čtvrtek 25. října 2012

Jste šťastní z (ne)šťastných konců?

O tom, že literatura pro mládež je ze všech stran kritizována jako největší brak už ani mluvit nebudu. Zatímco klasika je nám podsouvána, jako něco, co bychom měli číst (a právě to nucení někdy i zvyšuje odpor ke knize, minimálně u mě spojení „povinná četba“ vyvolává chuť vzít nohy na ramena). Neříkám, že se mezi ní nenajdou dobré kousky, protože opak je pravdou – zbožňuju Na větrné hůrce nebo Saturnina a zrovna teď si dělám zálusk na Velkého Gatsbyho. Ale když tak den za dnem sedím na hodinách češtiny a poslouchám výklad naší učitelky, napadá mě stále pořád to samé: proč ta „hodnotná“ díla skoro vždycky končí špatně? V mých zápiscích se stále zas a dokola objevuje „hrdina umírá“ (pro zvýšení dramatična často "sám" a/nebo "v chudobě") „spáchá sebevraždu“ „projde deziluzí“ „ztrácí smysl života“ a nevím co ještě. Když to náhodou končí dobře, většinou k tomu mám poznámku „idealizované“.Co je tak špatného na šťastných koncích?


Ano, občas si ráda přečtu knížky se špatným koncem, u kterých si pobrečím a po dočtení jsem zničená, ale většinou si radši najdu něco povzbuzujícího. Že to není pravděpodobné? Že ve skutečném životě spousta věcí končí špatně? To snad všichni víme, stačí se podívat na zprávy, které jsou plné zabíjení, zločinů a hlavně těch zpropadených politiků. Takové přečtení zpráv v člověku dokáže vyvolat depresi. A pak bych si měla sednout k takovému Starci a moři od Hemingwaye (oceněno Nobelovou cenou), který je tak trochu o ničem (nečetla jsem, to je jen můj dojem z výkladu ve škole) a kde chudák stařec skončí bez jídla a vysílen, abych si spravila náladu? Děkuju nechci, radši si vezmu knížku od Meg Cabotové, u které se budu smát a cítit se lépe.

Normální člověk dorazí večer z práce (případně školy) zničený, unavený (jestli se někdo vrací z práce nabitý energií - tedy kromě politiků - tak chci jeho práci! :D) a mnohdy má ještě spoustu věcí na práci (domácí úkoly, proklínám vás!) a když se konečně dostane do postele, tak si rád přečte (pokud na čtení vůbec zbývá energie) něco milého a oddechového nebo  napínavého a akčního – ať už červenou knihovnu, detektivku, YA nebo fantasy. Ve většině případů to má více či méně šťastný konec. Nejspíš se najdou i tací, co sáhnou po bichli od Jiráska nebo Dostojevského, a takové vzdělané osoby obdivuji, ale nikdy se k nim řadit nebudu. Protože já si vždycky radši vyberu něco, co sice nebude obsahovat jednu hlubokou myšlenku za druhou, nebude zde drobnokresba ani naturalistické detaily, ale zato nebudu mít po pocit, že jsem zrovna prošla deziluzí.

To, že někdy jsou ty šťastné konce až příliš umělé a nereálné, je pravda, ale častěji mám zkušenost, že knížku zavřu spokojená, jak pěkně to skončilo (pokud je to poslední díl série samozřejmě, v půlce tetralogie můžete očekávat akorát zvrat, po kterém si vytrháte vlasy). Čtu knihy (a sleduji filmy) abych se cítila lépe nebo abych zažila něco, co ve skutečnosti nemůžu. A pokud něco nechci zažít, tak je to ztráta smyslu života a sebevražda. Najdou se i opačné případy – YA kniha, jež končí špatně, a klasika se šťastným koncem (třeba taková Austenová) – ale spíš je to takové to „výjimka potvrzuje pravidlo“.

