další tuctový milostný příběh ze druhé světové války. Takže vytrvejte a čtěte dál… Německý chlapec Max Hermann potkává Lili Petalovou, která kočuje spolu s rodinným cirkusem. Něco mezi nimi přeskočí… Jenže je rok 1939 a Lili je Romka. Německem se začíná šířit šeptanda, že gestapo Romy zatýká, dokonce i „slušné Romy“, kteří žijí usedlým životem a mají válečné medaile za statečnost. Petalovi ty zvěsti zprvu odmávnou jako nesmyslné, vždyť pracují a v jejich cirkuse je pořád plno. Bohužel ale všechny čeká nepříjemné prozření, že některým lidem nejde o to, jestli člověk něco udělal, ale jaký se narodil…

Sarah Matthiasová v doslovu ke knize píše, jak při návštěvě muzea náhodou objevila koutek věnovaný perzekuci Romů za druhé světové války. Stejně jako Židé i Romové byli pro svůj původ zavíráni do táborů smrti a nespočet jich přišlo o život, ale vlastně se o tom skoro nemluví. A tak se autorka rozhodla, že o romském holokaustu napíše knihu. Kniha má na Goodreads trestuhodně málo čtenářů, což je prapodivné, protože minimálně obálkou by mohla uchvátit už na první pohled. Že by romský holokaust vážně nikoho nezajímal?

sobota 13. října 2018

Margaret Atwood – Alias Grace | Co se skrývá v lidském nitru

Myslím, že tuhle knihu budu rozdýchávat ještě dlouho. Jmenuje se Alias Grace, ale stejně dobře by se mohla jmenovat Muži, kteří nenávidí ženy. Na první pohled jde o historickou detektivku, či thriller, chcete-li; mladý doktor Simon Jordan zpovídá bývalou služebnou Grace Marksovou, která už patnáct let sedí ve vězení za spoluúčast na brutální vraždě svého zaměstanavatele a hospodyně. A čtenář, stejně jako doktor, zoufale touží zjistit, jak to tehdy bylo: tak udělala to, nebo ne? 

Margaret Atwoodová je v tomhle liška podšitá a nenapíná o nic hůře než současní mistři thrillerů, ale čím dále čtete, tím víc vám dochází, že pod onou záhadou je mezi řádky skryto ještě něco, a to bezpráví, jemuž byla Grace odmala vystavena, a spolu s ní i většina tehdejších žen. Vypráví skutečně podrobně, se spoustou detailů, a mně bylo čím dál víc úzko, protože i postavy, jež zprvu vypadají kladně, postupně odhalují čím dál větší morální prohnilost. Jsou v knize vůbec nějaké kladné postavy? A udělala to teda, nebo ne? To do jisté míry zůstává na čtenáři.

pondělí 24. září 2018

Laurent Binet – Sedmá funkce jazyka | Lingvistická detektivka


Laurent Binet se uvedl jako autor románu HHhH, který popisuje atentát na Heydricha, což je pro nás jako Čechy jistě zajímavé téma. HHhH si chci přečíst už dlouho, ale nakonec jsem se jako první dostala k novější Sedmé funkci jazyka. Ta si totiž na paškál vzala literární teoretiky a lingvisty a učinila je protagonisty téhle metajazykové detektivky, což mě jako někoho, kdo už čtyři roky neslyší ve škole prakticky nic jiného než o funkcích, pořádně navnadilo.

Na českém vydání se vzadu skví nápis „Konspirační thriller mezi Danem Brownem a Romanem Jakobsonem“ a já si nejsem jistá, jestli je to úplně nejlepší nápad. Ne proto, že by se snad mýlil – strukturně řečeno je Sedmá funkce jazyka knihám prvně zmíněného Dana Browna velice podobná, ale klíčové je to druhé jméno. Máte aspoň tušení, kdo to byl Roman Jakobson? Protože si umím představit, že v opačném případě dostanete spoustu zmatených fanoušků Dana Browna, kteří se hned na začátku utopí v přívalu diskurzu. (Uvažuju o tom, že to ozkouším na mamce, ale tuším, že mi to záhy hodí na hlavu…)

středa 19. září 2018

Laini Taylor – Snílek Neznámý | Podivno a jeho noční můry


O Laini Taylorové bylo u nás hodně slyšet, když svůj román Dcera kostí a dýmu částečně zasadila do Prahy – a vytvořila z ní město, které bylo trochu moc tajemné a liduprázdné (kdo sežral všechny turisty?) a zároveň až příliš turisticky stereotypní. Přesto mě bavil její styl psaní i příběh, což jsem si později potvrdila i u souboru tří povídek Lips Touch: Three Times. Snílka Neznámého jsem proto vyhlížela opravdu netrpělivě, zvlášť když je hlavní postavou knihovník…

Lazlo je sirotek a jako takový dostal příjmení Neznámý. Vyrostl s mnichy v klášteře, ale stačila jediná pochůzka do knihovny a z mladého mnicha se stal knihovník s nosem věčně zabořeným do knihy, což mu vysloužilo přezdívku Snílek. A ze všeho nejvíc ho láká legendární město Pláč, o němž se vyprávějí fantastické příběhy, ale celých dvě stě let o něm ani jeho obyvatelích nikdo neslyšel nic nového. Jenže sen si vybírá snílka, a tak Lazlo jednoho dne dostane příležitost zvednout oči od knihy a upřít je k obzoru, za nímž se skrývá Pláč…

úterý 4. září 2018

Chimamanda Ngozi Adichie – Amerikána | Kdo je teda rasista?


