čtvrtek 31. prosince 2015

Annabel Pitcher – Kečupová mračna | Dopisová zpověď

Milý pane Harrisi,

neznáte mě, tak mi dovolte, abych se představila. Jmenuju se Zoe (samozřejmě, že to není moje pravé jméno, nehodlám prozradit svou identitu a adresu vrahovi, který sedí v cele smrti). Je mi šestnáct let, chodím na střední školu a provedla jsem něco hrozného. Rozhodla jsem se, že vám budu psát dopisy, protože mám pocit, že vy jediný mě můžete pochopit. Vím, že velice litujete toho, že jste zabil svou ženu – tak moc, že jste šel na policii a udal se. Já jsem taky provedla něco strašného, ale mně to prošlo. A on je přitom mrtvý. Všichni mě litují, a nikdo netuší, že je to moje vina…

Myslím, že vás tyhle dopisy aspoň rozptýlí, a já se potřebuju někomu svěřit. Můžeme si tak pomoct navzájem…

S pozdravem
Zoe

úterý 22. prosince 2015

Sofi Oksanen – Stalinovy krávy | Beauty hurts, baby

Knížka Stalinovy krávy se k mně dostala vlastně náhodou. Loni jsem o ní slyšela někoho celkem pěkně mluvit, načež jsem krátce nato byla v Levných knihách, kde ji prodávali za velice příznivou cenu. A obálka byla červená. Jak jsem si ji mohla nekoupit?

Matka Sofi Oksanen pocházela z Estonska, její otec byl Fin. Stalinovy krávy jsou v tomto ohledu dost autobiografické, poněvadž hlavní hrdinka Anna je na tom úplně stejně. Vyrůstá napůl v obou zemích a vlastně nepatří ani do jedné. Ve Finsku nikdo nesmí vědět, že její máma pochází z Estonska, protože Estonky nejsou o nic lepší než rusandy, a všichni ví, čím se rusandy živí, no ne? V Estonsku zase musí vypadat dostatečně cizokrajně, aby se jí dostalo jen toho nejlepšího zacházení. Pocit vykořenění u ní velice záhy vyústí ve směsici bulimie a anorexie, v honbu za dokonalým tělem, za dokonalostí, za níž se všechno ostatní schová.

pondělí 21. prosince 2015

Jojo Moyes – Dívka, již jsi tu zanechal | Sázka na jistotu

Dívka, již jsi tu zanechal si s sebou už od začátku nese spoustu očekávání. Je to čtvrtá knížka od Jojo Moyesové, která vyšla v českém překladu. Zároveň taky čtvrtá knížka od Jojo Moyesové, kterou jsem přečetla. Krásná obálka, dvě vzájemně se proplétající se dějové linie. Jak to u mě dopadlo?

Francie, 1916. Sophie se nachází ve francouzské vesničce, která je okupovaná Němci. Její manžel bojuje ve válce, Sophie se zatím spolu se sestrou stará o hotel, který patřil jejich rodičům. Manžela jí připomíná neobyčejný obraz, který její Édouard namaloval krátce po svatbě. Krásný obraz zaujme i německého Kommandanta, a vzápětí se jeho pozornost obrátí i k živé předloze, Sophii. Sophie si ze všeho nejvíc přeje, aby se jí Édouard vrátil živý a zdravý, ale s každým dalším dnem se bojí, že už nebude ta dívka, kterou tu zanechal...
Londýn, 2006. Liv už čtyři roky truchlí po svém zemřelém manželovi. Po jeho smrti se Liv stáhla do sebe. Útěchu nachází v obraze, který od manžela dostala jako svatební dar. Tvrdil jí, že vypadá jako dívka na obraze. Když se ukáže, že má obraz mnohem větší hodnotu, než si Liv myslela, bude muset zabojovat, aby si ho mohla nechat.

úterý 15. prosince 2015

Victoria Aveyard – Rudá královna | I krev jednou přeteče

Rudá královna si s sebou nese velkou spoustu očekávání, která pramení hlavně z přemíry přirovnání, kterými je charakterizována. Je tam něco ze Selekce, něco ze Skleněného trůnu, něco z Hunger Games a já nevím z čeho ještě. Samé dobré věci, do toho jdu, můžete si říct. Záleží asi na tom, kolik knih „jako něco“ ještě dokážete snést.

Sedmnáctiletá Mare Barrowová žije ve světě, který je rozdělen krví. Na jedné straně stojí Stříbrní, kterým v žilách proudí stříbrná krev a schopnosti, které z nich dělají nadřazené bohy. Na druhé straně obyčejní Rudí, kteří jsou kvůli svému původu nuceni sloužit Stříbrným a umírat v jejich válkách. Mare je Rudá, chudá a třetí rýmující přívlastek už nevymyslím, protože nevím, jak bych měla rýmovat, že nehodlá žít podle stanovených pravidel. Její krádeže jí nakonec paradoxně napomohou k cestě do paláce, z čehož se vyklube velká spousta potíží a trablů, nejen pro Mare, ale i pro celou společnost Rudých a Stříbrných. Trpělivost jednou přeteče, a trpělivost Rudých končí právě teď...

čtvrtek 3. prosince 2015

Listopadové shrnutí | Měsíc, kdy mě všechno bavilo

Ahoj všichni, měsíc se s měsícem sešel, je tu další shrnutí. Se svým listopadem jsem vlastně víceméně spokojená, bylo docela hezky, blog oslavil páté narozeniny, byla jsem na jednom knižním křtu a na jednom blogerském minitrhu, netrpěla jsem při ranním vstávání (v rámci mezí) a docela jsem četla (v rámci mezí). Taky jsem zatím nezabila nikoho, kdo přede mnou přes mou výslovnou nelibost mluvil o Vánocích. To je výkon, na který jsem nejvíc pyšná.

čtvrtek 19. listopadu 2015

Scott Westerfeld – Mezi dvěma světy | I realita má své kouzlo

Někteří autoři píšou knížky stále ve stejném stylu. Jiní pokaždé přijdou s něčím novým. Scott Westerfeld je ukázkový příklad toho druhého autora. Četla jsem od něj dystopii Oškliví, steampunkového Leviatana a teď přišla kniha Mezi dvěma světy – napůl duchařina, napůl román ze současnosti.

