úterý 7. srpna 2012

Juraj Šebesta – Když se pes směje RECENZE


Tomáš je kluk z bratislavského sídliště, zrovna mu bylo patnáct, kapesné je směšně malé, holkám ve třídě vyrostla prsa, otec a matka prudí. Prostě těžký život.
Za slupkou drsňáka, který pro sprosté slovo nebo nějakou jízlivost nejde daleko, je ale pořád jen poctivým a hodným klukem, který si chce užívat života, randit, jezdit na kole, chatovat s kámošema a mít kolem sebe lidi, které má rád. Někdy se i tohle zdá jako příliš velká očekávání…

Knížka popisuje život patnáctiletého Tomáše, který žije s rodiči a fenkou Žofkou v Bratislavě. V knize nejde o žádné úžasné události, je to prostě popis všedního života. Kdyby mi někdo řekl, že je to deník jednoho kluka, a všechno se to opravdu stalo, nemám nejmenší potíže tomu uvěřit. V knize je spousta historek, které jsou skutečně nepodstatné, a když o nich přestane být řeč, už nejsou dále potřebné. I to přispívá k tomu dojmu skutečnosti. Život už takový je, není to jedna akční scéna za druhou, jen sbírka menších a větších událostí.


Kniha není rozdělena do kapitol, jen do čtyř úseků po zhruba 60 stranách, a taky odstavce jsou značně dlouhé (takhle hodně zaplněné stránky se často nevidí ;-) ) Občas mi to, co Tomáš vyprávěl, přišlo až moc zdlouhavé, a přestože Když se pes směje má pouhých 260 stránek, což bych za normálních okolností přečetla za odpoledne, trvalo mi to přes týden, protože jsem ji neustále musela odkládat a „odpočinout si“ čtením jiné knihy. Najednou, neboli „na posezení“, mi to prostě nešlo.

Juraj Šebesta pochází ze Slovenska, takže je to i pro české čtenáře takové známé prostředí. Vždyť před dvaceti lety jsme ještě byli jeden stát. Byla to pro mě příjemná změna, po všech těch amerických high schools a New York city… Několikrát se v knize mluvilo o komunismu, Jaru (teď mám na mysli ten saponát, ne roční období,aby bylo jasno xD) nebo třeba IKEe. Navíc, pokud je někdo z Bratislavy, tak má i výhodu, že zná prostředí, ve kterém se kniha odehrává.

Tomáš má opravdu velice velice početnou rodinu. Prarodiče, praprarodiče, plus děti zmíněných prapra- a pra rodičů, kteří taky mají děti. Zní to zmateně? Je to zmatené. Zvlášť na začátku, jelikož Tomáš se příliš nepáře s nějakým seznámením, kdo je kdo. Prababička je Babička, pradědeček je Děda, a ostatním říká jménem, někdy i svým rodičům. Naštěstí má kniha na klopě seznam postav, takže v případě počátečního zmatení může čtenář nahlédnout, o kom je teďka řeč. Zapamatovat si ona jména mi trvalo asi polovinu knihy, pak už to není tak markantní. Možná by to pro lepší zážitek chtělo přečíst ještě jednou…Další zmatená věc je, že občas byly ty delší konverzace mezi postavami zbaveny obvyklých „řekl jsem“ a „máma odpověděla“ takže jsem se pak malinko ztrácela v tom, kdo co říká.

Kromě slovenského prostředí je další raritou mezi knihami, které čtu, i to, že vypravěč je kluk. A normální, kterého štvou rodiče, začínají se mu líbit holky, pije pivo, mluví sprostě… Nevím, jak dalece je to věc překladatele a jak moc autora, ale fakt jsem měla pocit, že poslouchám kluky od nás ze třídy (i když ti neříkají ty vogo, nýbrž ty vole). Tomášova mluva ještě přispívala k oné skutečnosti knihy. Na druhou stranu se mi líbilo, že čte, takže se můžeme dočíst i jeho názory na nějaké klasiky, i neklasiky.

Takže na závěr jedna citace necitace (protože jsem knihu dočetla, když jsem byla ve městě a rovnou jsem ji vrátila do knihovny, takže se obávám, že se budu muset spolehnout na paměť) z knihy, kterou si mě Tomáš získal.

„Vyrůstal jsem na Harrym Potterovi, a nestydím se za to.“

Podle mě je tohle kniha pro kluky i pro holky, pro mladší i pro dospělé. Je to docela výjimečná knížka, to musím říct. Mě zas tolik moc nebavila, ale to neznamená, že u vás to bude stejné.

60%

Autor: Juraj Šebesta
Originální název: Keď sa pes smeje
Série: není
Rok vydání: 2008
CZ překlad: CooBoo, 2011, Milan Žáček
SK překlad: -
Počet stran: 224 v SK/Paperback, 260 v CZ/Paperback

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)