neděle 30. listopadu 2014

Mám ráda naše ústavy! (Blahý vliv vysokého vzdělání na mysl)

Počínaje prvním říjnem jsem nastoupila ke studiu Českého jazyka a literatury (neboli bohemistice) a Angličtiny pro mezikulturní komunikaci (neboli překladatelství angličtiny (to tlumočnictví ignoruji s vírou, že když si to nebudu připouštět, tak se mi to vyhne)) na vysoké škole. Kdyby někoho zajímal můj předlouhý výlev o tom, jak se mi tam líbí a jak jsem se vlastně zbláznila, můžete si ho nyní přečíst. Rozhodně by se dalo říci, že neztrácím optimismus (protože jsem ho nikdy neměla).


DEN 1: Připadám si jako idiot. Čtyři měsíce jsem neotevřela učebnici mluvnice, takže nevím definici argotu a neumím přechodníky. A to jsem zatím ještě ani nebyla na bohemistickém oboru. Tak mě to zkormoutilo, že jsem si v knihovně půjčila knihu. Ještěže znám aspoň protežovat.
Asi jsem taky zapomněla matiku, takže jsem třetí patro považovala za čtvrté. To, že je to už zdánlivě poslední patro, nic neznamená. Když napočítám tři plus přízemí, tak to čtvrté patro někde být prostě musí. I když vyjít po schodech do čtvrtého patra je taky zážitek. Další mimořádná hodina tělocviku, která je povinná, ale nikdo vám o ní nepoví. Zase jsem totiž zapomněla, že je v budově výtah.

Postřehy: sekretářka Ústavu translatologie se jmenuje Karla, ale říká se jí Linda. Asi začnu své kamarádce Lindě říkat Karlo, abych v tom měla pořádek.
Ústav translatologie získal certifikát European Master’s in Translation. „V současné době jsme jediní v České republice, kdo ho má. Stálo nás to hodně úsilí.“ Odmlka. „Pracovního.“
Na bohemistice mě v průběhu tří let čeká úvodní jazykový seminář, morfologie, syntax, lexikologie, fonetika… Na translatologii to všechno probereme za jeden semestr!
Kdo by se nepodíval?
Spěchající student!
Starých zvyků se člověk těžko zbaví. Takže když přišla na první přednášku přednášející, chvíli stála a jen tak na nás koukala, začala jsem přemítat, jestli se po nás náhodou nechce, abychom se postavili. Nebo aspoň nějaké sborové „dobrý den“? Na co jsem zase zapomněla? Nakonec vyšlo najevo, že si pouze uvědomila, že nás čeká úúúplně první hodina na vysoké škole. Takhle mě vyděsit.
Jak poznáte v centru Prahy turistu od Pražáka? Pražák se kouká kam jde, turista se kouká na orloj. Jako by nestačilo, že se musíte vyhýbat koním. Navrhuju zavedení několikaproudého provozu i na chodníku. Když si totiž každý chodí tak pomalu, jak se mu zachce, spěchajícím osobám to ztěžuje život.

Student 1: „Já mám ve studijním plánu ten-a-ten předmět, ale nejde mi zapsat.“
Katedra: „Ten-a-ten předmět se vypisuje až v letním semestru.“
Student 2: „Já ho zapsaný mám!“
Katedra: „Tak to ho máte jen zapsaný, ale není stanovené, kdy se koná.“
Student 2: „Mám to v rozvrhu na čtvrtek.“
Tomuhle se říká SIS.

Shrnutí: Mám z toho pěkný vítr. Z úrovně látky i ze spolužáků, zatím jsem se ještě nerozhodla, z čeho víc. Ale bude (možná) vtipný a (pravděpodobně) dlouhý článek.

DEN 2: Možná bych měla přestat mluvit. Kdykoli mluvím, přijdu si jako idiot. Už jsem se ovšem seznámila s několika spolužáky, a tak nějak jsme se shodli, že si moc chytře nepřipadá nikdo. Až na výjimky. A slyšíte správně, už dokonce znám několik lidí jménem! Na mě je to rozhodně úspěch.

