sobota 8. června 2013

Poezie a já & Blues pro bláznivou holku



Tohle nebude recenze, ale nemůžu si odpustit zmínku o knize, která se mi líbila asi nejvíc za poslední měsíc. Nebude to recenze, protože nevím, jak se správně recenzuje poezie. Ano, správně, Blues pro bláznivou holku od Václava Hraběte je poezie. Ale než vezmete nohy na ramena a s křikem prchnete, jako to obyčejně při zmínce o poezii dělám já, alespoň tomu dejte šanci. Třeba budete podobně jako já překvapeni.

Před třemi roky jsme od učitelky češtiny dostali seznam povinné četby tehdejších maturantů. Tehdy mi tak polovina děl nic neříkala, ale vzala jsem seznam domů a ukázala ho tátovi s otázkou: „co z toho se dá číst?“. Už si moc nepamatuju, co všechno mi vybral, a zas tak jsem se na to neohlížela, protože táta je jeden z těch lidí, co doporučují na základě „můj vkus je ten nejlepší, absolutně ve všem, a jestli se mnou nesouhlasíš, tak je to vinou tvé nízké inteligence“ (parafrázováno). Ale tohle se mi tak nějak zamlouvalo… tím názvem. A koneckonců, nebyl to snad táta, kdo mi doporučil Harryho Pottera? Občas se koneckonců trefí, a dá mi přečíst něco, co se mi líbi...

No, je tady konec třetího ročníku na střední, začínáme řešit četbu k maturitě a co nezmíní naše češtinářka (zase už jiná) jako Blues pro bláznivou holku? A že takhle poezie se vážně hezky čte. To pro mě byl trochu šok. Poezie? Já měla tak nějak za to, že je to normálně próza… Nejlíp milostný příběh. Ale prý se to vážně dobře čte. Už kvůli tomu názvu jsem se rozhodla to alespoň zkusit, a brzy poté jsem si to půjčila v knihovně. Ale jak jsem si přečetla první stránky, věděla jsem, že já a takhle poezie spolu rozhodně budeme vycházet…