Sarra Manning není v knižním
světě žádný nováček. Už přes deset let píše knížky pro náctileté čtenářky a v roce
2011 jí vyšla první knížka pro dospělé – právě You Don’t Have to Say You Love
Me (odteď už jen YDHTSYLM). A na mě už přes rok „útočily“ nadšené statusy a
vysoká hodnocení jejích knih. Rozhodnutí si nějakou její knihu přečíst na sebe
nenechalo dlouho čekat – ale než se k tomu člověk dostane, znáte to, ne? Ale
letos, když jsem byla nemocná, a tudíž velice náchylná ke čtení toho, na co
nemám čas, jsem sáhla po její knize French Kiss. Dost se mi líbila. Pak jsem se
rozhodla dát prostor tomu „dospěláckému čtení“ a rozečetla jsem YDHTSYLM. A
byla to láska na první přečtení.
Pětadvacetiletá Neve pracuje v literárním
archivu (ne v knihovně!) a už od vysoké školy je beznadějně zamilovaná do
Williama. Jenže dokonalí, dobře vypadající muži nemají zájem o tlusté dívky
jako je ona. Ale když William odjede na tři roky do Kalifornie, Neve má konečně
šanci se změnit – jejím snem je dostat se do velikosti 10 (ne, že bych se v tom extra vyznala, ale tipuju velikost S). A
až se William vrátí, bude tak ohromen tou dokonalou dívkou, že se do ní
okamžitě zamiluje. Ale pak Neveina sestra Celia podotkne, že by měla získat i
nějaké zkušenosti se vztahy. Tady přichází na scénu Celiin kolega Max – sexy,
povrchní Max, který jí může ukázat, jak takový vztah vypadá a přitom nehrozí,
že se do něj zamiluje. Že ano?