Postřehy: Fonetika je boží! Rozumím asi tak půlce, ale je boží.
Už se těším, až budeme mít za sebou ono oficiální seminářové představování. Vždycky řeknu nějakou pitomost.
Potřebuju se naučit mluvit spisovně česky. Totiž pardon, potřebuji.
Možná se mi tam začíná líbit?

Imatrikulace - ilustrační foto
DEN 3: Po víkendu jsem šla do školy správně pozitivně naladěná. Teda, jak jenom to jde, jít v pondělí do školy pozitivně naladěná. A rovnou na imatrikulaci. Imatrikulace je zvláštní zkušenost. Na jednu stranu jsem se musela kousat do tváře, abych se nesmála při pohledu na vystrojené profesory a docenty a tak dále, (nevím, kdo všechno tam byl), zvlášť když jim zpod slavnostních talárů čouhají džíny... ale na druhou stranu to má svou atmosféru. Jsem ráda, že jsem šla. I kdyby to mělo být jen proto, že jsem dostala školní sešit, tašku, propisku a placku.

O přiměřených nárocích: „Tuhle učebnici vám doporučuji, ale nebudu po vás samozřejmě chtít všechno. Třeba nemusíte znát pády finštiny.“ To se nám všem ulevilo.

O spisovné mluvě: „Tady sice panuje takové všeobecné mínění, že když se mluví spisovnou češtinou, tak ať je to sebevětší kravina, zní to tak vznešeně, takže to musí být správně…“

O skrytých významech: „Proč dal Poe do básně zrovna havrana? Proč to nebyl třeba holub?“
„Co je metafora? Je vžitá definice, že metafora je přenesené pojmenování. Takže vlastně je autor prevít, co to mohl nějak říct, ale řekl to jinak.“

O nás: „Vy jste prý generace Z (A docela by mě zajímalo, co bude potom, protože pak už je jenom Ž a co dál?), která se vyznačuje tím, že se pořád kouká do těch mobilů a obrazovek, a údajně udrží pozornost 8 vteřin. Bylo by ideální, kdybyste tady tu pozornost udrželi těch 90 minut, respektive 85.“
(počítač přešel do úsporného režimu)
„Vidíte, my máme ajťáky z generace Z, kteří předpokládají, že prostě není možné, aby někdo mluvil pět minut a nepohnul myší, takže to tady máme takhle nastavené.“

O závěrečné práci: „Nepoužívejte ten majestátní plurál, ono „my se domníváme“, nevytvářejte fiktivní kolektiv. Ani když se na tom shodnete s babičkou.“
Můžeme se zabývat čím chceme, třeba prostory v literatuře. Nebo motivem autobusu. „I když se obávám, že ten autobus vám na 1200 slov nevystačí, ani když budete rozebírat, že to, jak ten autobus píchnul, symbolizuje to, že autora bolí kolena.“
„Nepište tam věci, které nemůžete nějak podložit. Žádné ‚Nedokážu říct proč, ale jsem o tom přesvědčen.
A máme si zjistit, jestli už se tím nezabýval někdo před námi. „I když si něco třeba vymyslíte, a pak zjistíte, že už to někdo před vámi napsal, tak se samozřejmě budete snažit dělat, že jste to vůbec neviděli. ‚Já jsem to fakt neopsal, já odbornou literaturu vůbec nečtu,‘ budete tvrdit – čímž se samozřejmě dostanete do ještě horší pozice.“
Máme to poslat emailem. „Když mi to přinesete do kabinetu, tak já pak nikdy nevím, co vám na to říct. ‚Tady jsem vám přinesl práci.‘ ,Děkuju, já to nechci, přidělává mi to práci.‘?“
A až to budeme posílat, máme do samotné práce napsat své jméno. „Vy mi to sice napíšete do toho emailu, ale tam bude ten dlouhý příběh, že se omlouváte, že jste měli nemocného pradědečka, takže to posíláte s ročním zpožděním, tak se to ztratí.“

O slovnících: „Jsou taková ta hesla autorů, které máme radši, jsou mrtvý a jejich tvorba se už nemění…“
„Když si pořídíte slovníky z doby totality, tak se na spoustu stránkách dozvíte, že je ten a ten román stranicky aktivní. Některé věci ale zůstávají stejné. Třeba taková anafora. S tou ani Marx s Leninem nic neudělali.“