Darcy Patelové je osmnáct, nedávno dokončila střední školu a chystá se s nakladatelstvím podepsat smlouvu na dvě young adult knihy. První z nich se jmenuje Zásvětí, její první verzi už má Darcy napsanou a za svůj autorský honorář se plánuje přestěhovat do New Yorku, kde se chce naplno věnovat psaní. Splní město její očekávání? A dokáže Darcy zapadnout do spisovatelské komunity a dopsat Zásvětí, nebo ji neočekávané okolnosti rozptýlí?
Lizzie Scofieldová, hlavní hrdinka Darcyina románu, byla na špatném místě ve špatnou dobu. Přesněji řečeno zrovna na tom letišti, které si za cíl útoku vybrala teroristická skupina. Lizzie jako jediná přežije; předstírá totiž, že je mrtvá. A předstírá to tak dobře, že se dostane do Zásvětí, kde potkává okouzlujícího průvodce duší Jamarádže. Kvůli setkání se smrtí si vytvoří se Zásvětím pouto a získává schopnost přejít na druhou stranu, procházet zdmi a vidět duchy – třeba tu dvanáctiletou holčičku, která bydlí u nich doma a schovává se v šatně před svým vrahem…

úterý 17. listopadu 2015

Jeden kulatý článek plný patetických frází aneb 5. narozeniny

Je to tak. Dneska mám já a tady můj blog první kulaté výročí. 17. listopadu 2010 jsem napsala První článek. Pět let! Mám pocit, že většinu klišoidních frází už jsem vyplýtvala při předešlých narozeninách, ale nebylo by to správné výročí, kdybych si je nezopakovala, že?

Tak tedy pojďme na to! Říkám to každý rok, ale každý rok mě taky zas a znova překvapí, že jsem s blogováním vydržela tak dlouho. A že mě to pořád baví.

Bez blogu bych dneska asi byla někde úplně jinde. Totiž, sedím teďka doma u počítače, a to by asi zůstalo stejné, ale tak celkově, v životě. Nepoznala bych spoustu skvělých lidí. Asi bych byla na jiné škole. Možná bych vůbec neměla nakročeno k té kariéře, k níž (doufejme) směřuju teď. Jsem prostě dojatá a mé plácání nemá žádnou informační hodnotu.

úterý 10. listopadu 2015

David Levithan – Líbali jsme se | My dva chlapci lnoucí k sobě

Když se v anglofonním prostředí řekne David Levithan, většinou si lidé vybaví, že „to je ten s těmi gayi“. Já mám od Davida Levithana přečtené kdeco a má setkání s jeho tvorbou probíhala zatím víceméně k mé spokojenosti, ale až doteď žádní gayové. Až do Líbali jsme se, což je kniha, která se v originálu jmenuje Two Boys Kissing. Český název sice není tak do očí bijící (víc by vyčnívalo „Líbaly jsme se“), nicméně to jsou ti gayové. Komu to vadí, byli jste varováni.

Ti dva líbající chlapci jsou Harry a Craig, sedmnáctiletí kluci, kteří jsou odhodlaní zlomit světový rekord v nejdelším nepřerušeném polibku. Aby se jim to povedlo, musí vydržet déle než dvaatřicet hodin. Mají v plánu upozornit na to, že to není nic opovrženíhodného, když se dva kluci líbají – o nic víc než když si polibky vyměňují muž se ženou nebo dívka s chlapcem. Harry a Craig mají sice roli titulní, ale celá kniha není jen o nich a jejich pokořování světového rekordu. Začínající vztah, nějakou dobu trvající vztah, více či méně nešťastní samotáři… samí gayové.

neděle 1. listopadu 2015

Říjnové shrnutí – mohly už by být prázdniny?

Tak nám skončil říjen. Na to, jak nepěkně začal, to nakonec nebylo tak špatné. Hned na začátku semestru se mi podařilo onemocnět a tak jsem první hodiny obíhala nachlazená. Kamarádka mě po třech měsících prázdnin uvítala soucitným „Ale ne, ty fakt vypadáš hrozně!“. Tak jsem se začala těšit, až ten semestr zase skončí a budou prázdniny. Jakože sice nebudou, bude ještě hůř, bude zkouškové, ale pak, pak bude další semestr, a po něm! Zase zkouškové. Ale po zkouškovém prázdniny. Konečně. Pak se to trochu zlepšilo, navykla jsem si ráno vstávat, uzdravila jsem se a zvykla jsem si opět na studijní režim. Blog tentokrát moc nežil, pardon, zkusím se v listopadu polepšit, ale předem říkám, že to asi nebude nic moc.

středa 21. října 2015

Jennifer Niven – Všechny malé zázraky | Všechny malé výhrady

Na Všechny malé zázraky jsem se hodně těšila. Je to jedna z těch výjimečných knih, které jsem si vyhlídla už před vydáním v originálu, takže jsem překlad napjatě očekávala. Většinou si knížky vybírám až poté, co vyjdou a začnou na se ozývat nadšené ohlasy. (Pokud ohlasy nejsou nadšené, není proč se těšit, že?) Tohle byla jedna z výjimek. Obálka tomu pomáhá, je fakt povedená.

Potkali se na římse zvonice. Ani jeden z nich neskočil. Zatím.
Violet Markeyová ztratila starší sestru. Od té doby je všechno špatně.
S Finchem bylo všechno špatně odjakživa. Ve škole mu přezdívají Theodor Magor a neustále přemýšlí, jestli už dneska není ten správný den na sebevraždu.
Tohle setkání všechno změní. Pro oba z nich. Ale bude to stačit?

Všechny malé zázraky jsou první young adult kniha spisovatelky Jennifer Nivenové. Není to ale její literární debut. Autorka už má za sebou knihy pro dospělé a dokonce i literaturu faktu. Oproti debutujícím mladým autorům, kterých v YA najdete spoustu, je to super změna. Většinou je totiž opravdu poznat, jestli je to začátek tvorby, nebo už jste se rozepsali.

neděle 11. října 2015

Jak jsem dělala knihu | Když nevíš, dej tam ledního medvěda

Sny se mají plnit, říká jedno známé přísloví. Některé sny si splníte jen velice těžko (no zkuste se třeba projet při západu slunce na jednorožci, na splnění takového snu budete muset pořádně zapracovat). Já osobně si myslím, že důležité je hlavně to, že se budete snažit. Že když máte sen, tak se pokusíte udělat všechno, co je ve vašich silách, aby se sen stal skutečností.

Mám spoustu nemožných a nepravděpodobných snů, které zavírám do šuplíčku a probírám se jimi v noci, když nemůžu spát. Ale mám i sny, o kterých vím, že je můžu splnit. Můžu se naučit švédsky. Můžu se naučit péct Míša řezy tak, že se konečně jednou něco nepokazí (jednou to vyjde, já tomu věřím!). A jedním z takových mých snů je i dělat knihy. Ne je psát (to zatím patří do toho nočního nepravděpodobného šuplíku), ale takříkajíc je vyrábět. Více fakticky to znamená, že už pár let toužím pracovat v nakladatelství. A že dělám všechno možné, abych si tenhle sen splnila. Po minulém semestru ve škole jsem tomu zase o něco blíž: „vyrobila“ jsem svou první knihu.

