středa 24. července 2013

Cesta do Zlína aneb příběh (ne)obyčejného šílenství



MOJE HRUBÁ OSNOVA MĚLA STRÁNKU A PŮL. BYLI JSTE VAROVÁNI :D

Na sraz ve Zlíně jsem se těšila už od srazu na veletrhu. Čili tak dva měsíce, pokud dobře počítám? Kromě toho lákadla ve formě levnějších knih jsem se těšila hlavně na popovídání s ostatními knihomoly – přeci jen, kolikrát se vám stane, že na vás nekoukají na blázna, když ze sebe začnete chrlit fakta o knížkách? :D Ostatně, zjistila jsem, že už dva roky jsem nevylezla ze Středočeského kraje, a kdybych pominula jeden víkend v Kolíně loni o prázdninách, už dva roky jsem nevylezla z Prahy. A já mám Prahu ráda, ale čeho je moc, toho je příliš.

Osudný den se přiblížil. V pátek, den předtím, jsem se vydala do knihovny, přestože jsem tam byla v úterý. (Takhle nějak to vypadalo: „Nechceš jít se mnou do knihovny?“ „Ne, dneska ne.“
O pár minut později: „Vážně se mnou nechceš jít do knihovny?“ „No tak dobře!“ :D) Tak jsem se prošla až na místo sobotního srazu se spolucestujícími, abych to našla, a pak už mě čekalo jen se vyspat a můžeme vyrazit!


Červená je nejlepší!
Hned, jak jsem v sobotu na Vyšehradě vystoupila, natrefila jsem na KathWillindou, a vydaly jsme se na sraz s CooBoo. Červené auto Albatrosu jsme spatřily téměř okamžitě. První věc, co o mně musíte vědět: zbožňuju červenou. Moje oblíbená věta je: „Jé, to je hezký tričko/šaty/něco. Takový červený!“ S Willindou jsme se shodly, že červená je prostě úžasný vynález. Kdo mě viděl, tak jste si možná všimli, že jsem s autem tak hezky ladila – červené brýle, tričko a nehty :D Původně jsme s holkami sice plánovaly si to auto tak nějak „vypůjčit“, ale protože ani jedna z nás neumí řídit a moje superhrdinská kočka je teprve věc budoucnosti (druhá věc, co  byste měli vědět vědět: zbožňuju kočky), nakonec jsme to odpískaly.  Pozdravily jsme se s Teresinhou a Metrodějem z CooBoo a Albatrosu, naložili se do auta a vyrazili jsme směr Zlín.

Technika nechce spolupracovat, zato flóra je spektakulární
Cesta byla dlouhá, ale mně to ani nepřišlo. (Další věc, co je dlouhá: můj článek.) Nejdřív jsme při výjezdu trochu zatáčeli, a věci v kufru tak pěkně jezdily ze strany na stranu… Pak hned na začátku jsme potkali takové pěkné tulipány… Ale nenatrhali jsme si je, protože byly tak tři metry vysoké (smůla, o půl metru méně a už jsme je teoreticky mohli naložit na střechu…) a ze dřeva nebo plastu… Ale kdo má zájem o zahradní dekoraci, vydejte se z Prahy do Zlína, a cestou se pořádně rozhlížejte – nemůžete to minout.

Na čtení s sebou jsem měla svou novou Lolu, ale přečetla jsem akorát jednu kapitolu v metru. Ale rozhodně jsem ji s sebou netahala zbytečně, všichni si ji hned prohlédli, a shodli jsme se, že ač je ta nová obálka pěkná (zvlášť ten font), tak je na nic, mi to nesedí do série.

Ale zase kdyby to vypadalo takhle,
tak jsme asi ještě na cestě...