Jezte jogurt!
O času na čtení: „Když budete žít zdravě, dělat jogging a jíst jogurt, tak se dožijete osmdesáti…“

O podstatných informacích: „Mohli snídat v devatenáctém století buřty? Nevíte, co? Ale víte kdy vyšla Zlatá bula sicilská. Kolikrát jste to potřebovali? Víte, kdy vznikl párek? To by se vám teď hodilo, co?“ (v 19.století)

O lékařských románech: „Samozřejmě, komunistické zdravotnictví musí zajistit happyend…“

O paměti: „Tak je jasné, že si nemůžete pamatovat všechno, a spíš si zapamatujete jméno hlavního hrdiny než barvu jeho koně, ještě když ten kůň v další scéně chcípne a vůbec tam už nebude.“

O proměnách v historii: „A jak nám ubíhá čas, tak ten počet hořících domů, které Mácha utíkal hasit, narůstá. Zakladatel poezie přece neběží kvůli několika domům. Nakonec už hoří půlka Litoměřic. A za komunismu se nově dozvídáte, že to byly proletářské domy. Ne jen nějaké obyčejné kapitalistické, buržoazní, ale proletářské. To je teď to důležitý.“
Připomíná mi to jednu památnou větu Astrid Lindgrenové: „Tati, čím jsi starší, tím rychleji jsi v mládí běhal.

Veškeré uvedené citace jsou vtipné. Pokud se vám takové nezdají, je to ztraceno v překladu, respektive mojí paměti, která už zapomněla barvu koně. Na přednášce jsme se smáli.

Po pár dnech jsem si přestala stíhat psát denní poznámky, což je dobře, protože by to pak bylo dlouhý jak dvouhodinovka matiky. Vracím se tedy k tomuto článku víceméně po 2 měsících školy, abych vám něco napsala obecněji. Pokud sem vůbec někdo dočetl. A zajímalo by mě, jestli náhodou Blogger nemá limit na jeden článek. Ehm, to budu řešit později.

Chvíli mi trvalo, než jsem se s vysokou srovnala a zvykla jsem si na ni. Z velkého nadšení jsem přešla k únavě, z ní na nemoc a pocit, že to prostě nemůžu nikdy zvládnout, ale po dvou měsících už si nepřipadám tak blbá, jenom docela průměrně, a možná, možná bych to mohla zvládnout. Ano, i moje spolužačka mi stále opakuje, že jsem tak krásně pesimistická, děkuji za optání. Vezměme to tedy popořadě, neb se domnívám, že začínám trochu nesouvisle plácat.

Strasti a slasti každodenního tělocviku
S tím, že máme ve škole povinný tělocvik jsem se už docela smířila. To, že jsou dny, kdy trénuji i sprint (přebíhání z budovy do budovy), překážkový běh (vyhýbání se turistům), zenové myšlení (nebudu na ty turisty řvát, nebudu…), či vytrvalostní běh (tam, zpátky, tam, zpátky) a běhání do schodů (v nižších patrech mají hodiny žabaři), už mě taky tolik nebere. Teď mi tělocvik dělá hroznou radost. Nejvíc když končí.

Tohle nejsem já
Ovšem předtím musím čelit své největší výzvě. To víte, chodím na tělocvik, jehož součástí je na konci takzvaná relaxace, kdy ležíme utahaní na podložkách a přednášející (dá se tomu vůbec tak říkat, když jde o tělocvik?) k tomu povídá, jak máme prázdnou mysl, krásně jsme si zacvičili a máme uvolněné celé tělo… a já se musím držet, abych se nezačala smát. Moje sarkastická mysl tolik nesnese. Zvlášť když ve chvíli, kdy jsme měli údajně mít prázdnou mysl, venku začala rachotit sbíječka.