Naše fakulta nabízí hned několik kurzů Nakladatelské teorie a praxe. Na jaře jsem jeden z nich navštěvovala. Oficiálně je to kurz pro magisterské studenty, ale podle a prohnaně jsme se tam vetřely a k naší velké radosti nám to prošlo. S Bětkou a dalšími kamarádkami jsme tak navštěvovaly kurz na Ústavu translatologie pod vedením Petra Eliáše, jinak známého jako šéfredaktor nakladatelství Albatros. V rámci kurzu jsme si nejprve povídali o tom, jak to v takovém nakladatelství chodí (to je ta teorie) a poté jsme si vyzkoušeli, jak to doopravdy vypadá, když je člověk redaktorem nějaké knihy (praxe). Bylo nás tam poměrně hodně, věhlas tohoto kurzu je veliký a navštěvovat by jej toužili všichni, tudíž jsme „vyráběli“ hned dvě knihy: Zkušebnu rodičů od Davida Baddiela, a dětskou verzi příběhu nositelky Nobelovy ceny za mír Malály Júsufzajové, Já jsem Malála.

neděle 4. října 2015

Zářijové shrnutí – tak trochu akční měsíc

Nebyla jsem si jistá, jestli se do zářijového shrnutí vůbec pustím, hned na začátku října jsem zákeřně onemocněla a nebyla chuť do ničeho, ani čtení, ani psaní. Litry čaje a ležení v posteli ale udělaly své a protože dneska mám jednak oficiálně poslední den prázdnin a jednak je mi už líp, nakonec jsem se rozhodla přeci jen něco sepsat.

Když se to tak vezme, září byl pro mě vážně akční měsíc – na moje poměry rozhodně. Na začátku měsíce jsme se sešly s blogerskými kamarádkami, kde jsme oslavily narozeniny minulé i budoucí a pořádně si popovídaly. Pak jsem konečně napsala eseje, které mi zbývaly jako poslední nedodělaná věc z prvního ročníku a pak už jsem se naplno pustila do čtení, konečně s vědomím, že není nic jiného, co bych měla spíš dělat. Zítra jdu do školy, takže očekávám, že mi to už dlouho nevydrží, ale bylo to fajn!

pondělí 28. září 2015

Má oblíbená současná česká literatura | Část II. Autoři

Je tu druhý článek z mé krátké série o současné české literatuře. Píšu ho ještě před publikováním toho prvního, takže nemám ponětí, jak se vám ten první líbil, tak doufám, že aspoň trochu ano a nepíšu tohle zbytečně! Tenhle druhý článek by měl být o něco kratší, protože co se týče spisovatelů, mám přečteno vždycky spíš víc knih od jednoho autora než, jako v případě spisovatelek, po jedné knize od více autorek.

První část najdete ZDE.

neděle 27. září 2015

Má oblíbená současná česká literatura | Část I. Autorky

Současná česká literatura existuje! Já vím, taky mě to překvapilo. Českou literaturu má většina z nás zažitou jako tu starou klasiku, počínaje Národním obrozením, přes Babičku, Kytici a Karla Čapka až k Michalu Vieweghovi, a samozřejmě spousta jiných divných nebo i lepších věcí, na které jsem zapomněla. Ale čeští spisovatelé ještě nevymřeli, stále někdo tvoří a často jsou to zajímavé počiny, samotnou mě to loni překvapilo, když jsem jich tolik objevila. A stále objevuju.

Tady na blogu jsem začínala s YA knihami. Občas sem hodím i recenzi na nějakou dospěláckou knihu. Ale přestože teď česká literatura tvoří značnou část mého čtení, na blogu se soustředím pořád spíš na YA. Tímhle článkem (články) si to tedy vynahrazuji, a doufám, že se najde někdo, koho bude bavit číst i o knihách, které nepocházejí z cizích zemí.

A protože by to byl dlouhý předlouhý článek, rozhodla jsem se ho rozdělit na dvě části. V první části vám představím své oblíbené české autorky, ve druhém se zaměřím na jejich mužské protějšky. Takhle bude už jenom dlouhý. Vybrala jsem si věci, které se mi líbily, a těch pár, které mě ani trochu nebavily, jsem zlovolně vynechala. A do současné počítám věci, co vyšly po roce 2000 včetně, přestože normálně se tak bere cokoli po roce 1989.

pondělí 21. září 2015

Anna Todd – After: Polibek | Telenovela z vysoké

Hned první týden po vydání se u nás prodal celý náklad. Ale na velké úspěchy je série After zvyklá, když ji autorka zveřejňovala na Wattpadu, dočkala se prý miliardy přečtení. Tehdy ještě jako fanfikce na skupinu One Direction. Zřejmě mají víc fanoušků než se zdá. Já se mezi ně tak docela nepočítám, i když nejsem ani zarytý odpůrce. One way or another, do knihy jsem se pustila z důvodů chorobné zvědavosti. A taky jsem byla zvědavá na způsob, jakým současná autorka populární literatury kompozičně začlenila reference na literaturu kvalitní. Jo, to si budu říkat.

Tessa je hodná holka. Pilná studentka, která domů nosí samé jedničky, nenosí make-up a má přítele, který je milý a výborně si rozumí s její matkou. Právě se dostala na Washington Central University a už se nemůže dočkat, až začnou přednášky, aby se mohla začít učit dopředu. Její pečlivě nalinkované plány ovšem zhatí jedna skutečnost, na kterou se připravit nemohla. Její nová spolubydlící je z jiné sorty – červené vlasy, krátké šaty, tetování a parta podobně laděných přátel. Mezi nimi je i Hardin, při pohledu na nějž každá úzkostlivá matka znervózní. Okamžitě si s Tessou padnou do oka, dokonalý protějšek na každodenní hádky se totiž neshání snadno. A kdyby na sebe přestali křičet… nebylo by z toho nakonec něco víc?

neděle 20. září 2015

Maite Carranzová – Jedovatá slova | Kniha, co vás neotráví


Jedovatá slova jsem číst neplánovala. Nějak se však stalo, že se mi ta kniha ocitla ve čtečce, a ani jsem se nenadála a četla jsem ji. Co vám mám k tomu říct? Jsem člověk se slabou vůlí. A neustále připravenou čtečkou.