Já mám prostě ráda, když většina knih skončí dobře a nepřivodí mi depresi (Life as We Knew It mi zkazilo polovinu loňských letních prázdnin – asi jsem až příliš empatická?). A podle toho, kolik nereálné beletrie lze najít v knihkupectvích, zřejmě nejsem jediná.

Doufám, že článek alespoň trochu dává smysl. A co vy, máte raději reálnější nešťastné konce nebo happy-endingy?

16 komentářů:

  1. Keď som mala povinné čítanie, vždy som z toho bola nahnevaná, ale dostala som sa k niektorým dobrým dielam 8)
    Starec a more nie je "až tak" zlé a nudné, len je to také nudné no 8D
    Ale určite sa mi lepšie číta také fantasy ako nejaký starý príbeh o samovražde alebo o vydávaní dcér...8D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Povinné čtení to celé tak trochu znechucuje, no. Na něco se ale těším, zrovna včera jsem dostala chuť na Jak je důležité míti Filipa :)

      Vymazat
  2. super článok :)
    u mňa je to ako kedy. Občas sa k tej knihe nehodí zlý a smutný koniec a vtedy si rada poplačem... ale občas sa proste modlím za happy end, lebo tak veľmi som sa vžila do knihy a s postavami, že chcem aby to dopadlo krásne a ukážkovo... proste vždy to záleží od knihy a aj od mojej momentálnej nálady

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tak, u některých knih je pak happy end umělý. Já jen, že jsem radši, když je tam ten happy end - pokud se to hodí :)

      Vymazat
  3. Ja sa to pokúšam tak nejako striedať. S klasikou nemám absolútne žiadny problém, ale keď si niečo z tejto kategórie prečítam, tak potom automaticky siahnem po niečom ľahšom, po niečom, kde sa odreagujem. Ale napríklad práve Dostojevského mám veľmi rada a vôbec nemám pocit, že som kvôli tomu nejako extra vzdelaná. Proste mi jeho štýl naozaj sadol :)
    A vo všeobecnosti mám radšej tie šťastné konce alebo aspoň koniec, kde je ten šťastný koniec aspoň naznačený a potom je na čitateľovi, aby si to celé domyslel. No na druhej strane sú aj knihy, ku ktorým by sa sťastný koniec nehodil, napr. také Utrpenie mladého Werthera alebo zo súčasných diel 0.4 Soumrak civilizace.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dostojevského máš ráda? Tak to tě obdivuji. Možná to taky zkusím :) Co bys řekla, že je od něj nejlepší? Zločin a trest, nebo něco jiného?
      A u Utrpení mladého Werthera by se už jen kvůli názvu šťastný konec nehodil. Chudák mladý Werther prostě musí trpět.

      Vymazat
  4. Klasiku prokládám lehčí četbou, ale ne proto, že by mi vadily špatné konce. Občas jsem tragik a špatný konec mě potěší víc, než kdyby to skončilo hloupě a šťastně. Nejraději ale mám otevřené konce.
    Jo a klasika se nečte pro to, aby tě kniha potěšila, ale spíš proto, abys z knihy něco měla :-) A Jirásek nebyl dobrý příměr, Jirásek byl grafoman a po tom teda nesáhnu :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ještě - radši ať hrdina umře, než aby byl šťastný až do smrti. To patří do pohádek nebo dívčích románků. Ale když si čtu cokoliv, co se tváří realisticky, šťastný konec mi tuhle iluzi vezme a jsem potom leda naštvaná.

      Vymazat
    2. Právě, když je konec - a vůbec celá kniha - smutná, pochmurná a tragická, tak z toho mám depresi, to mi to dá. Proto to nemám ráda, protože pak nějakou dobu (klidně týden, dva) mám hroznou náladu a všechno mi přijde na nic. Kdyby mi to nedělalo tohle, tak mi špatné konce asi taky nevadí.

