úterý 30. července 2013

Ruta Sepetys – V šedých tónech | V nouzi poznáš skutečnou povahu | RECENZE



Nějak nevím, jak tuhle recenzi začít. Tahle knížka ve mně zanechala spoustu pocitů, ale jestli to půjde nějak smysluplně vyjádřit… Začněme jednoduše: na tuhle knihu jsem se těšila dost dlouho. Někdy na podzim jsem u sebe objevila masochistickou tendenci číst knihy, které mě rozbrečí (ahoj, mluví k vám osoba, kterou Titanic rozbrečí i po třicáté, nebo kolikrát jsem tu „hrůzu“ viděla), a období druhé světové války je takové „vděčné“ téma na vzbuzování emocí. Between Shades of Grey mělo taky navíc dobré hodnocení a já už si to málem přečetla, když jsem zjistila, že to vyjde česky. Silou vůle jsem se přinutila počkat… a konečně jsem se dočkala.

Patnáctiletá Lina Vilkasová žila v Litvě poměrně klidným životem. Umí výborně kreslit a ze všeho nejvíc se těší na léto, kdy má jet do letní školy ve Vilniusu. V roce 1939 Stalin obsadil Litvu, Lotyšsko a Estonsko. A pak přijde ten osudný den – 14. června 1941. Do Linina domu vtrhne NKVD. Lina, její matka a mladší bratr Jonas jsou přinuceni se sbalit a odjet ke vlaku pro dobytek, do něhož je a spoustu dalších Litevců naloží. Následuje strastiplná cesta, ale to, co přijde potom, je snad ještě horší… A celou dobu Lina kreslí, co vidí – a snaží se poslat zprávu otci, aby je mohl najít…

středa 24. července 2013

Cesta do Zlína aneb příběh (ne)obyčejného šílenství



MOJE HRUBÁ OSNOVA MĚLA STRÁNKU A PŮL. BYLI JSTE VAROVÁNI :D

Na sraz ve Zlíně jsem se těšila už od srazu na veletrhu. Čili tak dva měsíce, pokud dobře počítám? Kromě toho lákadla ve formě levnějších knih jsem se těšila hlavně na popovídání s ostatními knihomoly – přeci jen, kolikrát se vám stane, že na vás nekoukají na blázna, když ze sebe začnete chrlit fakta o knížkách? :D Ostatně, zjistila jsem, že už dva roky jsem nevylezla ze Středočeského kraje, a kdybych pominula jeden víkend v Kolíně loni o prázdninách, už dva roky jsem nevylezla z Prahy. A já mám Prahu ráda, ale čeho je moc, toho je příliš.

Osudný den se přiblížil. V pátek, den předtím, jsem se vydala do knihovny, přestože jsem tam byla v úterý. (Takhle nějak to vypadalo: „Nechceš jít se mnou do knihovny?“ „Ne, dneska ne.“
O pár minut později: „Vážně se mnou nechceš jít do knihovny?“ „No tak dobře!“ :D) Tak jsem se prošla až na místo sobotního srazu se spolucestujícími, abych to našla, a pak už mě čekalo jen se vyspat a můžeme vyrazit!

úterý 16. července 2013

Knižní maraton - vyhodnocení

Jedna čtvrtina prázdnin je za námi (néééé) a já si uvědomila, že vám pořád ještě dlužím vyhodnocení knižního maratonu! Shame on me (dneska to nebude naposledy) a pojďme se podívat, jak jsem to vlastně dopadla.

V úvodním článku jsem si dala za úkol přečíst 10 knih. Rovnou říkám, že se mi to nepovedlo, při psaní seznamů mám holt vždycky velké oči (když ono je to psaní seznamů taková zábava). Přečetla jsem knih 7, a to ještě dvě nebyly na mém seznamu... Typické, že? :D Jednu jsem rozečetla.

pondělí 15. července 2013

Rainbow Rowell – Eleanor & Park | Na první lásku se nezapomíná | RECENZE



Znáte ten pocit, že někdy prostě natrefíte na knížku, kterou si prostě musíte přečíst? Okamžitě, teď hned, nehledě na to, co máte zrovna rozečteno? Eleonor a Parka jsem objevila už v březnu, dala knihu do to-read a úspěšně na ni zapomněla. Spouštěcím mechanismem mého „musím si to okamžitě přečíst jinak se zbortí svět“ impulsu byl jeden článek na idnesu, který mimo jiné citoval úryvky z recenze Johna Greena. A protože to vypadalo slibně, hned jsem se do toho pustila.

