pátek 31. října 2014

Gail Carriger – Úklony & úklady | Číst jedině s šálkem čaje!

Etiketa a špionáž, první díl steampunkové série Trochu jiný penzionát, u mě slavil úspěch letos na jaře. Druhý díl byl proto přirozeně jednou z nejočekávanějších knih letošního podzimu; už měsíce jsem měla přichystaná lepítka na zakládání trefných pasáží, jen jen začít číst.

Sofronie už v létajícím Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek není ten samý vyjukaný nováček jako dříve. Tedy, ne že by ona někdy byla vyjukaná. Ale její první hodnocení proběhlo nad očekávání dobře, tak dobře, že s ní všechny spolužačky přestaly mluvit. Ale než by tahle špiónka ve výcviku propadla chmurám (pochmurný výraz se pro mladé, dobře vychované dámy nehodí), musí nejdříve rozmotat hromadu záhad, které se kolem ní objevují jako houby po dešti. Její kamarádku Dimity (která s ní nemluví) nejspíš chce někdo unést. Upíři by se rádi proletěli. Vieve se chce stát ďábelským géniem, a Sofronie jí v tom má pomoci. Z Bunsonova institutu je navíc poctila svou přítomností vzácná návštěva, mezi nimi i Sofroniin starý známý Felix, totiž pardon, lord Mersey, který se chová naprosto nevhodně a nepatřičně! Sofronie přitom na vdavky vůbec nemyslí, a to ani se synem vévody, ani se svým kamarádem z kotelny. Božíčku, to je nadělení! Dá se mezi všemi těmi úklady vůbec myslet na to, jak se má člověk správně klanět?

úterý 28. října 2014

Barbora Šťastná – Šťastná kniha | 11 věcí, které mi dělají radost

Kolegyně mámě kdysi půjčila knihu Tajemství od Rhondy Byrne, že si to má přečíst. Už dlouho jsme se tak nenasmály. V hlavě mi utkvělo „Nejste tlustá kvůli tomu, co jíte, ale protože si myslíte, že jste tlustá.“ Takový kecy. Podobný psychologický bláboly fakt nesnáším. V podstatě jsou to řeči o tom, že když budete myslet jenom pozitivně, všechno bude sluníčkové a srdíčkové. Fajn, takovéhle věci asi fungují pro vyrovnané tibetské mnichy nebo tak nějak, ale ne pro normální lidi. Vezměte si to takhle – můžete se rozhodnout, že už si nikdy nedáte palačinky, ale prostě se nemůžete rozhodnout, že vám přestanou chutnat. A stejně tak se můžete rozhodnout, že budete šťastní, ale pokud vaši kočku přejede auto, vyhodí vás z práce a ještě ke všemu přestanou dělat vaši oblíbenou zmrzlinu, se kterou jste to neštěstí chtěli zajíst… chtěla bych vidět někoho, kdo bude happy.

Už jste asi pochopili, že jsem ve věci spirituálního rozvoje naprostý ignorant a jsem s tím spokojená, takže přejdeme ke knize, kterou jsem skutečně dočetla. Šťastná kniha od Barbory Šťastné, autorky Šťastného blogu. Není to na mě, učiněného tragéda, trochu moc štěstí najednou? Ne, fakt není. Protože Šťastná kniha není žádný rozjuchaný výlev tvrdící, že všechno je úžasné a duhové a hele, támhle je jednorožec!

neděle 26. října 2014

Alice Oseman – Solitaire | Je to vtipný, protože je to pravda

Na Solitaire jsem se velice těšila hned ze tří důvodů. Za prvé, ta obálka se mi hrozně líbí. Za druhé, anotace se mi taky zamlouvala. A za třetí, autorka je stejný ročník jako já. Veškeré mé literární výlevy vypadají dost hrozně už v mé hlavě, takže jsem byla docela zvědavá, jak se s psaním dokáže poprat někdo, kdo teprve nedávno oslavil dvacáté narozeniny. I když, Alice Osemanová napsala Solitaire už když jí bylo osmnáct, takže mám jen dva roky zpoždění…

Tori Springová ráda spí, bloguje a kouká na filmy. A taky ráda nenávidí. Nesnáší školu, knihy, lidi všeobecně. V jejím podání byste skoro řekli, že „nenávidím je nová černá“. Až na to, že si Tori nemyslí, že ona sama je o moc lepší. Vlastně o sobě říká, že je pěkně trapná. Nenávidí všechno a všechny včetně sebe. A byla by v tom nerušeně pokračovala, kdyby se neobjevil Michael Holden a Solitaire. Úmysly jednoho i druhého jsou pochybné a Tori to vlastně vůbec nezajímá. Jenže Michael Holden neustále trvá na tom, že se s ní bude bavit a Solitaire se zase pokoušejí udělat ze školy kůlničku na dříví, což se neignoruje lehce… A pokud by vás to zajímalo, tohle fakt není žádná lovestory.

pátek 17. října 2014

Jiří Hájíček – Rybí krev | Konec jedné „vesnické idyly“

Když se řekne vesnický román, na mysli mi vytane Babička a dávám se rychle na ústup. Pokud ne přímo úprkem, tak se vzdaluju alespoň ostrou chůzí – babička je sice v letech, ale stále je to poměrně vitální dáma, takže jistota je jistota. A já se setkání s ní vyhýbám už od té doby, co jsem ji v osmé třídě dočetla do poloviny.

Rybí krev vesnický román je. Taky jsem se mu poměrně dlouho vyhýbala, už jen ten název ve mně vyvolával představy zmasakrovaných vánočních kaprů, kteří umírají daleko od svého domova v jižních Čechách. Naštěstí mě Vendy přesvědčila, že Hájíček je autor, kterého prostě musím vyzkoušet, a jako první došlo právě na Rybí krev. Ono to s tím názvem nebude zas tak krvavé, ale zároveň jsem nebyla úplně vedle.

Je rok 2008 a jednačtyřicetiletá Hana se po patnácti letech vrací do Česka. Projela celý svět a teď najednou stojí na místě, kde chtěla původně prožít celý svůj život. Ale na místě její rodné vesnice je už jenom voda a v dálce se tyčí chladicí věže atomové elektrárny. Rybí krev je příběhem Hany, ale zároveň i příběh několika vesnic, které stály na místě, kde se „vrchnost“ rozhodla postavit elektrárnu. Příběhem rodin, kterým byly tyto vesnice po několik generací domovem, a najednou musejí odejít, opustit své domovy, aniž by chtěli – a doufat, že je ve městě v panelácích čeká lepší osud než ty vánoční kapry…

úterý 7. října 2014

Ruta Sepetysová – Potrhaná křídla | Pryč z „Velké pohody“


Na druhou knížku Ruty Sepetysové, Potrhaná křídla, jsem se těšila dlouho, předlouho. Moje očekávání byla nemalá, asi i větší než u V šedých tónech. V jistých ohledech se má očekávání splnila, v jiných už ne.

Téměř osmnáctiletá Josie Morainová to v životě neměla jednoduché. Posledních deset let strávila v New Orleans, městě, jemuž se přezdívá ‚Velká pohoda‘, ale její život příliš pohodový nebyl. Otce nikdy nepoznala, její matka je prostitutka, což je stigma, které si s sebou nesla celý život. Josie ale vůbec není jako její matka. Pracuje v knihkupectví a ráda by šla na vysokou školu. Ale přála by si odejít někam, kde ji nebude pronásledovat minulost. Podaří se jí dostat na nějakou prestižnější školu? A bude schopna opustit město velké pohody i s těmi, na nichž jí záleží?