Bárbara Molinová ve svých patnácti letech zmizela. Co nejdříve vypadalo jako útěk z domova, se posléze ukázalo jako něco horšího. Teď by jí bylo devatenáct a nikdo už nevěří, že by ještě byla naživu. Nikdo nečeká, že se někdy vrátí – její rodiče, přátelé, ani komisař Lozano, který měl případ na starosti. Bárbara ale naživu je a jediným telefonátem obrátí celou situaci naruby. Kam zmizela?

Nevím, jak dlouho mi trvalo napsat předcházející dva odstavce, ale stihla jsem přitom vypít konvici čaje. Pěkně jsem se přitom zapotila, protože se mi nepsaly snadno. (Nebo to možná bylo jen tím horkým čajem.) Jedovatá slova jsou totiž detektivka, a ve chvíli, kdy vám dojde rozuzlení zápletky, je najednou všechno jasné a vy se ťukáte do čela, že jste to nepoznali dřív. A já se hrozně bála, abych nenapsala něco, co je moc očividné, něco, čím bych vám nemístně napověděla. Byla by to fakt škoda.

úterý 15. září 2015

Elizabeth Wein – Krycí jméno Verity | Příběh pilotky a špionky

Během čtyř a půl let psaní knižních recenzí jsem narazila na tři typy knih. Nejprve jsou tu knihy, které jsou tak dobré nebo tak špatné, že se o nich píše docela snadno. Pak průměrné knihy, o nichž není moc co říct. Kniha třetího typu je poměrně vzácná: je to TA kniha. Kniha tak jedinečná a zvláštní, že se o ní píše těžko, protože i když ve vás zanechala spoustu rozličných pocitů, žádný z nich není dost dobrý, když se je člověk pokouší zformulovat slovy. Krycí jméno Verity pro mě byla přesně taková kniha; recenzi jsem byla schopná napsat až dva roky po dočtení. 

Francie, 1943. Britská tajná agentka s krycím jménem Verity je zatčena gestapem. Po dnech hrozivého vyslýchání Verity přeci jen podléhá mučení a souhlasí, že nepřátelům prozradí vše, co ví o britském válečném úsilí. Má dva týdny a neomezené množství papíru, a nakonec ji tak jako tak zastřelí. Většina lidí by se nejspíš rozhodla jednoduše napsat veškerá fakta, na která si dovede vzpomenout; ne tak Verity. Ta se rozhodne sepsat svůj příběh, který je zároveň příběhem jejího přátelství s Maddie Brodattovou, pilotkou, která s Verity letěla do Francie – pilotkou, jejíž letadlo havarovalo jen pár minut poté, co z něj Verity vyskočila…

neděle 6. září 2015

Emily M. Danforth – The Miseducation of Cameron Post | „I just liked girls because I couldn’t help not to.“

Tenhle článek jsem začínala psát už nespočetněkrát. Buď půl hodiny sedím nad prázdným dokumentem, dokud to nevzdám, nebo nakonec cosi napíšu, abych to vzápětí zase smazala s tím, že ono cosi je vlastně velká pitomost. O některých knihách se nepíše snadno – vítejte ve světě knihy The Miseducation of Cameron Post.

USA, Montana, léto roku 1989. Cameron Postová přespává u nejlepší kamarádky Irene, když je najednou Irenini rodiče vzbudí s tím, že musí Cameron okamžitě domů. Ta cesta je pro ni jedna z nejdelších v životě: strachy se jí svírá žaludek a myslí jen na to, že to určitě vědí, vědí, co udělala  Když konečně dorazí na místo a Cameron se místo toho dozvídá, že její rodiče zemřeli při autonehodě, první věc, kterou pocítí, je úleva, protože se tím pádem nikdy nedozví, že jen před pár hodinami políbila dívku…

Kniha The Miseducation of Cameron Post (můj „pracovní“ český název je Převýchova Cameron Postové), rozhodně není jednoduché, nekomplikované čtení. Pokud jste pro ni ten správný typ čtenáře (i knížka si vybírá svého čtenáře), MoCP se vám dostane do hlavy a udělá tam nepořádek. A já nikdy na uklízení moc nebyla.

středa 2. září 2015

Červencové a srpnové shrnutí | Léto skončilo, prázdniny ne

Tak, a skončilo léto. Mám za sebou dvě třetiny prázdnin a musím říct, že tyhle dlouhé tříměsíční prázdniny mi docela vyhovují. Už druhý rok po sobě se prvního září nemusím divit, kam se ty prázdniny poděly! No jo, to mě čeká až za měsíc. Většina lidí má z léta plno zážitků a fotek z cest. Já se můžu pochlubit akorát dvoutýdenním pobytem na chatě a výletem do zoo ve Dvoře Králové, kde je to mimochodem moc hezké (viděla jsem dudky, a hned dva! Zážitek roku.). Jinak jsem se nejblíže památkám přiblížila asi ve chvíli, kdy jsem minulý týden viděla Tančící dům. Co se dá dělat, i tak si to léto užívám! A začala jsem se učit němčinu. Ich lerne Deutsch gern. Ráda, ale taky pomalu, protože se učím sama a jednou za čas, když se mi chce.

Na konci července jsem byla právě na již zmiňované chatě, dva týdny bez internetu, docela jsem si to užila. Bohužel jsem vám ale nemohla přidat měsíční shrnutí, takže to zase vezmu po dvou měsících, tudíž zase očekávejte něco delšího. I když se to pokusím vzít stručně.

neděle 23. srpna 2015

Jak (ne)sleduju seriály | Dean vs. Dean a Spínáčkem při porodu

Není to ani čtrnáct dní, co jsem byla přesvědčena, že se mám začít koukat na jistý seriál. Z důvodu více faktorů, k nimž se snad během článku dostanu, jsem se rozhodla onomu přesvědčování podlehnout, i když jsem od seriálu příliš nečekala. O deset dní později jsem viděla poslední epizodu poslední série a najednou nevím, co si se svým životem počít, protože tohle se mi normálně nestává. Jsem totiž opak seriálového závisláka (zdravím svoje kamarádky, které si toto označení na rozdíl ode mě po právu zaslouží: vy víte, o kom mluvím!).

Řekněme to takhle. Znáte Sherlocka? To je asi hloupá otázka, zásluhou skuhrání fanoušků o Sherlockovi nejspíš slyšel každý na internetu. Sherlock je, jak jednou někdo trefně podotknul, asi ten nejkratší seriál v historii seriálů. Už je to pár let, co byla odvysílána nějaká epizoda. A všichni, všichni chtějí víc. Protože Sherlock je vážně skvělý. A má Benedicta Cumberbatche. Všichni milujou Benedicta Cumberbatche. Pojďme si udělat rychlý přehled.

pondělí 17. srpna 2015

Barbora Šťastná – Jak jsem sebrala odvahu | Varování: Inspiruje a působí dobrou náladu!


