čtvrtek 25. října 2012

Jste šťastní z (ne)šťastných konců?

O tom, že literatura pro mládež je ze všech stran kritizována jako největší brak už ani mluvit nebudu. Zatímco klasika je nám podsouvána, jako něco, co bychom měli číst (a právě to nucení někdy i zvyšuje odpor ke knize, minimálně u mě spojení „povinná četba“ vyvolává chuť vzít nohy na ramena). Neříkám, že se mezi ní nenajdou dobré kousky, protože opak je pravdou – zbožňuju Na větrné hůrce nebo Saturnina a zrovna teď si dělám zálusk na Velkého Gatsbyho. Ale když tak den za dnem sedím na hodinách češtiny a poslouchám výklad naší učitelky, napadá mě stále pořád to samé: proč ta „hodnotná“ díla skoro vždycky končí špatně? V mých zápiscích se stále zas a dokola objevuje „hrdina umírá“ (pro zvýšení dramatična často "sám" a/nebo "v chudobě") „spáchá sebevraždu“ „projde deziluzí“ „ztrácí smysl života“ a nevím co ještě. Když to náhodou končí dobře, většinou k tomu mám poznámku „idealizované“.Co je tak špatného na šťastných koncích?