Minulé úterý jsem měla pocit, že mi to konečně přestalo připadat vtipné, a pak přišlo něco nového: „Představte si, že jdete pouští. Bosé nohy se vám boří do horkého písku.“ (Moje hlava: Já jdu bosá po poušti? Jsem se asi zbláznila? Vždyť to bych si upálila nohy! A navíc, co všechna ta havěť? Co když šlápnu na škorpióna? A co hůř: pavouci! Jak se mám uvolnit, když kolem mě lezou pavouci?) „Je vám horko. Pili byste. Už nemůžete. Vystoupáte na velkou dunu…“ (Moje hlava: a za ní určitě něco uvidíme.) „a tam uvidíte krásnou oázu.“ (moje hlava: stejně je to fata morgana) „Dojdete k ní a ponoříte se do modré vody…“ (moje hlava: cože? A co když tam jsou krokodýli? Nebo lidožravé ryby?) „…a teď se napijete.“ (moje hlava: té vody, v níž jsem se právě vykoupala?) „Pak se podíváte na dno a uvidíte…“ (moje hlava: krokodýly? Poklad?) „…bílý písek.“
Ze mě meditační člověk asi nikdy nebude.

Malá poznámka na konec: Do hodin tělocviku nikdo nebudeme chodit pod vlivem alkoholu. Ani drog. Nebudeme pod jejich vlivem ani druhý den, třetí den, čtvrtý, pátý, nebo šestý. Je nám to jasné?

Všechno, co jste potřebovali vědět, jste se (ne)naučili na střední škole
Notorickou větu: „Zapomeňte na vše, co vás učili na střední škole,“ jsem slyšela jen jednou a to v hodině literatury. Zatím mi spíš přijde, že pořád slyším „Tohle jste brali na střední.“ Vůbec jsme na střední brali spoustu věcí, které jsme nebrali. Třeba latinu. Střílím teď z rukávů takové pojmy jako monoftongizace diftongu, dativ, akuzativ, superlativ, pasiv, supletivismus, deminutivum, dublety a triplety. Ale když jsem poprvé slyšela, že už je vlastně určitě umím, měla jsem v očích zoufalství.

Vůbec mi za tu dobu zbořili hodně mýtů. Kdysi jsem si myslela, že příslovečných určení není víc jak šest. Ve skutečnosti jich je dvacet čtyři a oxymóron je středního rodu. To oxymóron. Stejně jako epiteton a sympozion. Deset bodů pro toho, kdo to věděl. Stejně tak všichni hromadně čteme odbornou literaturu. „Tuhle příručku už jste asi všichni někdy drželi v ruce…“ (nakláním se ke kamarádce a šeptám: „Počítá se, když jsem v knihovně viděla její hřbet?“)

 Všechna ohebná slova mají koncovku. I když ji nemají, tak ji mají. Aspoň tu nulovou.

Taky prý v angličtině není žádný budoucí čas, pouze jakási futurita, v níž jde spoustou způsobů stanovit určitou pravděpodobnost onoho tvrzení, ať už may, might, should, could, can, will, shall nebo pomocí přítomného průběhového času. Pražák prý není spisovný tvar, ale ten Pražan mi pořád nejde přes pusu.

Nejfrekventovanější návštěva: náš pan prezident
Po nedávných Hovorech z Lán se na našich hodinách začal s železnou pravidelností objevovat jeden nezvaný host. Málem jsem si začala dělat čárky: „To máte tak, když mluvčí neodhadne danou komunikační situaci… třeba náš pan prezident.“ „The journalists were shocked by the severity of  his language. To by mohlo být třeba o našem prezidentovi.“

Fonetika aneb všechno je jinak
V loňském roce se u studentů studující Fonetiku a fonologii češtiny objevil takový nezvyklý fenomén – zkoušku jich neudělalo 40% oproti obvyklým 15%. Je opravdu záhada, čím je tento jev způsoben. Jediný rozdíl ve výuce byl ten, že namísto v přízemí probíhala ve třetím patře. Nabízí se proto vysvětlení, že za to mohlo příliš rychlé stoupání. Kesonová nemoc. Nebo to možná byly drogy.

Fonetiky mám hned dvě. Na angličtině i na češtině. Rychle se staly dvěma ze tří nejtěžších předmětů z celého semestru. Hlavně ta anglická. Bojuju se správnou výslovností (americký přízvuk vleze kde může, za to můžou ty seriály, ale přeučuju se u Downton Abbey), transkripcí (angličtina má 20 různých samohlásek, vítejte na studiu angličtiny!), programem na fonetiku, v němž se projevují mé mizerné technické schopnosti; a občas když poslouchám rádio, tak dělám transkripční přepis v hlavě. Graf návštěvnosti na Bloggeru mi připomíná fonetiku, všechno mi připomíná fonetiku.