Amerikánu už od svého vydání před více než rokem provází pověst skvělé knihy zabývající se závažnými tématy. Navíc ji napsala autorka textu We Should All Be Feminists (od té doby vyšlo jako Feminismus je pro každého), což bylo pro mě víc než dobré doporučení. A tak jsem se do té více než pětisetstránkové bichle pustila, zvědavá, kam to povede. 

Autorka pochází z Nigérie a žije střídavě tam a ve Spojených státech, takže předpokládám, že píše z vlastní zkušenosti. Amerikána začíná ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka Ifemelu rozhodne opustit svůj zavedený život v USA a vrátit se do rodné Nigérie. Postupně se pak čtenář seznamuje s jejím příběhem a s její láskou Obinzem, kterého kvůli Americe kdysi opustila. V jádru vyprávění stojí konflikt identity a rasová otázka: zatímco v Nigérii byla Ifemelu prostě Ifemelu, v Americe je z ní najednou černoška. Teprve v zemi, která se tak vehementně snaží dokázat, že rasa už není problém, že jsou všichni stejní, vidí Ifemelu, jak moc to není pravda. Začne o tom psát blogové příspěvky a získá velkou popularitu, a přece se po třinácti letech odhodlá vrátit zpátky do Nigérie, kde už najednou také není stejná jako všichni ostatní, protože žila v Americe. Problém tady už není rasa, ale odlišná životní zkušenost. Taková panta rhei, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky...

středa 22. srpna 2018

Nina LaCour – Hold Still | Tichá kniha na vážné téma


Hold Still vyšlo v roce 2009 a od té doby Nina LaCour napsala čtyři další knihy, z nichž tři jsem už četla. Když čtete autorovu prvotinu po tolika letech a tolika knihách, nemusí to vždycky dopadnout dobře. Na Hold Still jde poznat, že se autorka pořád ještě úplně nerozepsala, ale rozhodně se nejedná o katastrofu, která patří do starého železa. Naopak spíš předznamenává témata, která začala být populární o několik let později, stejně jako témata, která se ve tvorbě Niny LaCour budou stále vynořovat: rozbité rodiny, umění, smutek.

Kniha začíná chvíli poté, co Caitlinina nejlepší kamarádka Ingrid spáchala sebevraždu. To největší se tedy odehraje ještě před začátkem vyprávění a po zbytek knihy se Caitlin musí vyrovnat s tím, že už Ingrid není, a ve chvíli, kdy najde její deník, i s tím, že ji možná trochu zklamala. Téma smutku, opuštěnosti a smíření se znovu objevují i ve Všechno je v pohodě a do jisté míry mi přijde, jako by se autorka při psaní Hold Still připravovala na svůj pozdější román, v němž dotáhla k dokonalosti to, co umí nejlépe: práci s postavami.

J. K. Rowlingová – Předobrý život


S proslovy už mám svou dávku zkušeností. Tak zaprvé, jeden z nich jsem kdysi dávno, když jsem končila střední školu, napsala. Můj osmiletý gympl se s přibývajícími lety měnil v příšerné peklo a byla jsem tehdy vděčná hlavně za to, že už tam nebudu muset chodit, takže mi zbývalo jen "pokusit se být třeskutě vtipná. 

Když jsem si o pár let později musela vybírat téma na svou bakalářskou práci, znovu jsem se vrátila k proslovům a nakonec jsme přeložila brilantní text od Lois Lowryové, který měl oproti jiným tu výhodu, že byl o knihách a splňoval zadaný počet stránek. Tehdy jsem narazila i na proslov J. K. Rowlingové a samozřejmě jsem na okamžik zadoufala, ale dočkala jsem se pouze hořkého zklamání. 

Seneca sice říká, že „život je jako příběh: nezáleží na tom, jak je dlouhý, ale jak je dobrý,“ ale bohužel, bakalářská práce není jako život a záleží na tom, jak je dlouhá – a příběh by to taky nebyl příliš poutavý (Kapitola jedna, v níž Anežka napíše dva odstavce a pak stráví hodinu formátováním; Kapitola osm, v níž se málem zhroutí, když se počítač vypne před uložením rozepsané práce).