úterý 25. února 2014

Jan Folný – Buzíčci | I neobyčejní lidé žijí obyčejné životy


Poslední dobou jsem se kromě YA knížek začetla i do klasiky a současné české tvorby, abych si trochu rozšířila obzory. Je to jeden z důvodů, proč jsem v posledních týdnech moc nepřispívala – zatím se nějak moc necítím na to, abych tyhle knížky objektivně recenzovala a kritizovala, a tak nemám o čem psát. Ale dneska udělám výjimku, protože se mi dostala do rukou kniha, která mě vážně překvapila a až nadchla, a musím vám o ní něco říct.

Buzíčci vyšli někdy minulý rok, nevím to přesně, ale od té doby na mě ze všech stran vyskakovala ta obálka. Ať už na internetu nebo v knihkupectví, všude byla vidět. Musím říct, že se mi fakt líbí. Taková jednoduchá, ale neobvyklá, výrazná a poměrně výstižná. A potom se k tomu přidalo i několik kladných ohlasů, a říkala jsem si, že to zkusím.

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“.
A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.