Na fonetiku češtiny s námi chodí Hermiona. „Hermiona už si to určitě zapsala,“ „Hermiona už má celou učebnici přečtenou!“. Občas mi přijde, že „Hermiona“ s námi chodí hlavně na angličtinu. Taková ta snaživá osoba, co se furt hlásí, aby někomu sdělila své názory na překladatelské řešení, a je i schopná se s vyučujícím dohadovat, že si myslí, že to je jinak. Máme jich tam hned několik a jsou všeobecně oblíbené. Ne, nepřijdu si provinile, že nemám ráda lidi, kteří jsou asi chytřejší než já. Nemám ráda lidi, kteří se rádi poslouchají.
Taky s námi do školy chodí Plha („Plha se hlásí...“) a na angličtinu se dostavil i Gandalf („You shall not pass!“)


Já ty chyby snad už i slyším
Vždycky jsem si zakládala na tom, že víceméně umím pravopis. Teď ovšem vím, že je ještě zákeřnější, a pořád se dozvídám nové věci. Taky stále víc a víc vidím pravopisné chyby. Hlavně na internetu. Dávám tomu pár měsíců a pak napíšu článek o častých pravopisných chybách, které mi pijí krev. A dám ho do skupiny Knižní blogeři a jejich pravidelní čtenáři. Já už ty chyby snad i slyším! Omlouvám se všem, které neustále opravuju, ale ve skutečnosti se neomlouvám. Takže asi… zdrhejte, dokud můžete. Nebo se naučte mně/!


Užijte si střední (dokud můžete)
Přechod ze střední na vysokou je šok, před nímž vás nikdo nemůže dostatečně varovat. Ale není to zase až tak jiné, jak jsem si myslela. Třeba máme pořád víc než dost hodin, na kterých probíhá interakce s vyučujícím. Já si nějak představovala víc přednášek, kde si budeme jenom dělat výpisky a nic jiného. A taky máme průběžné domácí úkoly a píšeme testy, takže se stejně nestíhám učit na zkouškové předem. Co se dá dělat.
Zlatá střední přišla dřív než jsem ji čekala. Střední versus vysoká škola: když se „Achjo, přišla jsem domů až v pět,“ změní na „Jé, přišla jsem už v pět.“ Taky mi chybí naše školní jídelna, kde dělali normální jídla, u nichž jsem většinou byla schopná k názvu přiřadit i jídlo. Tady máme třeba mrkvovou polévku s kokosovým mlékem, hráškovou s mátou (to jde k sobě?) a pak spoustu věcí, ve kterých je kuskus, hummus, pohanka, brokolice, cizrna, burrito nebo bulgur, což nejím, protože to neznám. Pokud někdy seberu odvahu to ochutnat, dám vám vědět.
Co mi naopak nechybí je ranní vstávání. Zatahuju jednu přednášku, která je od 8:20, takže většinou nezačínám před 10. Zato často končím až v 7, ale co se dá dělat. Hlavně, že ráno nevstávám.

Je to legrace (koukat se, jak nám z toho hrabe)
Když byl ještě Shakespeare studna...
Slovo Štěpán nemá stejný kořen jako oštěp. Stejně tak slovo prales nebylo utvořeno stejně jako prase. To vám asi nepřipadá vtipné. Mně jo.
Taky byste neřekli, jak vtipné může být předčítání Kursu obecné lingvistiky.
Stejně jako mě na několik hodin dokáže pobavit, když mi kamarádka pošle: „Víš, co z chlapa udělá ženskou? Slovotvorný sufix!“
A nejlepší je, když nám vyučující na angličtině říká, co dřív dělal Google translate: „Ludwig van Beethoven“ – „Ludwig dodávka Beethoven.“ „Shakespeare wrote some sonnets, as well.“ „Shakespeare napsal nějaké sonety jako studna.“