Prvotinu Barbory Šťastné, příhodně nazvanou Šťastná kniha, jsem původně chtěla sehnat pro mamku. Tento plán mi ovšem trochu nevyšel, protože jsem knihu otevřela a po pár stranách jsem věděla, že si to musím přečíst taky. Pak se dostalo i na mamku, která Šťastnou knihu půjčila kolegyni, která ji půjčila sestře – a když se mi kniha vrátila, pro jistotu jsem ji půjčila kamarádce a dvěma dalším ji doporučila. Nikdo nelitoval. Psaní Báry Šťastné zkrátka působí dobrou náladu – a k tomu i něco navíc.

Když jsem se dozvěděla, že autorka vydává další knihu, byla jsem nadšená. Tím víc, že společným jmenovatelem všech kapitol je odvaha. O odvaze jsem od začátku roku přemýšlela hodně, takže lze říct, že se mi Bára Šťastná naprosto strefila do noty. O odvaze většinou mluvíme, když někdo skočí z letadla padákem, překoná strašnou fobii nebo někomu hrdinsky zachrání život. Ale o tom „Odvážná kniha“ není. Není to ani návod, jak se přestat bát. Je o činech, které se možná někomu mohou zdát banální, ale jiný k jejich vykonání potřebuje nejdřív sebrat odvahu. A jak je dobře, když se nám tu odvahu sebrat podaří.

neděle 19. července 2015

Jsem opravdový knihomol?

Kdybyste se zeptali lidí v mém nejbližším okolí, nejspíš by vám na tu otázku dali všichni kladnou odpověď. Je všeobecně známo, že Anežka čte hodně, rychle, odjakživa, pořád, až moc – a tak dále. Doporučuju všem okolo knihy k přečtení, občas si i hraju na veřejnou knihovnu, jako dárek mi vždycky nejvíc ze všeho udělá radost kniha. Když jsem maturovala z angličtiny a vytáhla jsem si jako otázku Velkou Británii, moje učitelka si posteskla, že je škoda, že to není literatura, že bychom si hezky popovídaly. A dokonce teď studuju na vysoké škole to, o čem jsem přesvědčená, že by mi mohlo dopomoct na cestě k vysněné kariéře v knižním průmyslu.

knihomol obecný
Někdy před pěti lety jsem působení svého knihomolství rozšířila i do virtuální sítě. Nejdřív prvních pár objevených blogů, pak Goodreads, další blogy, víc a víc a víc Goodreads; tenhle můj vlastní blog. Na internetu víc než jinde pochopíte, že vlastně nic nevíte, nebo v případě knih – že jich jsou mraky a nikdy nebudete mít přehled o všem, nikdy je nestihnete přečíst všechny, a že pokud si myslíte, že jste sečtělí, je to jenom známka toho, že jste ještě dost nepřečetli. „Kam se hrabu se svými přečtenými knihami na některé další čtenáře?“ říkala jsem si a říkám si dodnes.

pátek 17. července 2015

Isla a šťastné konce | Pozitivní a roztomilé jak košišta Pusheen (Stephanie Perkins)

Pamatujete si, jak jste poprvé četli Polibek pro Annu a hrozně jste se u toho přiblble usmívali? Pamatujete si, jak vás tam zaujala jedna tichá zrzka jménem Isla, a pak jste na její šťastné konce čekali snad roky, ale připadalo vám to ještě delší? Pamatujete si, jak se vám příběhy Stephanie Perkinsové líbily tak moc, že jste si je přečetli i víckrát? Pamatujete si, jak jste se pokaždé zas a znova zamilovali do jejích postav a jejich příběhů?

Pokud jste alespoň na jednu otázku neodpověděli kladně, tak vás asi neznám. Pro mě je to čtyřikrát ano a když jsem konečně rozečetla Islu a šťastné konce, bylo to jako vracet se ke starým známým.

Paříž. Isla je roky zamilovaná do svého spolužáka Joshe, který ale má přítelkyni. Tedy měl. Na konci školního roku se totiž rozešli.
New York. Isla je na léto doma. Pod vlivem prášků na bolest se vydává sehnat si něco k jídlu a v kavárně narazí na Joshe. Prášky na bolest skvěle fungují na zmírnění ochromující stydlivosti, jíž Isla trpí kdykoli jindy, takže si poprvé v životě vymění víc než pár slov.
Paříž. Poslední ročník střední školy. Josh s Islou zase promluvil! A vypadá to, že možná, možná by o ni měl i zájem. Vyjde to, nevyjde to? A nejzávažnější otázka – vydržím já jako rádoby nezávislý pozorovatel příběhu ten nával roztomilosti, nebo se během čtení dočista rozpustím?

středa 15. července 2015

John Green je postrach našich lesů (film Papírová města)

Šetřete naše lesy, říká dneska kdekdo. John Green svým psaním našim lesům rozhodně neprospívá. Všechny jeho knihy jsou tak úspěšné, že se dočkaly hned několika vydání, a ještě ke všemu je půlka z nich tak dojemná, že člověk při jejich čtení spotřebuje málem krabici papírových kapesníčků.

A když si stromy konečně oddechnou, přijde do kin filmové zpracování Hvězd a kdekdo začne slzet nanovo. Umím si tedy představit, že naše lesy se filmových Papírových měst (už jen ten název zní děsivě, když je jeden strom) trochu bály. Ale můžou si oddechnout. Při sledování Papírových měst hrozí maximálně tak slzy smíchu.

Z Papírových měst jsem se vrátila maximálně spokojená a dost nadšená. Co se týče knižní předlohy, Papírová města jsou u mě na druhém místě po Hvězdách. V případě filmu mám dokonce pocit, že se mi PM jako film líbila ještě víc než  filmové Hvězdy. Ale to ze mě možná mluví bezprostřední dojmy. Každopádně je to přinejhorším tak nastejno.

čtvrtek 2. července 2015

Ať už to napsal kdokoli – Girl Online | Všechno je lovely!


Viděli jste LEGO Příběh? Já ne. Ale viděla jsem trailer a jediná věc, která mi utkvěla v hlavě, bylo „Everything is awesome!“ Pokud nevíte, co mám na mysli, běžte si ten trailer pustit, ať si uděláte představu, jaká je Girl Online. V Girl Online je taky všechno úžasné, boží, skvělé, a především, protože jsem to četla anglicky, všechno je lovely. 

