neděle 6. května 2012

Autogramiáda Christophera Paoliniho v Praze

Když přišla v zimě zpráva, že do Prahy na autogramiádu přijede Christopher Paolini, autor série Odkaz dračích jezdců, autor, který se ve fantasy žánru může svou popularitou měřit s J.K.Rowlingovou, hned jsem věděla, že si to jednoduše za žádnou cenu nemohu nechat ujít. Díky bohu, že jsem z Prahy, jelikož nevím, jak bych vydýchala navíc přesun odjinud. Jak se onen den blížil, těšila jsem se čím dál víc. A konečně to bylo tady, 5.5. – přímo magické datum, to nemůže být náhoda – den D.

S kamarádkou Luckou jsme si daly sraz v půl čtvrté – ach, jaké to bláhové rozhodnutí – před Palácem knih Neoluxor, kde se autogramiáda od čtyř hodin konala. To nám bude bohatě stačit, klídek…Holt když je člověk optimista…


Tolik lidí tam přece nebude...

15:26
Vystupuji z metra ve stanici Muzeum. Mám velice velice dobrou náladu. Vždyť tak do hodiny – ha ha ha – se setkám s mým oblíbeným autorem! S úsměvem na tváři se vydávám k východu na Václavské náměstí.

Červená = délka fronty. Zelená = délka našeho čekání
15:26 a 30 sekund
Vystupuji po schodech. A spadne mi čelist. Ta obrovská fronta, která je až skoro ke vchodu do metra, přece nemůže být na autogramiádu! (Pokud jste někdy byli na Václaváku, jistě si dovedete představit, jak moc dlouhá fronta to je, když je přes půlku náměstí). Vydávám se tedy dolů na místo srazu s kamarádkou.

Fronta vskutku velkého rozsahu
15:28
Ale ano, je to fronta na Paoliniho. Alespoň tak usuzuji z počtu lidí, kteří drží v ruce nějakou jeho knihu. Ty tlusté barevné bichle si nejde s ničím splést. A zrovna mi volá kamarádka Lucka. Správně usuzuji, že nebude snadné ji v tomto guláši fanoušků najít, takže telefon zvedám. Zjišťuji, že jsme se zrovna minuli, jelikož Lucka zase naopak správně usoudila, že je potřeba vydat se nahoru do fronty. Nakonec jsme se šťastně shledaly, a obě jsme se shodly na udiveném „Jak to, že je tu tolik lidí??“ Nakonec jsme se šly postavit do fronty, no, přece to nemůže trvat tak dlouho. A nudit se nebudeme, máme spoustu tlustých knih na čtení. Že?

Jak se blížila hodina H, neboli šestnáct nula nula, přibývalo víc a víc lidí. Někteří totiž byli ještě větší optimisti, než my, takže fronta se brzy táhla až ke vchodu do metra. Možná i dál, těžko říct něco jiného než že lidí bylo hodně.

Turistická atrakce zdarma!

Václavské náměstí je ráj turistů. Svědčí o tom nejenom spousta super obchodů, mezi nimiž vyniká například cukrárna, která nabízela jeden kopeček za pouhých 40 Kč. Za tři kopečky dokonce akční cena 100 Kč! No kdo by si to (ne)koupil, za takovou příznivou cenu? Vlastníkem půllitrové láhve neperlivé neochucené vody se tu můžete stát za mizerných 30 Kč. Ale evidentně se jim vyplatí tahat peníze z měnu neznajících cizinců. A pak je tu samozřejmě důkaz turistického ráje číslo jedna: turisti osobně, s fotoaparáty a svými cizími jazyky, nesoucími se přes celé náměstí. Každý z nich musí navštívit naše slavné náměstí, se sochou sv.Václava, ze které někdo za mnou nepochopených okolností (že by kouzelná formule?) odstranil všechen vosk, který se na ni vylil ze všech svící na počest zesnulého exprezidenta Václava Havla.

Ovšem dneska měli turisti pré: další atrakce extra. Totiž ta tajemná fronta, která se táhla přes náměstí. Na co tam čekají? Asi polovina z nich se omezila na udivené zírání. Další vytahovali fotoaparáty a fotili si onu dlouhou frontu, jako by v životě neviděli nic fascinujícího. Pár odvážných jedinců se dokonce odhodlalo k otázce, na co že tu všichni stojíme frontu. Někteří se ptali, zda tu stojíme na koncert. Padaly i otázky, zda stojíme na něco zadarmo. Jeden anglicky hovořící pán se nás vážným hlasem zeptal, „Are you hungry or something? (máte hlad nebo co?) a několik lidí podotklo, že je to jak fronta na banány. Po chvíli už jim někteří čekající věnovali jen útrpné pohledy. Další odpovídali, „ne, je tu autogramiáda.“ „A koho,“ dychtili se neznající dozvědět. „Christophera Paoliniho, ten napsal Odkaz dračích jezdců,“ upřesňovali fanoušci.

