V době, kdy tohle píšu, bych
se měla učit na čtrvrtletku z matematiky. Vlastně jsem se o to pokoušela.
Vážně ano. Nevěříte? Budou tam elipsy a hyperboly a kružnice. Tedy látka, která
je pro mě naprosto nudná. Není proto divu, že jsem přitom začala myslet na něco
jiného. A když už jsme u té geometrie, proč u ní nezůstat? Konkrétně jsem
uvažovala nad trojúhelníky, čtyřúhelníky a dalšími mnohaúhelníky – nad jejich
hojným výskytem v knižních příbězích.
Čím dál tím víc mě štve, jak se
tyhle trojúhelníky utrhly ze řetězu a spolu se svými kamarády čtyřúhelníky a
pětiúhelníky a ach-můj-bože-já-už-nevím-kolika-úhelníky
si uzurpují prostor na stranách příběhů. Už jen zřídka se stane, že bych
v knize – nebo spíše v sérii, jednodílné knihy si ještě umějí
vystačit s obyčejným komplikovaným vztahem dvou lidí (ale zase,
občas mám pocit, že jednodílné knihy jsou zrovna tak ohrožený druh jako jsou
milostné trojúhelníky expanzivní) – nenarazila na milostný trojúhelník. A to
jak ve fantasy knihách, tak v těch, které se od nadpřirozena drží dál. Jak
moc je tohle reálné?
