pátek 17. října 2014

Jiří Hájíček – Rybí krev | Konec jedné „vesnické idyly“

Když se řekne vesnický román, na mysli mi vytane Babička a dávám se rychle na ústup. Pokud ne přímo úprkem, tak se vzdaluju alespoň ostrou chůzí – babička je sice v letech, ale stále je to poměrně vitální dáma, takže jistota je jistota. A já se setkání s ní vyhýbám už od té doby, co jsem ji v osmé třídě dočetla do poloviny.

Rybí krev vesnický román je. Taky jsem se mu poměrně dlouho vyhýbala, už jen ten název ve mně vyvolával představy zmasakrovaných vánočních kaprů, kteří umírají daleko od svého domova v jižních Čechách. Naštěstí mě Vendy přesvědčila, že Hájíček je autor, kterého prostě musím vyzkoušet, a jako první došlo právě na Rybí krev. Ono to s tím názvem nebude zas tak krvavé, ale zároveň jsem nebyla úplně vedle.

Je rok 2008 a jednačtyřicetiletá Hana se po patnácti letech vrací do Česka. Projela celý svět a teď najednou stojí na místě, kde chtěla původně prožít celý svůj život. Ale na místě její rodné vesnice je už jenom voda a v dálce se tyčí chladicí věže atomové elektrárny. Rybí krev je příběhem Hany, ale zároveň i příběh několika vesnic, které stály na místě, kde se „vrchnost“ rozhodla postavit elektrárnu. Příběhem rodin, kterým byly tyto vesnice po několik generací domovem, a najednou musejí odejít, opustit své domovy, aniž by chtěli – a doufat, že je ve městě v panelácích čeká lepší osud než ty vánoční kapry…

Kdybych se rozhodovala, jestli si knížku přečíst, jen na základě tohohle nástinu děje, zavrhla bych ho jako nudu. Jsem rozená Pražačka a pár prázdnin strávených kdysi dávno na malém městě to jen tak nespraví. „Co tam vůbec můžou na těch vesnicích dělat, a jak to přežijí bez metra?“ říká si vždycky nějaká má část. A přitom jsem právě dočetla Rybí krev a je mi z ní neuvěřitelně smutno, protože jsem se zase jednou dozvěděla něco, o čem jsem neměla ani nejmenší tušení. Podobný pocit jsem měla třeba po dočtení knihy V šedých tónech – jak se můžou dít takové nespravedlnosti aniž bych se nad tím někdy ani pozastavila?

Vždycky jsem nesnášela komunisty za jejich působení za socialismu, ale poslední dobou začínám mít spíš pocit, že nesnáším lidi obecně. Kromě krátkých vsuvek ze současnosti (rok 2008) se děj Rybí krve odehrává mezi lety 1983 až 1993, tedy i po sametové revoluci. Vysídlení vesnic naplánovali komunisté, ale stavba Temelína trvala i v devadesátých letech. A před i po – z obou období čiší bezmoc normálního člověka. Roky se snaží, ale co nakonec zmůže? Zvolený politik, který sliboval nápravu, nakonec naznačí, že elektřina je potřeba a člověk se musí smířit. Smířit se ztrátou domova. Není to fér. Ale dokud se to netýká mě, je mi to jedno, nezajímám se o to. Takhle lidé uvažují. Občas i já, ne že ne.

Zároveň ale není možné neobdivovat snahu Hany a jejích přátel a sousedů, jak se nevzdávali a do poslední chvíle se snažili. Temelín dneska stojí a bereme ho jako samozřejmost. Vždyť je to tam daleko, už léta, a elektřinu potřebujeme i z jiných zdrojů, když uhlí dochází.

Tohle mě na Rybí krvi nejvíce oslovilo, ale vrátím se zpátky k tomu obávanému zařazení k vesnickému románu. Jestli jsem čekala hromadu popisů přírody a lidí, kteří žijí v souladu s přírodou a zvířaty, tak jsem se toho nedočkala. Hrozně jsem se bála, abych se nenudila. Ale on to nakonec byl takový normální příběh, jen s trochu dramatičtějšími překážkami. Třebaže jsem vám to tu popsala tak, jako by byl celý román o Temelínu, značná část knihy je věnovaná i prokreslení postav a jejich soukromých dramat. Haně a jejím kamarádkám je na začátku knihy patnáct šestnáct let, a to se vším, co k tomu období patří, ať už otravnými rodiči nebo prvními láskami. Dokonce jsem si dlouho říkala, že tohle není žádná věda, to je knížka, kterou by pro zábavu mohla číst i mládež, tak za co dostala v roce 2013 ocenění Magnesia Litera Kniha roku? Nějak mám vžité, že takováhle ocenění dostávají knížky, které mají složitější formy, nějaké jazykové ozvláštnění, něco, čemu je těžší rozumět… a tohle je přitom docela normální román…

Ale pak Rybí krev přitvrdila. A já tu teď sedím před půlnocí a píšu o téhle knize článek, protože vím, že stejně nebudu moct dlouho usnout. Protože budu myslet na to, že život není fér. Co je domov, když nás z něj mohou kdykoli vyhnat? Však je to i záležitostí nového tisíciletí, jen si vezměte Tři soutěskyPokud se vám líbila Kateřina Tučková, dejte šanci i Hájíčkovi. V konečném důsledku si nejsou zas tak vzdáleni.

Autor/ka: Jiří Hájíček
Originální název: Rybí krev
Série: není
Datum vydání: CZ: 2012, Host
SK překlad: není
Počet stran: 360, vázaná i brožovaná
Cena: 229,-Kč brožovaná, 329,-Kč vázaná
Moje hodnocení: 80%
Hodnocení na Goodreads:  4,04 při 114 hodnoceních

5 komentářů:

  1. Týjo, super! Recenze na českého autora. Mám s českými autory tu potíž, že krom Tučkové mě v těch současných asi nikdo neláká, vůbec je nemám v seznamu mých budoucích čtení. Ale Hájíček vypadá setsakra dobře. přesvědčilas mě, chci si ho přečíst.=)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem letos české autory nějak začala číst, a konečně se cítím dost povolána na to, abych o nich i něco psala, takže se tady asi nějaké recenze na současné české autory budou objevovat... :) Právě mě jich teď láká hodně.
      Doufám, že nebudeš zklamaná, to je nějaká velká zodpovědnost!

      Vymazat
  2. Jsem ráda, že se ti to líbilo! :) Hájíček zatím nikoho z mého okolí nezklamal... Už ho na moje doporučení četly nějaké kamarádky a vždycky byly příjemně překvapené.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já už mám doma i Selský baroko a zvažuju i Světlou... Aby mě nakonec nedostihla i ta Babišta! :) I když, asi nejspíš dostihne tak jako tak. Na druhou stranu, furt lepší jak Švejk.

      Vymazat
  3. Je fascinujúce, v čom všetkom - pod akými nie práve lákavými názvami a obálkami a anotáciami - sa môže skrývať dobrá kniha.:) Neviem, či sa práve k tejto niekedy dostanem, ale nikdy nehovor nikdy.:D

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)