Někde okolo dvacátého kilometru D1 jsme narazili na první (z mnoha) dopravních zácp. Tak jsme si to šinuli šnečím tempem. „Kolik už jsme ujeli?“ ptala se Tereza. Načež jsme trochu dumali nad tím, kdo že to vlastně vymyslel, že ten sraz bude tak daleko… Nevymysleli jsme to. Tak jsem si na zkrácení času pustili rádio. No, to jsme si teda pomohli. Pokud zrovna nešumělo, hrálo to samé „pecky“, jako One Direction (pojďme předstírat, že je vůůbec občas neposlouchám, ano? (vážně jen občas :D)), nejspíš nějakou vážnou hudbu a asi i dechovku (identifikace hudebních žánrů mi moc nejde). Zato se musím „pochválit“, že jsem aspoň přibližně identifikovala písničku z Flashdance, přestože jsem to nikdy neviděla. Mám totiž paměť na všechny možné nedůležité věci (takže přirozeně, na matiku ne, což je divné, protože třeba taková komplexní čísla se svou imaginární složkou mi přijdou na jednu věc). Jednou jsme dokonce zaslechli rozhovor s „Karlem Gottem“. („Tak vy jste prý dostal Gagarinův řád v Moskvě.“ „Ano.“ „Ale ten je jenom pro kosmonauty.“ „Tak předně bych chtěl podotknout, že to byl ZLATÝ řád.“). S rádiem člověk prostě potřebuje velkou spoustu trpělivosti. Na zpáteční cestě jsme to ale vyřešili :D Ale k tomu se teprve dostanu…

Telefonní třeštění
Nechť se přihlásí, kdo taky někdy od rodičů slyšel: „Proč ty taky někdy nejdeš ven? Pořád jen sedíš u těch knížek…“ Takže byste si tipli, že když jsem jim oznámila, že pojedu do Zlína, na sraz se SKUTEČNÝMI, ne vymyšlenými lidmi, tak budou skákat nadšením, že? Ale ne. Reakce mojí mámy: Podivný výraz, následovaný „Ale já se o tebe budu bát, nejezdi“, zakončené smutným pohledem, málem á la kocour v botách. Pro informaci, ač na to prý nevypadám (moje slova to nejsou), je mi devatenáct let, ne deset, dokonce ani patnáct. Teprve před rokem se mamka jakž tak smířila, že jsem občas venku ještě za tmy (tak v zimě zapadá slunce ve 4, a my ve škole končíme ve 4, co se dá dělat), ona prostě neví, co má, takovou hodnou holčičku, co vysedává doma… :D

Vyšla jsem z domu, s přesnými instrukcemi, ať napíšu, až tam dorazíme, a až budeme zase vyrážet domů. Fajn.
V autě nejdřív Willinda komunikovala přes smsky s Vendeou. Když jsme se dozvěděly, že už tam jsou, tak se ptáme: A kolik je tam lidí?
Přijde odpověď: Hodně.
To jsme se toho dozvěděly…

Když jsme se blížili ke Zlínu, postupně zazvonil telefon Will a pak Kath (nebo to bylo naopak, kdo ví, já ne :D). Nakonec se ozval i můj mobil. Se slovy: „Tak ještě do třetice všeho dobrého i já…“ jsem to zvedla. „Ano, tati?“ „Tak, co, už tam jste?“ „Ještě ne.“ „Aha.“ „Já napíšu mamce, až tam dorazíme, jo?“ „Tak ahoj.“

Následovala konverzace o rodičích, kde jsem se dozvěděla, že Willinda musela informovat i když dorazila do Prahy. Rodiče prostě musí vědět vše…

Teď přeskočím ke zpáteční cestě, aby to bylo vše najednou…
Napsala jsem, že vyrážíme. Ok, fajn.
Willindu jsme měli vyhodit u Humpolce, kde ji plánovali vyzvednout, aby se mohla připojit k rodinné sešlosti. Někde po cestě jí zazvonil telefon. Zvedla ho. „Ahoj. Uhm… Uhm… Cože, vy už tam jste? Ale my jsme teprve na cestě! Vždyť jsem říkala, že vám napíšu, až se budeme blížit!“ „Ale nenapsala jsi!“ „To proto, že se ještě neblížíme!“