Jeden pán se po této informaci zamyslel a povídá; „A nechcete si přečíst jednu velice zajímavou knihu? Určitě se vám bude líbit ještě víc. O Bohu.“ A přísahám, že nám tam udělal pětiminutovou přednášku na téma „proč bychom si měli přečíst Bibli“. To už jsme ve frontě stáli asi dvě hodiny a neměli jsme pro něj ani špetku pochopení. Odolávala jsem nutkání zařvat „dobře, já si tu Bibli přečtu, ale už sakra zmlkni!“ Jedna holka před námi zase vypadala, že se oddá svým dosud potlačovaným násilnickým sklonům a praští ho do nosu.

Strasti stání ve frontách

I když už máme květen, příroda to stále ještě nepochopila a cpe nám počasí, které je spíše aprílové. A nebo si někdo Václavák spletl s trávníkem, který potřebuje zavlažování. Tak nebo tak, neustále se střídalo prší a neprší. A když prší, tak naštěstí jen kape. Schovaly jsme knížky a s narůstající bolestí nohou jsme se držely našeho místa ve frontě. Děkovala jsem bohu, že se před mým odchodem zatáhlo, takže jsem upustila od svého původního plánu oblečení – květované šaty. Někteří okolostojící ale nebyli tak prozíraví jako já, a přišli v tričkách s krátkými rukávy. Naštěstí je kolem spousta obchodů s oblečením, takže hurá a kupme synkovi nějakou bundu. A když už jsme u toho, taky vezměme deštník. Protože jsme z cukru a roztekli bychom se.
Někteří se rozhodli využít čekání ke čtení...
Z rychlosti, jakou se fronta hýbala, jsme usoudili, že Christopher bude velice přátelský člověk, který si s každým rád popovídá. V tu chvíli nám zrovna začaly odumírat nohy, a proto nás to ani trochu netěšilo. Časové vnímání se nám naprosto zamíchalo a na otázku kolik času uběhlo jsme byly schopné odpovědět „O dva metry dále.“ Na přesuny jsme se začaly nesmírně těšit, i když jsme se musely hýbat asi jako Zombie, které v tu dobu taky pochodovaly Prahou – nohy nám právě ztuhly a ztratili jsme v nich cit. A palce na nohou? Co? To? Je?

Od Stmívání až ke smyslu života

V té frontě jsme stály pět hodin. A až na bolavé nohy ( zhruba v poslední třetině už jsme je ani necítily) a občasný déšť to vůbec nebylo hrozné. Seznámily jsme se lidmi, kteří stáli před námi – jedna z nich je ona zmiňovaná slečna, která chtěla dát pánovi s Biblí pěstí a další mi šíleně připomínala Judit (podle těch fotek a videí, co jsem viděla :D). Probrali jsme snad všechno. Od Stmívání – shodli jsme se, že nic moc. Pak jsme podotkli, že příště si musíme vzít stoličky. Pak jsme se bavili o Hunger Games. Pak o našich ďábelských učitelích. O tom, že by bylo třeba převléknout se za blanické rytíře, že pak by to s lidmi už hnulo a chtěli by něco dělat se současnou politickou situací. Probrali jsme taháky. Maturity. Taháky o maturitách. Co všechno se dá dělat o přednášce na vysoké škole. Vyšlo najevo, že všechno, jen ne poslouchat přednášku. To by se mi zamlouvalo u nás ve škole. Pak jsme probrali životnost našich mobilů. Nejnovější epizodu Teorie Velkého třesku. Barneyho z How I Met Your Mother. Znovu jsme si postěžovali na pomalost fronty. Postěžovali jsme si na lidi, kteří se vraceli nahoru kolem fronty s vítězoslavnými výrazy ve tvářích a podepsanými knihami. Rozhodli jsme se, že se budeme tvářit ještě vítězoslavněji. A postupně jsme se přibližovali ke vchodu. Zatím se setmělo, ale přece to teď nemůžeme vzdát, ne?