Musím říct, že i přes to, že jsem četla ten článek, jsem nějak čekala něco jiného. Měla jsem pocit, že Eleanor & Park je kniha o romanci na střední škole, vtipná, oddechová záležitost. To mám z toho, že si jednou nepřečtu anotaci. Protože Eleanor & Park je všechno, jen ne tuctová, oddechová romance. Park je napůl Korejec, nepříliš velkého vzrůstu a před hodinami taekwonda dává přednost čtení komiksů. Není sice nejpopulárnější kluk ve škole, ale ani naopak. Eleanor se vrací žít se svou matkou, čtyřmi sourozenci a otčímem, který ji před rokem vyhodil z domu. Ať už opilý nebo střízlivý, stále ji nesnáší a Eleanor doma chodí po špičkách, aby ho něčím nerozčílila. S pěti dětmi a matkou v domácnosti rodina opravdu nemá peněz na rozdávání, ani na obyčejný zubní kartáček, baterie do walkmana nebo pořádné oblečení. Díky své robustní postavě a rudým vlasům si navíc hned na začátku školy vyslouží přezdívku Big Red a to je jen začátek úskoků, kterých musí od svých nových spolužáků vytrpět. A v onen osudný první den si Eleanor sedne ve školním autobuse vedle Parka… Vítejte v Omaze, Nebrasce, USA - rok 1986.

pátek 12. července 2013

Meagan Spooner – Ptačí zpěv | Dystopie v kouzelném plášti RECENZE



Dystopie je tak trochu současný trend – a u CooBoo v květnu vyšla další z nich, Ptačí zpěv od Meagan Spoonerové (za naučení se jejího jména bych chtěla metál - vážně, co je špatného na Meghan a Megan?). Proč si z té záplavy futuristických knížek vybrat právě tuhle? Na jednu stranu v sobě má prvky typické dystopie, ale zároveň má takový punc originality.

Linda Ainsleyová nikdy neviděla oblohu. Žije ve městě, které je obklopené magickou bariérou. Za ní nemůže nikdo přežít. V jejím světě se člověk stane dospělým po kouzlobraní – tajemném procesu, při němž dítěti odeberou kouzelnou sílu a přidělí mu budoucí zaměstnání. Linda stále čeká na to, až bude ke kouzlobraní přivolána ona, jenže roky ubíhají, a ona pořád sedí ve škole ve společnosti o několik roků mladších dětí. Ale nic není takové, jak se zdá, a když se Linda kouzlobraní konečně dočká, následující události ji přinutí prchnout do světa za zeď…

úterý 9. července 2013

To nejlepší za březen až červen



Za poslední čtyři měsíce jsem na shrnutí jaksi kašlala. Ke konci měsíce vždycky nebyl čas, hodně školy, prostě výmluvy, výmluvy – znáte mě.  Takže to stručně (ale čtyřikrát stručně rovná se dlouhé, ne, že pak budete říkat, že jsem vás nevarovala) shrnu teď.

pátek 5. července 2013

Sarra Manning – You Don’t Have to Say You Love Me RECENZE



Sarra Manning není v knižním světě žádný nováček. Už přes deset let píše knížky pro náctileté čtenářky a v roce 2011 jí vyšla první knížka pro dospělé – právě You Don’t Have to Say You Love Me (odteď už jen YDHTSYLM). A na mě už přes rok „útočily“ nadšené statusy a vysoká hodnocení jejích knih. Rozhodnutí si nějakou její knihu přečíst na sebe nenechalo dlouho čekat – ale než se k tomu člověk dostane, znáte to, ne? Ale letos, když jsem byla nemocná, a tudíž velice náchylná ke čtení toho, na co nemám čas, jsem sáhla po její knize French Kiss. Dost se mi líbila. Pak jsem se rozhodla dát prostor tomu „dospěláckému čtení“ a rozečetla jsem YDHTSYLM. A byla to láska na první přečtení.

Pětadvacetiletá Neve pracuje v literárním archivu (ne v knihovně!) a už od vysoké školy je beznadějně zamilovaná do Williama. Jenže dokonalí, dobře vypadající muži nemají zájem o tlusté dívky jako je ona. Ale když William odjede na tři roky do Kalifornie, Neve má konečně šanci se změnit – jejím snem je dostat se do velikosti 10 (ne, že bych se v tom extra vyznala, ale tipuju velikost S). A až se William vrátí, bude tak ohromen tou dokonalou dívkou, že se do ní okamžitě zamiluje. Ale pak Neveina sestra Celia podotkne, že by měla získat i nějaké zkušenosti se vztahy. Tady přichází na scénu Celiin kolega Max – sexy, povrchní Max, který jí může ukázat, jak takový vztah vypadá a přitom nehrozí, že se do něj zamiluje. Že ano?

čtvrtek 4. července 2013

Dlouhá vs. „dlouhá“ kniha



Určitě to znáte – podíváte se na knihu, která je díky svému počtu stránek tak mohutná, že by se s trochou představivosti (a schopností dobře mířit) dala považovat za nebezpečnou zbraň. Nevím, jak vy, ale já si většinou řeknu: no teda, jak dlouho mi asi bude trvat, než to přečtu. Vzhledem k tomu, že mám pořád pocit, že nic nestíhám, tak musím přiznat, že mě tloušťka knihy občas malilinko odrazuje, a když vím, že bych měla číst něco jiného, přeci jen raději sáhnu po dvousetstránkovém rozptýlení než po šestisetstránkové zarážce mezi dveře, protože mi něco jednoduše říká, že to budu mít přečteno rychleji. Nebo ne?