Později mi také zazvonil mobil. Zase táta. Zrovna jsme byli na takovém drncavém úseku dálnice. „Ano, tati?“ „drncy drncy drncy“ „Hele tati já tě vůbec neslyším.“ „drncy drncy drncy“ „Pořád tě neslyším, hele jsme na cestě, já jsem to přece psala mamce, tak si popovídáme doma, jo?“ „drncy drncy drncy“ „Tak ahoj.“ Zavěšuju.
O nějakou dobu později. Zvoní mi mobil. Táta. „Co zas, tati?“ (normálně takhle nemluvím, ale vždyť už mi volal potřetí, probůh) „Vždyť jsem ti přece říkala, že už jsme na cestě.“ „No, jo, a kdy tam tak budete?“ Zopakuju otázku k řidiči. „Tak za půl hodiny.“ „Za půl hodiny tam budeme. A pak ještě asi půl hodiny, než dojedu domů, jo?“ „Takže jste někde okolo Benešova?“ Ano, to jsme byli. A uznávám, že pro jednou jsem neměla pravdu, holt když si člověk splete Beroun a Benešov…
A cenu za nejklidnější rodiče… (když nebudeme počítat Petra a Terezu :D)… vyhrává… Kath!

Vždy připravena!
Abych ještě o něco víc porušila časovou souslednost, vracím se k začátku naší cesty. K autu jsem dorazila s malou sportovní taškou, protože jsem věděla, jak to nejspíš dopadne… tašku jsme schovali do kufru, já z ní ještě vytáhla kabelku a sedli jsme do auta.
Terka se nás ptala, jestli někdo máme seznamy. „Já mám,“ zahlásila jsem. Vytáhla jsem ho. Podávám. Byl vááážně dlouhý. „A to jsou jen věci, které nejsou pro mě.“ „Tak teď už chápu tu tašku…“

O něco později se Terka pokoušela otevřít jeden zapeklitý obal. „Já tu mám nůžky, chceš?“ A sáhla jsem do kabelky. „Ty tam máš vážně všechno…“ zasmály se holky. Nooo… Tak ještě hřeben, kapesníčky, zrcátko, tužku, propisku, papír, diář, rtěnku, flashku, metr, prášky na hlavu, žvýkačky, cukr, gumičky, bonbóny, zavírací nůž a samozřejmě peníze a doklady, že. Prostě připravená na všecko. Za chvíli budu konkurovat Hermionině kabelce… Jen bych ráda podotkla, že od „Mám v kabelce všechno.“ je jen malý krůček k „Mám v kabelce bordel.“

Jen díky vlastnímu zásahu jsem neměla v kabelce deset řízků, ale nevadí, protože cestou tam i nazpět jsme se zastavovali v „mekáči“. Jako jediná jsem si nedala kafe, já kafe nepotřebuju, já jedu na nadšení. Už i bez něj (a s Kinedrylem, po němž se mi vždycky chce spát; ne tak toho dne) jsem jela v módu „ukecaná až běda“, kdybych si ještě dala kafe, nejspíš se proměním v tu veverku z animáku Za plotem


Tak, tím bych ukončila tu první fázi článku: Cesta. Teď k samotnému srazu. Ještě to někdo čtete? :D

Ilustrační foto :D
Do Zlína jsme dorazili v příslovečných za pět dvanáct – tedy za pět minut dvě. Ale jak někdo poznamenal, koneckonců ty nejdůležitější osoby jezdí vždycky poslední… (A tím samozřejmě myslím redaktory a jejich krabice knižních dárečků ;) ) Jen jsme zvenku obhlédli knižní outlet a vyrazili jsme do Loftu… Kde už na nás čekali téměř všichni ostatní, poposedaní u stolu. Sedly jsme si u Vendey a prodrbaly všechno možné i nemožné (protože knihy jsou tak dokonale možné a nemožné, že jsem si tuhle frázi nemohla odpustit). Po nás přišla ještě Suši, a hned vytáhla pro některé už notoricky známý bloček a poslala ho kolovat (a mezitím jsme si trochu popovídali o Temné horečce), takže jsme se do něj všichni pěkně podepsali :) Tentokrát kolovaly podpisové papíry ještě dva, takže ten den jsme se zvěčnili hned několikrát. Pro budoucí generace knihomolů…

