pátek 17. října 2014

Jiří Hájíček – Rybí krev | Konec jedné „vesnické idyly“

Když se řekne vesnický román, na mysli mi vytane Babička a dávám se rychle na ústup. Pokud ne přímo úprkem, tak se vzdaluju alespoň ostrou chůzí – babička je sice v letech, ale stále je to poměrně vitální dáma, takže jistota je jistota. A já se setkání s ní vyhýbám už od té doby, co jsem ji v osmé třídě dočetla do poloviny.

Rybí krev vesnický román je. Taky jsem se mu poměrně dlouho vyhýbala, už jen ten název ve mně vyvolával představy zmasakrovaných vánočních kaprů, kteří umírají daleko od svého domova v jižních Čechách. Naštěstí mě Vendy přesvědčila, že Hájíček je autor, kterého prostě musím vyzkoušet, a jako první došlo právě na Rybí krev. Ono to s tím názvem nebude zas tak krvavé, ale zároveň jsem nebyla úplně vedle.

Je rok 2008 a jednačtyřicetiletá Hana se po patnácti letech vrací do Česka. Projela celý svět a teď najednou stojí na místě, kde chtěla původně prožít celý svůj život. Ale na místě její rodné vesnice je už jenom voda a v dálce se tyčí chladicí věže atomové elektrárny. Rybí krev je příběhem Hany, ale zároveň i příběh několika vesnic, které stály na místě, kde se „vrchnost“ rozhodla postavit elektrárnu. Příběhem rodin, kterým byly tyto vesnice po několik generací domovem, a najednou musejí odejít, opustit své domovy, aniž by chtěli – a doufat, že je ve městě v panelácích čeká lepší osud než ty vánoční kapry…