Dnes tu budu mluvit o knize,
která rozhodně nepatří do mého obvyklého žánru. A kdyby nebylo mojí spolužačky,
která mě do ní doslova umluvila, asi bych si ji nikdy nepřečetla. Ale bože, jsem
tak ráda, že jsem to udělala (a jen částečně to bylo proto, že jsem chtěla, aby
mě do toho přestala přemlouvat!), a zároveň nejsem ani trochu ráda. Zní to
zmateně, já vím. Tak tedy, o knize A Game of Thrones, nebo v češtině Hra o
trůny. Kdybych ji měla k něčemu přirovnat, tak k Pánovi prstenů.
Znalci fantasy žánru by se tomu srovnání možná ušklíbli, ale já podobné knihy
nečtu a proto se mi nedostává vhodnějšího přirovnání.
Úvodní
část epického fantasy eposu odehrávajícího se ve světě temného středověku, mezi
statečnými rytíři, mocnými čaroději, draky, zlovlky a čarostromy...
Jako
strážce severu lord Stark považuje za prokletí, když ho král Robert pověří
úřadem pobočníka vladaře a vyšle ho na jih, odkud se zatím nikdo z jeho rodiny
nevrátil. Bezejmenní staří bohové nemají na jihu žádnou moc, Starkova rodina je
brzy rozdělena a pobočník sám je polapen do sítě nebezpečných intrik. Ba co
hůř, v exilu ve Svobodných městech za mořem dospěl pomstou posedlý chlapec.
Jako dědic šíleného Dračího krále, jehož rodina byla vyvražděna, si dělá nárok
na trůn.
A
na severu, tam za Zdí, kde člověk nemůže nikdy říct, co je živé a co ne, se
mezitím houfují mrtvé armády Jiných, které vyčkávají na konec léta a nadvládu
dlouhé zimy. Příběh zrady a ambicí, lásky, čar a kouzel může začít.