Po nějaké době nastoupila Syki se svou přednáškou o připravovaných filmových adaptacích, a mimo jiné se pokaždé ptala, jestli tu knihu někdo četl. Tak jsme se hlásili… já nečetla tři. Zato ostatní jsem četla vše, a hned několikrát. Kdo četl Divergenci? Hlásím se. Nejsem sama. Kdo ji četl dvakrát? Hlásím se. :D Před třetím dílem plánuju další rereading, do třetice všeho dobrého… Řeč byla o druhém Percym Jacksonovi, Nástrojích smrti, Carrie, Catching Fire, Divergenci, Maze Runnerovi, Vampýrské akademii a Enderově hře. (Myslím, že jsem na nic nezapomněla.) Tak, a teď, pokud někdo o filmech něco nevěděl, tak teď všichni všechno ví, že.

Nespoutaně růžová
Po Syki nastoupila Tereza z CooBoo se skvělým knižním kvízem. Kdo uhodl odpověď, šel si vybrat knížku z krabice – na výběr byla hromada Nespoutaných a pak taková všehochuť jiných knížek. V tu dobu už těm, co seděli okolo, musely být jasné dvě věci: za prvé, nedokážu se zdržet komentáře k naprosto ničemu (ráda si myslím, že občas jsem i trochu vtipná, ale kdo ví). Za druhé, neumím mluvit nahlas. Já i když něco řeknu, tak mě neslyší nikdo než ti, co sedí okolo. To je jedna z dlouhotrvajících rozepří mezi mnou a mou třídní, že nikdy nic neřeknu nahlas. (Já si to vynahrazuju tady na blogu). Nakonec jsem správně identifikovala Kelsey jako tu s vnitřní ředkví (ne, že bych si pamatovala, kdy to bylo v knize řečeno ani co to znamenalo, ale vím, že to nemůže být tak otravné jako jistá vnitřní bohyně :D), a po několikáté jsem to řekla tak, aby mě bylo slyšet. Tak jsem si šla vybrat knížku i já, a ulovila jsem si pro sebe Nespoutanou :) Posadila jsem se. Prohlížela jsem si ji. Otevřela jsem ji na náhodné stránce a pořádně si přivoním. Ozve se smích. „Jak dobře voní, na stupnici od jedné do deseti?“ Zamyslela jsem se… „Tak sedm.“ Tisk byl ještě moc čerstvý. Za pár dní bude dokonalá.

A nebyla jsem sama, kdo si vybral závěr téhle andělské série. Nespoutaná byla populární. Po skončení kvízu jsme jich několik dali dohromady a vyfotili (mimochodem, kdo má vlastně tu fotku?). Pak nám David zapózoval s Nespoutanýma, a chytil pěkný odstín růžové – ale jak už jsem podotýkala, lepší odstín růžové, než odstín šedé :D

Hodina ŠNK
Ale není všem dárečkům konec, dostali jsme ještě Albatrosácké záložky a nálepky na schránku (můžu potvrdit, vážně to funguje, žádné chtěné ani nechtěné reklamy jsem od května nezahlédla), a Olga z Neoluxoru zase přivezla super knižní odznáčky a každý jsme si vybrali dva. Byl to těžký výběr, hezké byly všechny! :) Pak jsme už jen dál povídali a povídali a povídali – až nastala hodina H. Nebo spíš hodina ŠNK. Byl pro nás otevřen knižní outlet a my mohli spustit operaci Šílené Nakupování Knih. (teď mě napadá, že kdyby někdy nastala hodina šíleného nakupování e-knih, zkratka by byla ŠNEK).