O různých způsobech čtení
Literární díla lze číst mnoha způsoby. Třeba můžete číst babičku tak, že je babička vlastně tyran, který se nakvartýruje na Staré Bělidlo a všem tam nakazuje, co mají dělat… Nebo můžete vidět Švejka jako alegorii Bible, kde teda Švejk je Ježíš a paní Müllerová, to bude určitě Máří Magdaléna! Ty další alegorie jsem bohužel zapomněla, protože jsem Švejka ještě nečetla.
Jdou mi z toho mžitky před očima...
Může se to zdát nepravděpodobné, ale zadané seznamy čtiva na většině předmětů jsou delší než tento článek. Hlavně máme číst hodně odborné literatury, jejíž autory si představuji jako potutelné osoby, které sedí nad svým dílem a říkají si: Aha, tomuhle jde docela rozumět, jak bychom to mohli říct nesrozumitelněji… už to mám!
Formálně se tomu říká vysoká nominálnost textu. 

Seznam četby k bakalářské zkoušce má 88 stran. Ha ha ha ha ha.

Podle dekonstruktivismu není v díle důležité to, co tam je, ale to, co tam není. Jacquese Derridu, kdyby četl Robinsona Crusoea, by nezajímalo, jak si Robinson na tom ostrově žije, ale napadlo by ho, že je zajímavý, že tam s sebou neměl atomovou bombu, to by na sebe hnedle upozornil!
Ale samozřejmě, tato teorie má maličký nedostatek. To bychom si pak jakožto čtenáři Derridy mohli říct, že je jedno, že Derrida tvrdí, že důležité je to, co v díle není. Spíš by nás napadlo, že je hrozně zajímavý, že nás ten Jacques Derrida nepozval na oběd!

Ale jinak obecně to v dílech hodně věcí není, a je to docela normální. Když se tam objeví nějaký kůň, nikdo vám nebude říkat, že má střeva, ale to neznamená, že je nemá – kdyby kůň neměl střeva, tak samozřejmě hned chcípne! Taky se v dílech obecně málo jí a pije, a přesto nám po nich nepobíhají dehydratovaní hrdinové. Nestane se, že by D’Artagnan umíral žízní, protože se už čtrnáct dní nenapil!

Pokud literární hrdina pije španělské víno, tak to s ním pochopitelně špatně dopadne. Za to když pije ruskou vodku… uvědomělý soudruh si může oddychnout. S tímhle to dobře dopadne.

Důležitý poznatek na závěr:
Když chceš být slyšet, tak kukej. Nebo kvokej.

Hi hi.

Vidíte? Člověk nepotřebuje do Bohnic. Zcela postačí mé tři ústavy: Ústav translatologie, Ústav českého jazyka a teorie komunikace a Ústav české literatury a komparatistiky.

15 komentářů:

  1. Koukam, že to máš jeden ústav za druhym, snad budeš proplouvat líp než na začátku! Ten google translate mě překvapil, no a tyranská babička... ani mně nepomohla, ale nějak jsem jí dolouskala, sláva!
    A neděs mě s tělákem, doufala jsem, že se tomu na translatologii vyhnu! Sakryš :D Jinak pěkně napsané!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Překvapil tě Google translate? Překvapilo tě, že dělal takovéhle blbosti? Vážně? Mě ani ne :D
      To teda nevyhneš, a ani filozofii, Sušenko :D

      Vymazat
  2. Tak když jsem si všimla, jak dlouhý ten tvůj článek je, usoudila jsem, že si k tomu budu dělat poznámky, abych nezapomněla, co jsem všechno chtěla v tom komentáři napsat. :D
    Předně - řekla bych, že mám v tomhle směru štěstí na češtinářku, protože přesto, že jsem teprve v kvintě, znám definici argotu (ale asi ne v tom znění, ve kterém ji po vás chtěli), celkem si pamatuji přechodníky (snad) a pár z těch latinských slovíček taky znám! :D Ale stejně se vysoký hrozně bojím. :/
    K těm jménům - moje mamka má kamarádku, která se sice jmenuje Ivana, ale odjakživa se jí říká Linda. Nikdo mi nikdy nebyl schopný vysvětlit, proč. :D
    "Teď mi tělocvik dělá hroznou radost. Nejvíc, když končí." Jo, mně taky. :D
    Hrozně mě to rozesmálo!
    A o prezidentovi se u nás také začalo celkem často mluvit. Třeba takové: "No Petře! Co to je za výrazivo? Takhle mluví jenom hulváti...a náš pan prezident."
    Vážně, skvělý článek. Nasmála jsem se, jako už dlouho ne. :)
    P.S.: Asi mám v tom komentáři spoustu chyb, o kterých nevím, ale vsadím se, že ty je určitě vidíš. Tak se předem omlouvám. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žádné pravopisné chyby u tebe nevidím, mně spíš vadí věci typu "nechcete mýt někdo sesterský blog?" :D
      Já taky věděla, co je argot, ale dát dohromady "mluva deklasovaných vrstev" jsem už nezvládla, na rozdíl od některých vysoce uvědomělých spolužáků :) A přechodníky umíš i správně používat? Jinak se to totiž nepočítá :D
      Tím prezidentem jsi zase pobavila mě. Sdělím spolužákům, že to není jen u nás :)
      Díky, jsem ráda :)

