pátek 24. května 2013

Kam s nimi?



Nevím, kolik z vás zná fejeton Jana Nerudy Kam s ním? v němž spisovatel humorně popisuje obtíže se starou slámou ze slamníku, které je potřeba se zbavit a nikdo ji nechce. Já mám totiž poslední dobou problém trochu podobný, z části naprosto opačný. Pokoj mi přetéká – ne slámou, ani oblečením, dokonce ani vodou, nýbrž knihami! A kam s nimi, když se jich zbavit nechci, spíš naopak? Toť otázka.

Hromadění knih u mě začalo brzy po propuknutí čtenářských návyků. Do školy nám chodily katalogy Fragmentu a Albatrosu, a s rodiči jsme vždycky vybrali knížku nebo dvě, kterou jsme objednali. Knihy jsem dostávala k Vánocům, narozeninám. Četla jsem je stále dokola. A dokola. Ale až do doby zhruba před dvěma, třemi roky mi nikdy nepřibylo víc než deset knih za rok, spíš méně. Mamka mi čím dál tím víc říkala: můžeš přece chodit do knihovny (s tím mi zavařila, ale o tom ještě později) a knihy jsem si horkotěžko vyprošovala. Jenže pak přibyly recenzní výtisky, mám vlastní peníze z brigády, které bych nejradši utratila jen za knihy, což nikdo v mém okolí, zdá se, nechápe, a najednou mám těch deset knížek klidně za dva měsíce. Ne, že bych si stěžovala, má životní filozofie je, že knih člověk nemá nikdy dost, ale kam s nimi?