Konečně vevnitř

Vchod do knihkupetví
Když jsme se nakonec dostali ke vchodu do Luxoru, málem jsme tomu nemohli uvěřit. Bylo půl deváté večer. Odtamtud už to byl jen kousek k vysněnému cíli – podpisovému pultu. Pořadatelé už to chtěli zkrátit takže nám bylo řečeno, že si smíme nechat podepsat pouze jednu knihu. S těžkým srdcem jsme vybírali. A pak to bylo konečně tady. Byli jsme na řadě. Mohli jsme si nechat napsat věnování, jenže…Zkuste říct Američanovi (nebo jakémukoliv cizinci) že se jmenujete Anežka (a ano, to písmenko uprostřed je Ž) a nechápavě na vás vyvalí oči. Ale mám podpis, a Christopher byl ohromně milý, přestože i on byl pět hodin na nohou. Poděkoval nám, že jsme stáli ve frontě tak dlouho. Usmíval se. A podepsal nám knihy! 
Podpis

Takže po pěti hodinovém čekání jsme se dočkali ani ne pětiminutového setkání. Ale stálo to za to, a kdykoliv bych to udělala znovu. A teď si jen představuju, jak velký nával by byl na Vampýrskou akademii, Hunger Games, nebo dokonce na Rowlingovou!

VAROVÁNÍ – ČLÁNEK BYL PSÁN VE ZBYTKU ADRENALINU Z AUTOGRAMIÁDY A POD VLIVEM ÚNAVY Z PĚTIHODINOVÉHO STÁNÍ. TAKÉ SE ZDE VE VELKÉ MÍŘE VYSKYTUJE IRONIE A NADSÁZKA.

10 komentářů:

  1. To je skvěle napsaný! :D A já tak závidím všem, kteří tam byli! :D Já sama jsem do Prahy taky chtěla dojet, ale vzhledem k tomu, že mi den před tím sundali z nohy sádru, tak bych to postávání a čekání asi vážně nezvládla. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Týjo, taková akce! :D Já zvažovala, že bych jela, jenže jelikož nevlastním žádnou Paoliniho knihu, tak jsem si to rozmyslela. A asi jsem správně udělala. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Aspoň vidíme koľko tu má Paolini fanúšikov. Rozhodne sa nemohol sťažovať na nedostatočný záujem :) Hoci je mi trochu ľúto tých, ktorým sa podpis už neušiel..

    OdpovědětVymazat
  4. Přísahám, že pokud si přečtu ještě jeden nadšený článek, tak snad skočím z okna ! :D
    bezvadně napsané ;))

    OdpovědětVymazat
  5. super článok :DDDD až mi je ľúto, že som tam nebola :/ hoci som od paoliniho čítala len eragona, pred pár rokmi, ani to si už nepamätám :DD ale to čakanie veru nezávidím :D

    OdpovědětVymazat
  6. Pěkně vtipně napsané :-) Už se těším, až napíšeš další zážitky z nějakých úžasných autogramiád :-D
    Rilik

    OdpovědětVymazat
  7. My jsme od začátku stály u Vodafonu. K té bolesti nohou - soucítíme s tebou! My jsme akorát bohužel nedošly do stádia necitlivosti :( Je škoda, že Vám dovolili jen jednu knihu - jakou sis nakonec vybrala? Jinak super (duper) článek! :D Všichni máme podobné zkušenosti, jak tak koukám :)

    OdpovědětVymazat
  8. Joj, hrozne rada by som videla Paoliniho a nechala si podpísať nejakú knihu, ale to čakanie je strašné, chudáci! Inak, super článok.^^

    OdpovědětVymazat
  9. Tak aspoň, že jste se nakonec dočkali. Jednou jsme s kámoškou stály frontu na jednu autogramiádu (nešlo o spisovatele) a v půlce to prostě ukončili, tak všichni nadávali... Ještě to bylo uvnitř, takže jsme tam čekali celou dobu namačkaní na sebe, několik lidí tam snad i omdlelo. A nakonec jsme odešli s prázdnou a jen závistivě koukali na ty, co to stihli. Dneska už bych tam nešla! Co se týče spisovatelů, tak bych šla na autotogramiádu asi jen jedný - MEG CABOT! Ale toho se nejspíš nikdy nedočkám... :D

    OdpovědětVymazat
  10. Fíha, závidím ti tie podpisy :D to čakanie a nakoniec aj stretnutie bude určite zážitok na celý život. Len škoda, že bolo odo mňa tak ďaleko .

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)