Nevím, co přesně jsem čekala, ale byla jsem mile překvapena. Taková spousta knih! Taková spousta. S šílenou jiskrou v oku (a seznamem toho, co chci přivézt pro ostatní, pro sebe jsem ani tolik věcí nechtěla, před očima) jsem vešla dovnitř a začala jsem si skládat do rukou ty věci, co jsem měla přivézt. (Ani jsem se nekoukala, kolik to stojí :D) Asi minutu po vstupu do obchodu už jsem přes tu hromadu málem ani neviděla, ještě že jsem zvyklá tahat hromady knih v knihovně (vy, co jste mě viděli v Ústřední, víte, že jsem umění „poberu tolik knih, že přes ně ani nevidím“ zdokonalila na nejvyšší úroveň). Ale nemusela jsem to tahat dlouho, milá paní prodavačka zavolala: „jestli chcete, jsou tady i košíky“ a dokonce mi jeden se slovy „když jsem vás tak viděla…“ podala :) to je hezké :) Naskládala jsem tedy prozatímní úlovek do košíku a jala jsem se pořádně prohlédnout celou prodejnu, jestli neobjevím něco, co by se mi líbilo.

Moje osobní šikmá věž
Tak jsem si to tam tak tahala s košíkem plným knih a snažila jsem se nikoho neporazit ani nic neshodit. Těžký to úkol. Ale musel na mě být šílený pohled. Kath a Willinda už viděly můj seznam, tak měly nějakou představu (a když skončily se svými nákupy, byly tak hodné, že mi pomohly, díky moc, holky :)) ), ale pro ostatní to byla novinka. Když jsem viděla, jak si David podezřívavě změřil můj nákup, poznamenala jsem, že „Já to ale nemám jen pro sebe.“ „Každý si říká něco jiného…“ Tak fajn, no :D Ale nebyla jsem sama. Dost knížek měla i laurdes, a balancovat s hromadou knih jsem viděla i Axiu. Ale to jen tak na okraj, stejně jsem vás tam všechny neznala – od pohledu, je víc než možné, že vás znám, a jenom jsem si nespojila obličej s přezdívkou :)) Když už jsem si skutečně všechno (dvakrát) důkladně prohlédla, napsala jsem holkám, co zůstaly doma, o tom, co mají a co ne, a všechno jsem nabrala do košíku… Jen jsem si spočítala, na kolik mě to vyjde (jestli mám s sebou vůbec dost peněz – bez obav), a stoupla jsem si do fronty. Ještě v ní jsem zjistila, že místo Poslouchej jsem si v tom zmatku vzala Ukolébavku, takže jsem si to spěchala vyměnit, zatímco Willinda mi hlídala místo ve frontě. Po cestě jsem si ještě vysloužila jednu poznámku od Davida („kam se to zase ženeš?“ (Na hnaní se někam, abych zažehnala "krizi" už jsem zvyklá ze dne otevřených dveří ve škole, to je panečku zábava, pobíhat po naší škole z jednoho patra do druhého, v pantoflích))… Pak jsme zaplatili, šli ven, a poté jsme všechno nacpali do mé tašky. Krásně se to tam vešlo, naprosto akorát.