      Vymazat
  5. Já třeba v tomhle preferenci nemám, šťastný nebo nešťasný konec mě nijak neirituje, ale co nesnáším jsou otevřené konce. V půlce série bych to ještě překousla, ale pokud dočtu desátý díl série a stejně se jednoznačně nedozvím jak to dopadlo, tak budu pěkně naštvaná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otevřené konce mě taky štvou. Vždycky si pak říkám: "A co tohle? Tak dlouho se s tím trápím, a pak se nedozvím, jak se stalo tohle a tamto?"

      Vymazat
  6. V tomhle nejsem asi jednoznačně rozhodnutá pro jedno nebo druhé. U mě spíš záleží na dané knize a někdy i na mém momentálním rozpoložení, kdy jsem buď schopná smutný konec přijmout nebo jsem naštvaná, že to skončilo tak, jak to skončilo:) Někdy se i stává, že ty konce, které mají být šťastné, jsou v mých očích tragické:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy má člověk prostě tragickou náladu :) A někdy zase ne. Já většinou nemám, ale občas je to dobré zpestření :)

      Vymazat
  7. Já miluju šťastné konce. Když mi knížka skončí špatně, tak jsem z toho akorát smutná. Třeba taková Sukuba 3, to jsem vyloženě obrečela, nebo Prince dvojí krve. To taky neskončilo zrovna nejlíp. Chápu, že jsou to součásti a nemůže všechno být hned skvělé, ale prostě jsem ráda, když něco dobře skončí. Hlavně proto, že v životě to tak moc nebývá. Jak jsi psala o těch zprávách, naprosto souhlasím. Je to možná divné, ale už několik let moc nesleduji zprávy, protože se buď rozčílím u politiky, nebo mi leze mráz po zádech u ostatních zpráv a to se mi vážně nelíbí.

    Takže můj názor je jednoznačný. Happy-endy vedou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna ty, co dáváš za příklad, jsou smutné, ale mají pokračování, takže je pravděpodobné, že se to napraví. Spíš je hodně smutné, když to prostě končí špatně a tečka, pokračování není. Někdy se to hodí, ale někdy... :'(
      Já zprávy v televizi taky nesleduji (spíš občas přepínám a na něco narazím, ale to jen výjimečně), spíš jednou za čas kouknu na Novinky.cz, a to je taky počtení :/

      Vymazat
  8. No, heleď... podle nálady, že ano :) to máš jako s písničkou - když je veselo a svítí sluníčko, pustím si něco rychlejšího, třeba nějaký letní hit :D a když je venku "krásně" (pro mě je krásné, když prší a lítaj blesky), tak by to chtělo spíš něco depresivního, pomalého, melancholického, romantiku a pár slz. To u mě platí i pro knížky. Spojení povinná četba mě neděsí a nikdy neděsilo, ačkoli si sama sebe těžko představím nad nějakým Jiráskovým dílem :D nicméně (z povinné četby!!!) jsem vždy vyhledávala Remarqua. Miluju jeho Tři kamarády (a ano, končí to strašně smutně a ANO, jako vždy mi i zde zabili mou nejoblíbenější postavu). Staré známé dílo Na západní frontě klid je místy poměrně drsné, ale taky se mi to líbilo. Povinná četba u nás byl i Shakespeare! (Nechápu, že ho někdo nemá rád, Šejkí je u mě king :D) dále např. Krysař od Dyka, Maryša od Mrštíků... to vše jsme měli povinné a mě to vesměs opravdu bavilo. Asi se spíš přikláním k těm nešťastným/smutným/nikdy-nepřestanu-brečet koncům. Nebo... spíš se mi daří narazit na příběh, který sice končí jakože dobře, ale někdo velmi cenný a drahý mi tam zahyne! To se děje prostě všude, asi si zakážu zamilovávat se do vedlejších postav, nosím jim smůlu :D huh, to jsem se nějak rozjela, ani ty kecy nečti, ztráta času XD

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)