      Vymazat
  3. Viem, že je to neslušné (baviť sa na druhých nešťastí :D ), ale neskutočne si pobavila týmto článkom :D A tak trochu nahnala strach čo sa týka Vysokej...ach jaj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem pobavit chtěla :D
      Co jsem slyšela, tak některé vysoké jsou lehčí. Když nevlezeš na UKáčko (případně na jeho slovenský ekvivalent), matfyz nebo ČVUT, tak by to mělo být víc v pohodě :)

      Vymazat
  4. Muhehe! Tak dobře jsem se nepobavila už dlooooouhou dobu! Aneb co člověk všechno najde, když se má učit na zápočet! A ty finský pády nejsou až zas tak děsný, jsou mnohem horší věci ;) Držím palce, ať všechno zvládneš a už teď se těším na další článek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by mě zajímalo, co jsi hledala, že jsi došla sem :D
      Ono spíš jde o to, že kdybychom měli umět všechno včetně finských pádů, tak bychom to asi rovnou mohli zabalit :) Jinak samotné finské pády asi tak hrozné nebudou... hádám.
      Děkuju, jsem ráda, že jsem ten článek nepsala jen tak zbůhdarma :)

      Vymazat
  5. Tak tenhle článek mě vážně pobavil. :D Úplně jako já před rokem!

    Už přesně nevím, na co všechno jsem chtěla reagovat, snad jen:

    1. Tlumočení jsem se taky pokoušela ignorovat. Pak jsem zjistila, že mě vlastně baví víc než překlad. :D
    2. Díky za připomenutí termínu supletivismus, už bych na to skoro zapomněla.
    3. Mé failnutí Fonetiky souviselo částeně s tím, že se mi kryla s ÚTPP, částečně se žertovným kvádříkem.
    4. Ta úplně první přednáška... Nebyla to ČPP s Prokšovou?
    5. Kdo je to Linda, jsem zjistila asi před měsícem!
    6. ČPP je v prváku ještě takž takž k něčemu (i pro nás, bohy z bohemistiky :D). Ve druháku už absolutně nemá smysl tam chodit... :D
    7. Za většinou vtipů z hodin slyším Bílka! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 1. To se mně nestane. Já zelenám když se mám představit před třídou.
      2. Není zač, nám ho teďka Prokšová ve čtvrtek připomněla, dělali jsme přechodníky a slovesa všeobecně.
      3. Žertovný kvádřík. To jsme měli minulý týden. Ha ha ha. Všichni jsme se zasmáli. *v očích děs*
      4. Jo, byla, jaks to poznala? To je ta, na kterou už teď nechodím :D
      5. Nám ji představovali na schůzce s prváky.
      6. Náhodou, ČPP seminář je super. Bereme tam věci, které se na UJS máme naučit sami, třeba pravopis. Navíc si tam připadám chytře...
      7. Já jsem totiž to první pondělí vytáhla papír a jeho vtipy si psala. Pak jsem to už vzdala, protože to by to rovnou mohlo být 6 stránek na téma "Petr Žloutek". Ale to vždycky přilítnu do půlky Poetiky, ve třetím patře, zničená ze schodů, a slyším něco o Godzillách a gorilách... Jo, je to zábava.

