úterý 25. února 2014

Jan Folný – Buzíčci | I neobyčejní lidé žijí obyčejné životy


Poslední dobou jsem se kromě YA knížek začetla i do klasiky a současné české tvorby, abych si trochu rozšířila obzory. Je to jeden z důvodů, proč jsem v posledních týdnech moc nepřispívala – zatím se nějak moc necítím na to, abych tyhle knížky objektivně recenzovala a kritizovala, a tak nemám o čem psát. Ale dneska udělám výjimku, protože se mi dostala do rukou kniha, která mě vážně překvapila a až nadchla, a musím vám o ní něco říct.

Buzíčci vyšli někdy minulý rok, nevím to přesně, ale od té doby na mě ze všech stran vyskakovala ta obálka. Ať už na internetu nebo v knihkupectví, všude byla vidět. Musím říct, že se mi fakt líbí. Taková jednoduchá, ale neobvyklá, výrazná a poměrně výstižná. A potom se k tomu přidalo i několik kladných ohlasů, a říkala jsem si, že to zkusím.

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“.
A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.


Zkouška ohněm
Autor se s ničím nepáře. O čem tahle povídková kniha bude, je jasné každému, kdo si přečte název. V duchu nepárání se se čtenářem se nese i první povídka, která má stejný název jako celá sbírka. A je to opravdu síla. Hlavní hrdina povídky Michal si zakládá blog, a plánuje být „něco jako Carrie ze Sexu ve městě, až na to, že tenhle blog bude teplej a bombovej!“. Hlavní hrdina je sebestředný, sobecký a vůbec obraz toho nejhoršího člověka, co na tom, že je ještě k tomu gay. První povídka je velice otevřená, troufám si tvrdit až naturalistická, a vlastně taková zkouška – kdo ji dokáže dočíst až do konce, tak zvládne i celou knihu.

Rozmanitost příběhů, rozmanitost forem
Protože další povídky už mají hrdiny o trochu obyčejnějšího rázu, a stejně tak ukazují, že i ti „tak trochu neobyčejní“ mají stejné problémy, jako my. Hrdina jedné povídky řeší nevěru, další se marně pokouší najít opravdovou lásku. Stárnoucí muž prožívá svůj poslední týden doma a v Praze před odchodem do domova důchodců. Student páté třídy má zase dvě maminky. Hrdinové pocházejí z různých vrstev, z různých věkových kategorií a přinášejí na téma téhle povídkové knihy každý trochu jiný pohled.

A stejně jako se liší hrdinové, tak se liší i formy jednotlivých povídek. Ať už je to zmiňovaný blog z první povídky, nebo slohové práce malého školáka, dopis babičce do Vietnamu nebo prostě jednoduché vyprávění v ich-formě. Celé to má za následek, že každá povídka vyniká, nesplývají v jedno, a i u desáté povídky jste zvědaví, co se bude dít. Tím spíš, že jednotlivé povídky jsou provázány a v další povídce se často jen tak mimochodem dozvíte, jak pokračují osudy hrdiny z nějaké předcházející povídky.

Melancholie i vtip
Buzíčci ve mně vzbudili poměrně dost emocí. V povídce Neviditelný mě dojalo loučení starého muže, který ví, že už tohle místo nikdy neuvidí, že je tady naposled. Zvlášť proto, že je dějištěm celé knihy moje milovaná Praha, kterou stále víc poznávám, mě to dostalo – ta představa, že se naposled dívám na panorama Hradčan, že už nikdy víc nepojedu metrem, že už jen jedu pryč umřít… A že jsem možná nežila svůj život tak docela, jak jsem chtěla, že jsem ho možná promarnila… Přiměje to k zamyšlení.