Penny je patnáct (skoro šestnáct!) a je to chodící a mluvící katastrofa. Je neohrabaná, nemotorná, nebo, jak tvrdí obskurní český překlad, gramla (WTF?), zkrátka magnet na katastrofy. Pod přezdívkou Girl Online píše blog, který je čím dál populárnější, protože je první náctiletá, kterou napadlo podělit se o své skutečné pocity. Pennyini rodiče jsou úžasní, se starším bratrem vychází výtečně a její skvělý nejlepší kamarád (mimochodem gay) bydlí hned vedle (ale prakticky je to pátý člen rodiny). Zato ve škole to není žádná sláva, Penny neustále říká a dělá hloupé věci, takže je Elliot její jediný opravdový kamarád. Pak se ve škole stane něco ohavně trapného a Penny uvítá možnost strávit Vánoce s rodiči v New Yorku, kde se samozřejmě ukáže, že všechno zlé je pro něco dobré, když potkává úžasného Noaha, který ji zřejmě má rád takovou, jaká je, a Penny má ráda jeho, a všechno je tak lovely, že to přece nemůže vydržet věčně…

středa 1. července 2015

Květnové a červnové shrnutí – Nepropadejte panice!


Musím říct, že na rozdíl od předcházejících měsíců květen trval přiměřeně dlouho. Přečetla jsem slušný počet knih, pořídila si pár nových (to ne já, to Svět knihy!), zhlédla pár epizod stálých seriálů a začala koukat na jeden nový (Supernatural), docela obstojně jsem se vyhýbala knihovně (byla jsem tam jenom pár hodin, no fakt), ponocovala jsem dlouho do noci, složila jsem tak půlku zkoušek a zatím jsem ještě nepropadla panice. (psáno 1. 6.)

Tenhle článek mám rozepsaný už přesně měsíc, protože krátce poté, co jsem z něj půlku napsala, jsem, samozřejmě, propadla panice. Na psaní jsem neměla ani pomyšlení a když jsem minulý týden konečně složila poslední zkoušku, upadla jsem do jakéhosi kómatu, kdy bylo nejlákavější spát a číst a ještě trochu spát. Teď mám ale před sebou tři měsíce prázdnin, v počítači i v hlavě spoustu rozepsaných článků, takže se snad polepším. A začnu tímhle shrnutím, za oba měsíce dohromady.

pondělí 11. května 2015

Kerstin Gier – Druhá stříbrná kniha snů | Ušáček tě musí sežrat

Kerstin Gierová je u nás už zavedená firma. Nemusím ani říkat, že jsem se na její nejnovější knihu hrozně těšila, ale to bych pak neměla úvod, takže jsem to stejně řekla, mazané, že? Psaní úvodů bylo vždycky mou silnou stránkou. Na rozdíl od spánku. Spát se mi totiž zásadně nechce v noci, jedině ráno. A kafe nepomůže, jelikož ho nepiju. 

Zato Liv Silberová kafe pije po litrech, aby vůbec vydržela bdělá. Noci teď patří snovým schůzkám s Henrym, dokonalým klukem a nově jejím přítelem! Když se jim podařilo porazit šílenou Anabel, která chtěla z Liv udělat rituální oběť a přivést na svět jakéhosi démona, měli by už rozhodně mít klid. Chodba plná dveří do snů už bude navždycky bezpečná… nebo ne? Nejdřív děsivé šelestění, pak Senátor smrt a Livina sestra Mia chodí ve spaní po domě a dělá podivné věci. Navíc se Henry chová podivně a tajnůstkářsky. Ne, ne… Liv opravdu nebude mít moc klidu, a bude muset přidat i s množstvím vypité kávy. Jak řekla Anabel: tohle je teprve začátek

neděle 3. května 2015

Dubnové shrnutí – kam jsi tak rychle utekl, dubne?

Jak to, že už je květen? Nevím, jestli se mám radovat (mám ráda květen a bude knižní veletrh, dovolte mi nadšený výkřik – aaaaaaa!) nebo se děsit (zkoušky jsou za dveřmi a já pořád ještě nemám načtenou studijní literaturu, ba co hůř, ještě jsem ani nezačala). Ale stejně to není možné! Kdo ty dubnové dny sežral, přiznejte se! Před nedávnem byl přece březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem, a co si teďka počnem s květnem? Na kamna už je přeci jen moc teplo.

Duben byl takový… metafyzický! Když jsem zrovna nebyla v práci (a že jsem tam byla hodně), tak jsem pořád nad něčím přemýšlela a rozjímala, no, a něco jsem už rozmyslela, něco ne, ale to je fuk, pojďme přestat myslet na blbosti a pojďme se přesunout ke knížkám.

čtvrtek 30. dubna 2015

Charlotte Indenová – Anna a Anna | Anna kam se podíváš

Obě babičky mojí mámy se jmenovaly Anna. Já je nikdy nepoznala, ale odmalička jsem slýchala o „babičce Anně“. A taky pokaždé, když byli učitelé v koncích s mým jménem, zkoušeli to na mě s Eliškou nebo Aničkou. Teď mám sice mezi spolužačkami Ann hned několik, ale do minulého roku jsem s tímto jménem byla v kontaktu převážně skrze literaturu.  Všimli jste si někdy, kolik knižních hrdinek se jmenuje Anna? Anna krví oděná, Polibek pro Annu, Anna ze Zeleného domu, Anna: Krok do nového života, Anna Karenina. A další hrdinky, které to jméno nemají v názvu knihy. Možná měl John Green napsat spíš knihu Příliš mnoho Ann.

Anny zkrátka nemají konce. A já teď za dva dny přečetla knihu Anna a Anna. Vidíte, hned dvě Anny. Jedna je babička, druhá vnučka. Babička Anna přijede bydlet k rodině své dcery, a společně s vnučkou Annou tak mají volné pole působnosti, stanou se z nich pirátky! A jako správné pirátky si samozřejmě vyměňují dopisy přes černou schránku. Malá Anna píše o kamarádu Janovi, který se odstěhoval do Amsterodamu a který by možná mohl být něco víc než jen kamarád. Babička Anna píše o Henrim, muži ze své minulosti, o kterém nejdřív nikdo kromě malé Anny neví. Malá Anna píše i Janovi, babička Anna Henrimu nebo své levé noze.

Je to celá změť dopisů a já bych teď prosila sama sebe složit mezi papíry a do obálky, protože v papírovém formátu bych možná netrpěla citovým traumatem způsobeným událostmi téhle knihy.