Moje úlovky
A možná by vás zajímalo, co všechno jsem si koupila, že? Koho ne, tak může následující odstavec v klidu přeskočit :)) Tak předně jsme měly přesné instrukce shánět pro Fée Rudou jako rubín a Zelenou jako smaragd. Zelenou neměli, tu jsme sehnaly až pak, ale Kath vzala Rudou. Dále jsem pro jednu kamarádku vzala Polibek pro Annu. Pro druhou kamarádku Polibek pro Annu, Hvězdy nám nepřály a Rekviem. Pro Giraffe Andy jsem sehnala nejen Rekviem, ale překvapivě i Měděného jezdce a Chvíle před koncem. Pak jsem další kamarádce vzala k svátku Nekropoli od Horowitze. Tak, teď se dostávám k sobě… Chtěla jsem si koupit hlavně Delirium a Milion sluncí, které jsem doma měla jen v ARC verzi, tak jsem potřebovala dokoupit do série… Pak jsem si vzala již zmiňované Poslouchej, Marinu a Andělskou hru od Zafóna, Proměnu od Margaret Mahyové, Vsaď se od Jennifer Crusie, a jupí jupí první díl Mediátora! Teď jen sehant těch dalších pět… No a protože já si ráda dokupuju série, které mě bavily, vzala jsem si prvních šest dílů ze série Georgie Nicholsové od Louise Rennison. První čtyři díly v souhrnném vydání jako Zápisky Georgie Nicholsové, pátý díl A pak se mi to vymklo z rukou… a šestý On mi to sežral! (to je teda hrůza název, to vám povídám, a to jste ještě neviděli ty obálky… Ale ta série je celkem vtipná). Plus tedy tu Nespoutanou jako dárek a od Metroděje jsem dostala ARC druhého dílu Čarozemě – na to už se moc těším :))

Goodnight, Mambo
Nelekejte se mě! :D
Poté, co jsme naložili knihy do auta, jsme si ještě na chvíli sedly venku a popovídaly si. Pak už nastalo loučení s ostatními (nechápu, jak to mohlo uběhnout tak RYCHLE), nasedli jsme do auta a vyrazili na zpáteční cestu směr Humpolec a poté Praha. O tom už jsem něco povídala… Pokud si ještě vzpomínáte, jak jsem kdysi dávno (aka o pár stránek výše) zmiňovala potíže s nemožnými rádii, tak na zpáteční cestě jsme si pustili cédéčka zakoupená taktéž v outletu… Mambo se poslouchalo dobře, ale při písni, která se jmenovala Goodnight, se mi podezřele začaly klížit oči :D

Mluvili jsme a mluvili, protože já občas prostě nedokážu sklapnout (což je novinka posledních pár měsíců, být to před rokem, nepoznali byste mě), a protože knihy… :D
Will jsme nakonec úspěšně opustili, a pokračovali do Prahy. Ani jsme se nenadáli, a už jsme byli na tom samém parkovišti, kde jsme před několika hodinami začínali. Kath dala Terce podepsat Rudou pro Fée (já chci taky! :D). Naznačila jsem, že já mám v tašce Milion sluncí, ale nevím, kde… Terka se hned chytila: „Jen to vyndej, Petr se mi pořád směje, že něco podepisuju…“ Tak jsem vylovila z hlubin tašky (Vesmíru!) Milion sluncí a mám podpis, heč! :) Rozloučili jsme se, a s Kath jsme vyrazily na metro. Na Florenci jsme se rozdělily a  já se pak nějak dotrmácela až domů.

"Rodinný" recept slaví úspěch
Druhý den nám ještě Willinda poslala návod na výrobu šípkového čaje, o němž nám vyprávěla, což bylo super zakončení perfektního srazu. Moc jsem si to užila (to můžete poznat už i z téhle mé románové kroniky :D) a ráda jsem si popovídala se všemi, se kterými jsem si popovídala… A pro ty z vás, kteří se do Zlína z nějakého důvodu nedostali – moc mě to za vás mrzí, a doufám, že vám to příště vyjde. V září se například chystá sraz v Praze.