Jsou tam smutnější povídky, a určitou melancholii v sobě mají všechny, ale Buzíčci dovedou i pobavit. Z dopisu vietnamské babičce:

„Milá babičko, myslím, že tebe, ale i všechny ostatní členy naší rodiny zklamu. Osoba, se kterou jsem se kamarádil a se kterou se možná zase kamarádit budu, není Viet a není to ani banán. Je to stoprocentní Čech. Chci říct Česka, samozřejmě.
Ta dívka se jmenuje Michal. To je typické dámské jméno tady v Česku.“ (str. 188)

„Navíc posilněn nealkoholickým nápojem Michalovy oblíbené značky Božkov, to je taková vitamínová voda, která dodá člověku sílu a rozhodnost…“ (str. 190)

Buzíčci nejsou dlouhá knížka, a já je přečetla na 2 posezení během jednoho dopoledne. Překvapilo mě, jak se může knížka, která se zaobírá něčím, co je mi tak daleké, trochu dotknout i mě. A my vlastně nikdo nejsme tak odlišní… jen bychom si to měli začít uvědomovat. Za sebe doporučuji Buzíčky všemi deseti. (O rozsahu mého nadšení může nepřímo svědčit i rozsah této recenze.) Ale jen pokud vás ta kniha aspoň trochu láká. Všem se asi líbit nikdy nebude.

Autor/ka: Jan Folný
Originální název: Buzíčci
Série: ne
Datum vydání: CZ: 2013
Nakladatelství: Host
SK překlad: není
Počet stran: 256, vázaná
Cena: 229,-Kč
Moje hodnocení: 95%
Hodnocení na Goodreads:  4,18 při 34 hodnoceních

8 komentářů:

  1. Jéžiš, ta recenze se tak pěkně a skoro sama, žes mě úplně nalákala:D Zní to zajímavě, nestereotypně a jako něco zcela odlišného - rozhodně přidávám do to-read listu, přičemž málokdy čtu české autory:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že jsem tě nalákala... Já za poslední rok nepřečetla skoro nic českýho, dost mě to zarazilo, když jsem dělala koncoroční (tohle asi není pořádný slovo, já vím) souhrny... Tak to od ledna napravuju :) Snad se ti to taky bude líbit.

      Vymazat
  2. Skvělá recenze :)

    Tahle knížka vypadá moc pěkně, už mi ji doporučovalo tolik lidí, že bych po ní vážně měla sáhnout :) Faktem je, že povídky moc nečtu - připadá mi, že než se začtu, příběh je fuč a musím se začít začítat znovu - a tak pořád dokola. Ale tady možná udělám výjimku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě povídky taky nemám ráda, protože mi vždycky přijde, že jsou o ničem nebaví mě to. Tak na mně si můžeš dokázat, že tahle kniha je fakt výjimka :)

      Vymazat
  3. Super recenze, koukám, že se v názoru na Buzičky docela shodujeme. :) Taky všem, kteří je ještě nečetli, doporučuju! K povídkám mám v podstatě stejný vztah jako Myanmar o komentář výš, ale tohle je výjimečná sbírka... ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :) Já povídky taky nikdy moc nemusela, ale asi udělám v nejbližší době ještě nějaké výjimky a zkusím najít nějaké další, které by mi sedly :)

      Vymazat
  4. Buzíčky jsem taky četla a taky se mi hrozně líbily, patří rozhodně k tomu lepšímu, co jsem četla v loňském roce, a stejně jako všichni komentující, ani já přitom na povídky tolik nejsem. Paradoxně jich ale čtu poslední dobou nějak hodně a všechny se mi líbí - ještě bych totiž doporučila Šíleně smutné povídky od Boučkové, ty byly přímo nádherné. :)

    Díky za komentář u mě na blogu, bohužel ho ale Blogger z nějakého důvodu smazal. Přečetla jsem si ho jen díky tomu, že moje RSS čtečka odebírá i komentáře mého blogu, ale když jsem si ho chtěla rozkliknout na blogu, už tam tvůj komentář nebyl. Je to divné, ale už se mi to párkrát stalo s jinými komentáři... Takže na něj reaguji alespoň tady. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šíleně smutné povídky jsem nedávno půjčovala v knihovně mamce, a od té doby sháním i všechno ostatní, co napsala, tak moc se jí to zalíbilo... :)

      Já si říkala, že zmizel! Měla jsem za to, že jsem ho špatně odeslala... Tak díky za odpověď :)

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)