úterý 28. dubna 2015

Gayle Forman – Jen jeden rok | Roční čekání… vyplatilo se?

Jen jeden den jsem přečetla, tak trochu trefně a poeticky, skoro celý za jeden den. A pak jsem celý jeden rok čekala na Jen jeden rok, abych se konečně dozvěděla, jak to celé skončí. Ani nevím, jak jsem to čekání vydržela. Ale konečně přišel ten den, kdy jsem se do knihy mohla pustit… a četla jsem ji celé dva týdny.

Než se dozvíme konec příběhu, pojďme se vrátit na začátek. Willem se probudí v nemocnici v Paříži s poraněním hlavy a nejasným pocitem, že musí někoho najít – dřív než bude pozdě. A opravdu, když si vzpomene, kde nechal Lulu, krásnou Američanku, s níž strávil minulý den, je pozdě, Lulu je pryč. A ve skutečnosti Lulu ani není Lulu, Willem nezná její skutečné jméno a neví, kde ji najít. A přece… bylo na ní něco zvláštního. Něco, co Willemovi dodávalo klid v už tak dost rozbouřeném životě. Najde ji? A co takhle najít za ten jeden rok sám sebe?


sobota 18. dubna 2015

Benjamin Alire Sáenz – Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe | Proč cítíme smutek a zmatení?

Tahle knížka je výbornou demonstrací toho, proč tak miluju Goodreads. Když v roce 2012 vyšla, ani jsem si jí nevšimla. Když v roce 2013 nasbírala ty hromady ocenění, které teď můžete vidět na obálce, ani jsem si jí nevšimla. Teprve na konci roku 2014 ji začaly na Goodreads číst mraky lidí, a s patřičným nadšením. Nadšení neumím odolat, takže jsem se ke knize dostala navzdory naprosté absenci času, ale to nevadí, protože já tu knihu asi miluju.

Aristoteles: Američan mexického původu, který má ne jen jedno, ale hned dvě excentrická jména a pro něhož je podle jeho vlastního mínění nejhorší tragédie to, že je mu zrovna patnáct. Aristoteles, kluk s otcem-veteránem z Vietnamu, kluk, co nemá žádné kamarády. Dokud nepozná Danteho. Zdánlivě jsou naprosto protikladní, přesto se z nich stanou přátelé, nejlepší přátelé. Kdyby to jen bylo tak jednoduché…


„I was changing into someone I didn’t know. The change hurt but I didn’t knot why it hurt. And nothing about my own emotions made any sense.“ (str. 81)

neděle 5. dubna 2015

A. G. Howard – Šepotání | Pracky pryč, ty zmůrysynu!

Na Šepotání od A. G. Howard jsem se těšila nějaký ten pátek – už v době, kdy to bylo jen Splintered a kdy se očekávalo vydání v originálu. Tedy už někdy od konce roku 2012. Minutová chvilka zamyšlení nad tím, jak ten čas letí a jak si začínám připadat stará. Každopádně, než jsem se ke knize dostala, byl ohlášen překlad do češtiny a já se rozhodla na něj počkat, takže jsem se k Šepotání dostala teď, na jaře 2015.

Alyssa nikdy nebyla zrovna normální dívka. Patří k potomkům Alice Liddellové, která se stala předlohou pro známou Alenku z Říše divů. Její matka Alison je už léta zavřená v psychiatrické léčebně a sama Alyssa dělá koláže z brouků a všemožných hmyzáků, jen aby je přestala slyšet, aby umlčela jejich šepotání. Alyssa se obává, že trpí stejnou psychickou poruchou jako její matka, ale co když je na všem něco pravdy? A nesouvisí to s Alenkou a její návštěvou Říše divů? Že by byla Říše divů… skutečná?

středa 1. dubna 2015

Březnové shrnutí – tentokrát určitě trhnu rekord! Hm, tak ne

Při pohledu z okna to tak sice nevypadá, ale v březnu bylo hezky. Tak teplo, že jsem začala nosit jarní kabát. A teď je mi v něm zima. Ale nehodlám to přiznat! Byl to měsíc poněkud hektický, ale vlastně docela fajn. Nechala jsem se ostříhat, pak jsem byla nemocná (spousta času na čtení!), chodila jsem do práce, snažila jsem se nezhroutit ze školy a jednou jsem dokonce byla na autorském čtení Magnesie Litery. Byla jsem s kamarádkami v kině na Teorii všeho a předpremiéře Rezistence (první film úžasný, o druhém radši nebudu mluvit).

No a ke konci jsem se dala na psaní šťastných konců pro kamarádky, což byla zajímavá zkušenost a vlastně docela legrace. Psaní je stejně zvláštní věc. Občas prostě musím něco napsat, jinak mám pocit, že vybuchnu. Jako bych tomu textu dávala kus sebe. Když napíšu smutné věci, tak mě to pak míň trápí, a když píšu optimistické a legrační, tak je mi pak naopak smutno, jako bych tu veselost dala na papír a mně žádná nezbyla. Takže jsem teď po dvou šťastných koncích docela unavená a myslím, že nějakou dobu budu psát spíš vážně. Mám v plánu článek o české literatuře a o dětské literatuře a vůbec nevím o čem, ale něco psát rozhodně budu.

sobota 28. března 2015

Soman Chainani – Svět bez princů | Jak feminismus zdivočel



Škola dobra a zla byla pro mě jednou z nejlepších knih minulého roku. Prudce vtipná, originální, a protože mě už nic nenapadá, tak to znova zopakuju: originální a vtipná. Prostě mě to bavilo, takže není divu, že jsem se nemohla dočkat, až vyjde pokračování. Teď toho lituju, protože Svět bez princů končí ještě otevřeněji a já nemám po ruce třetí díl, takže pláču.

Musela jsem si jít spravit náladu čtením vtipných pasáží, doufám, že jste nečekali příliš dlouho. Tak teda popis děje. Bacha na spoilery z prvního dílu!