A teď mi poraďte, KAM to mám dát?
A nakonec, protože byla dobrá výzva vzpomenout si na vše, o čem jsme mluvili, takový mišmaš: Zdrbli jsme obálky, současnou českou literaturu, že ve skladu Albatrosu jsou 4 000 000 knížek, „VIP osoby“ jsem pobavila knihkupeckými postřehy – další článek chystám někdy na podzim, a mimochodem, když mám někoho, s kým o tom můžu mluvit, tak nedokážu sklapnout. Já a Will jsme se svěřily, že všem na potkání povídáme, že ty na obálce Deliria a jejich pokračování známe, dále jsem poslala dál pochvalu, protože i vedoucí v knihkupectví se líbil článek o výrobě knih a já se tedy konečně dozvěděla, kdo ho vlastně psal. Povídali jsme si o maturitě a vysoké, probrali všechny možné filmy a Anitu Blakeovou, překlad Divergence a Rezistence, čtečkové formáty, obálky – například Zakletou. Blood Red Road, Eleanor a Parka, Unravel Me, 50 Shades a erotické knihy vůbec, vnitřní ředkev, Měděného jezdce, Forbidden (to už je hotová výzva – na kolik knih si vzpomenu :D), seriály, PERCYHO JACKSONA, Bloodlines, Železného krále, Hvězdy nám nepřály a Johna Greena vůbec, Aljašku a Paper Towns, vtipné video s hereckým obsazením v Nástrojích smrti, moji návštěvu knihovny den předtím, pochlubila jsem se sbírkou prvního vydání Harryho Pottera (chvástání není hezké, já vím, ale tohle prostě musím, jsem na to pyšná jako rodiče na své děti), knížky, které jsou tak čtené, že se rozpadají (ahoj, Enid Blytonová), Já padouch a Vzhůru do oblak (mimochodem holky, zapomněla jsem zmínit, že kromě toho mám ráda i Na vlásku), Hostitele, Rutu Sepetysovou, kdy chodíme spát, psy, hodiny zeměpisu, hodiny fyziky, a bůhvíco ještě… Víte co, kdybych měla možnost dělat si poznámky, byla bych nezastavitelná :D Mám paměť dobrou, ale ne Sheldonovskou (tímto vám všem doporučuju shlédnout Teorii velkého třesku).

A tímto končím… Chci poděkovat všem za nádherný den, Terce a Petrovi za odvoz a prostě bylo to super! A teď vážně – přečetli jste to někdo? Protože jsem si vědomá toho, jak je to dlouhé… :D

Poznámka na konec: Já mám hrozně ráda sarkasmus a ironii, kdybyste takže i kdyby to tak náhodou vypadalo, nic, co jsem napsala, nemyslím zle :))

31 komentářů:

  1. Skvělý článek a dočetla jsem až do konce.. :)
    škoda, že jsem tam nebyla.. njn, bydlím ve špatném městě.. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! :) Gratuluju k přečtení :D
      Škoda, že jsi nebyla - bydlíš moc daleko nebo tě rodiče nepustili? :(

      Vymazat
  2. Četla jsem to asi 15 minut, ale skvělý článek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) A teď si představ, jak dlouho jsem to psala... :D

      Vymazat
  3. Skvělý článek. Knížky ti fakt závidím :) Škoda, že jsem o tom srazu nevěděla :( Určitě bych jela. Hlavně když to mám kousek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevěděla? :( To mě mrzí :(( Byl toho plný Facebook... Tak příště se pokusím informovat i tady na blogu! A děkuju :)

      Vymazat
  4. To mi to trvalo než jsem to přečetla, ale stálo to za to! :) Jsi neuvěřitelně ukecaná vážně. :D A je mi líto, že jsem se do Zlína nedostala, snad příště. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to ještě nevíš, co všechno jsem vynechala :D Tak snad příště! :))

      Vymazat
  5. Geniální článek, pobavila jsem se, nejlepší je obrázek řidiče :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! :) To jsem posílala holám s tím, že pokud někdo nemá takovou kočku, tak asi budeme muset spoléhat s řidičováním na vás :D A co se týče řidiče... Ještě jsem vynechala jeho perličku, když do nás ve Zlíně málem někdo vrazil :D

