Dneska se mi zdálo o Harry
Potterovi. Jak už to u snů bývá, moc detailů mi v hlavě neutkvělo, ale byl
to docela temný mišmaš, protože jsem usínala naštvaná, že mě v sobotu
v 7 ráno vzbudili řemeslnící. Pak ale šli vrtat někam jinam, já znovu
usnula a zdálo se mi o Harrym. Vím, co si myslíte: „Po takové době?“ a já si
v odpověď myslím „Navždycky.“ A pak přemýšlím, kdy jsem Harryho naposledy
četla. Čas od času nějakou knihu otevřu, abych si znovu přečetla oblíbenou
pasáž, ale regulérní re-reading už
jsem nepodnikla léta.
S Harrym jsem vyrůstala,
Kámen mudrců byla první knížka, po které jsem sáhla dobrovolně mimo školní
čtení, a dlouhá léta byl moje jasná odpověď na nejoblíbenější sérii. Četla jsem
to pořád dokola, vzpomínám si, jak jsem trávila léto na balkoně pod stolem, kde
jsem měla své vlastní čtecí doupě, a četla poněkolikáté Pottera. Je to ten typ knih,
které jsem četla tolikrát, že už ani nevím přesný počet. Ale víte co? U všech dílů
si pamatuju na nějakou chvíli, když jsem je četla poprvé. Je to dvanáct let
zpátky a já pořád v hlavě vidím ten okamžik, kdy si stoupám na křeslo,
abych dosáhla na poličku, v níž měl táta uložené Pottery, protože jsem se
právě rozhodla, že si to přečtu.