      Vymazat
  6. Tak u tohohle článku jsem se vážně pobavila, hlavně u těch hlášek z přednášek. Ani nemusím být z oboru, aby mi připadaly vtipné. Ale když jsem tak četla o předmětech jako je fonetika a další perly, tak jsem ráda za naše neurofyziologie, patofyziologie a pár dalších. Sice jsem chodila na humanitní gympl, ale humanitní předměty jsem nesnášela. A proto jsem po střední šla na víceméně přírodovědný obor.
    Co se týče nástupu na vysokou, mě to zase jako takový skok nepřipadalo. Na střední jsem byla spíš průměrná a na vysoký jsem najednou měla známky lepší.
    Na tělocvik jsem chodila naopak hrozně ráda, vždycky jsem se tam odreagovala. Chodím tam občas i teď, když už ho nemám zapsaný. U nás byl nepovinný, takže jsme si ho zapsali vždycky tak tři z ročníku.
    Jo a ty změny jmen mě nijak nepřekvapují. Jeden známý se jmenuje Matěj, ale říká se mu Karel:)
    Jinak přeju hodně štěstí u zkoušek a trpělivost se zlatým SISem. Zapsat se přes něj na zkoušku je taky občas maso:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych zase nemohla tohle, biologie mě bavila jen do té doby, co jsme se z vnějšku přesunuli dovnitř. Pak to začalo až moc připomínat chemii.
      Já teda zatím nemůžu moc mluvit o známkách, ale ze střední jsem zvyklá, že nic nedělám a jen si pamatuju z hodin, a tady se pořád učím nebo čtu, a stejně je to málo... Asi jsi hodně talentovaná! :)
      Ale jo, já tam chodím docela ráda, ale já jsem takový ten nemotorný, nekoordinovaný člověk, kterému dělá problém chytit míč, a i na tomhle cvičení pořád dělám něco blbě, a přijdu si jako pitomec, takže i když se pak cítím dobře, jsem ráda, že už to mám za sebou. Já cvičím ráda, ale nesmí na mě přitom nikdo koukat...
      To ani neříkej. Začínám se bát předem zkouškového... zase.

      Vymazat
  7. Držím ti palce na první zkouškové a těším se na článek o obvyklých chybách. Na VŠ vždycky platí, že "se to nejí tak horké, jak se to uvaří". :-) Pobavilo, ale stýská se mi po studiích.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak tohle je úplně nejlepší článek, jaký jsem v poslední době četla. Totálně jsi mě pobavila a měla jsem co dělat, abych se nesmála nahlas (četla jsem o hodině biologie). Já chci jít taky na překladatelství, ale radši do Brna nebo do Olomouce, i když UK taky asi zkusím. A musím říct, že jsi mě svým článkem parádně vyděsila :D a už dřív jsem si všimla - máš fakt talent na vymýšlení poutavých titulků! :) (tím myslím nadpis článku, ale na exkurzi v Mladé Frontě mě neustále opravovali, že je to titulek.) Já osobně také občas kvetu z pravopisu, obzvlášť z mě/mně. Jsem na to dost vysazená a chce se mi výt pokaždé, když to někde vidím. Což je bohužel dost často. :D Tak přeju hodně štěstí na vysoké a piš dál takhle skvělé články! :)

    OdpovědětVymazat
  9. Cože? To oxymóron? A to jsem chtěla jít na stejnou vysokou jako ty! Měním názor!

    Ne, dělám si legraci, nic měnit nebudu - jednou chci být překladatelka, tak budu. Ale stejně si myslím, že půjdu na vysokou do zahraničí... Uvidíme, co bude. Přece jenom je to zatím všechno dost daleko, vzhledem k tomu že budu na střední o rok déle. (Ne, nemám naplánováno propadnout, jenom jedu na studijní pobyt a nechce se mi dělat srovnávací zkoušky v němčině až budu zpátky.)
    Každopádně doufám, že Ti Tvůj skvěle optimistický pesimismus smíchaný se sarkasmem ještě dlouho vydrží (Ano, jsem normální. Myslím to tak, jak to píšu. Prostě já.) a že přestojíš první zkouškové a vůbec všechny vysoké překážky, o kterých nemám ani ponětí.
    P.S. Ano, musím odpovídat na všechny otázky předem. Prostě musím.

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)