      Vymazat
  6. Super článek, krásně se četl, jsi vtipná! :D :) A knížky teda upřímně závidim!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) A upřímně, já si je sama závidím taky :D

      Vymazat
  7. Tak jo, dva dny jsem na to čekal (protože jsi mi o tom říkala hodně brzy ráno, nějaké dva dny zpět na FB) a dočkal jsem se! :D :)

    Parádní článek, přečten od začátku až do konce. Píšeš hrozně zábavně, ale to už jsem věděl. :D Takže to bylo jasné, že neskončím se čtením někde v půlce. Knih sis odvezla opravdu dost, já vím, že všechno nebylo pro Tebe :P :D Ale tak když to v tom knihkupectví vypadalo hrozně vtipně, jak si s sebou tahala pomalu celý jeden regál. :D :)

    P.S. Doufám, že odstíny šedi nechytnu ještě hodně dlouho.. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si pamatuju, po tomhle článku ještě pochybuješ, že něco zapomínám? :D
      Děkuju :) Jsem ráda, že jsem se nebavila jen já sama :D Co se týče tahání celého regálu, tak to občas dělám v práci, občas i ten regál bez knížek :D

      P.S.: Pokud můžu radit, ani se nepřibližuj :D

      Vymazat
  8. Jééééžiši, to je DOKONALÝ! Nejlepší shrnutí! :D

    OdpovědětVymazat
  9. Úžasnej článek :), nehorázně vám všem závidím ty možnosti jezdit "za knížkama".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) No já jsem taky ráda, že jsem tam mohla jet, když je to takhle daleko :)

      Vymazat
  10. Super článek =) Díky za něj, pobavila jsem se u něj. Mám tyhle články moc ráda, čím delší tím lepší ! =) Muselo to být úžasné =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju za pochvalu! :) Bylo to úžasné, dokonce si říkám, jestli cesta nebyla lepší než ten sraz! :D No, ne - tak nastejno to bylo :))

      Vymazat
  11. Parádní článek! :) I když jsem se do Zlína nedostala, u čtení jsem se pobavila :)
    A k "šikmé věži" - ani nemusím říkat, že je skvělá :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) Škoda, že jsi se nedostala, snad příště :)
      No kdyby byla v Pise takováhle šikmá věž, hned bych se tam jela podívat ;D

      Vymazat
  12. Článek čtu podruhé a stále mě to babí! Opravdu to byl skvělý sraz, který stál za to. :) A cesta tam a zpět byla snad z celého dne nejlepší a nejbohatší na vtipné momenty. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cesta byla dokonalá! :) A jsem ráda, že tě to baví :) Budeš taky něco psát? :)

      Vymazat
  13. Ja som si to prečítala, hoci na začiatku som sa trošku obávala tej dĺžky. :)) Teda, neskutočne rada by som tiež niečo také zažila. Prečo mi na Slovensku niečo také nemáme? Uf.. Ok. ďalej: s tými rodičmi, dobre som sa zasmiala. To aj u nás je tak stále. Neseď doma, šak čo budeš robiť, ale keď sa niekde vyberiem, tak v kuse mamka vyvoláva s otázkou, či už idem domov. Kôpka kníh je prekrásna, no otázku s Kelsey by som neuhádla. Vôbec si nepamätám žiadnu "reďkev"... :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemáte... tak zkus někde navrhnout nějaký sraz, třeba se toho někdo chytí :)
      Rodiče jsou prostě stejní všude a vždycky :D (písnička ze šedesátých let: "...rodiče se v tomhle nezmění..." http://www.youtube.com/watch?v=8qbMR_TgZg4 )
      Já si ředkev pamatuju proto, že jsem o ní někdy týden předtím někdy četla :D Jinak vůbec :D

      Vymazat
  14. A já si říkala, kdo tam lovil to Vsaď se! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele lovila ho pro mě myslím Kath, já tam nedosáhla.. Ale jo, kdo jiný než já :D

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)