Sofie a Agáta se přeci jen dočkaly svého šťastného konce: porazily Školníka a utekly zpátky domů, do Gavaldonu, kde jsou pohádky jen na stranách knih. Šťastně na věky začíná. Nebo ne? Sofie je ve svém živlu, díky Agátině přátelství je teď dobrá a připravuje hru na motivy svého příběhu. Jen Agáta není ve své kůži, nemůže totiž zapomenout na Tedrose (pochopitelné, zcela pochopitelné). Co když si nevybrala ten správný šťastný konec? A dle pravidla pozor, co si přeješ, protože by se ti to taky mohlo splnit, a to tím nejošklivějším možným způsobem, se Sofie s Agátou vrací do Školy dobra a zla, až na to, že je tam všechno vzhůru nohama. Teď je to klučičí škola a holčičí škola. Holky objevily sílu feminismu a z princů jsou bezdomovci bažící po pomstě na těch, kdo to způsobil: Sofii a Agátě…

středa 25. března 2015

Jak (ne)funguje společné čtení | Rozlišujte džem a marmeládu

Dneska mi spolužačka řekla, že se o hodině nudila a tak si pročítala články na mém blogu. Okamžitě mě napadlo, že už se musela fakt hodně nudit, když se odhodlala k tak zoufalému kroku jako je čtení mých nesmyslných blábolů. Vzápětí mi bylo sděleno, že jsem poslední článek přidala 9. března, takže bych to měla napravit. A jelikož zrovna dneska mám všechny úkoly hotové (to je nějak podezřelé, že já na něco zapomněla?), tak se s vámi hodlám podělit o své další neurotické myšlenky.

Takže tímto zdravím Aničku a doufám, že se ještě dlouho na hodinách nebudeš nudit.

pondělí 9. března 2015

Thomas Hardy – Tess z d’Urbervillů | Jak přejmenovat klasiku

Jako všichni jsem v jádru docela povrchní člověk, a pokud nevybírám knihy podle hezké obálky, tak aspoň podle hezkého představitele hlavní role. A v jednom z filmových zpracování Tess z d’Urbervillů hraje hlavní roli Eddie Redmayne, kterého vám teď, když vyhrál Oskara, jistě nemusím představovat. Já jsem si ho ovšem vyhlídla už v Bídnících, které jsem viděla několikrát hlavně kvůli jeho roli Maria (a kvůli Eponine). A když jsem si pak hledala, v čem ještě hrál (abych trochu obměnila pozadí), objevila jsem jednu skvělou věc, totiž že jednu z hlavních rolí hraje i v Tess, kde je de facto součástí milostného trojúhelníku (neutíkejte, není to typický milostný trojúhelník!), jehož druhou mužskou část tvoří Alec. Toho zde ho představuje Hans Matheson, který, počkejte si, hrál Maria v jiné verzi Bídníků! Přišlo mi to hrozně vtipné a rozhodla jsem se, že než se podívám na Tess a dva Marie, jak jsem zpracování od BBC překřtila, musím si přečíst i knižní předlohu.

Tess je nejstarší z mnoha dětí chudého Johna Durbeyfielda. Ten se ovšem jednoho dne dozví, že pochází z rodu urozených d’Urbervillů. A náhodou nedaleko od nich bydlí bohatá paní d’Urbervillová se synem, takže to jsou jistě jejich vzdálení příbuzní! Rodiče Tess přinutí vydat se za příbuznými s prosbou o práci, neboť jsou zrovna ve finanční tísni, a Tess, která za tuto skutečnost částečně cítí vinu, se tam neochotně vydává, což jí zpečetí osud. Zde se totiž seznámí s pohledným Alecem d’Urbervillem, jemuž se Tess zalíbí a rozhodne se ji za každou cenu získat – třeba i proti její vůli. Alec d’Urberville má na Tess fatální vliv i o mnoho let později, když se mladá žena setká s pastorovým synem Angelem.

čtvrtek 5. března 2015

J. A. Redmerski – Na hraně zapomnění | Proč? Za co?

Na hraně zapomnění je kniha, se kterou mám hned několik problémů. První pes je zakopaný hned v názvu, který by se asi nemohl být příhodnější, protože ho neustále zapomínám. Dalo by se říct, že co se týče Na hraně zapomnění, jsem už dávno za hranou zapomnění. Trpím totiž utkvělou představou, že se to jmenuje Na hraně věčnosti, což je název druhého dílu. Jak se podle mě má jmenovat pokračování se mě neptejte, pokud jsem to někdy věděla, tak jsem to taky dávno zapomněla. 

Dvacetiletá Camryn Bennettová se jednoho krásného dne sbalí a nasedne na autobus do Idaha – jen tak, protože už nemůže dál snést ubíjející všední realitu. A protože ji straší duchové minulosti. Nebyl by to správný román, kdyby vzápětí nepotkala Andrewa, který má naopak tragickou přítomnost, jede totiž za umírajícím otcem. Při pohledu na sebe ovšem oba protagonisté na tragédii víceméně zapomínají – on je totiž hrozně pohledný a ví to, zatímco ona je hrozně pohledná a neví to, není to náhoda? Ale jsou odhodlaní se do sebe nezamilovat, na mou duši! Jo, to známe.

úterý 3. března 2015

Únorové shrnutí – únor je tak krátký, jako plotu laťky

Kdo vlastně vymyslel, že zrovna únor bude mít jenom 28 dní (občas 29)? Co chudák únor komu provedl? Tohle moje postesknutí je způsobeno tím, že jsem nedávno psala lednové shrnutí a najednou je březen… letí to, hrozně to letí. Tak mi do konce uběhlo poslední zkouškové a začal nový semestr, a tak jsem zase začala víc číst (třebaže s blogováním to je stále na štíru, jsem totiž líná jako hibernující medvěd a nic se mi nechce). Ale konec prázdného blábolení a přejdeme ke knihám.

V únoru jsem navštívila nakladatelství CooBoo a splácala o tom prudce sarkastický článek, a v únoru slavilo nakladatelství YOLI své první narozeniny, u čehož jsem samozřejmě nemohla chybět. A protože se sarkasmus nevyplácí, nakonec to skončilo tak, že jsem já, stydlín obecný, poprvé v životě držela v ruce mikrofon a četla jsem ukázku z připravované Fangirl, mé srdcovky. Výsledek naprosto předčil má očekávání, dokonce jsem rozbrečela přítomné dítě, protože by to nebylo ono, kdybych se posledních pár stran nepřeřvávala s prckem o to, kdo bude víc slyšet (minimálně v mých uších prcek vyhrál, maminka by měla být pyšná).

sobota 28. února 2015

Sarah M. Fitzgerald – Jablečný koláč naděje | A teď mám hlad


Málokdy se mi povede psát recenzi hned ten den, co knihu dočtu. Většinou je to proto, že často čtu dlouho do noci a pak už jen s klížícíma se očima šátrám po vypínači lampičky, jaképak psaní recenze ve dvě ráno! Ale Jablečný koláč naděje je v tomhle sladká výjimka. Ani jsem se nenadála a na dvě posezení byl přečtený. Teď už bych jen ráda na posezení nějaký jablečný koláč snědla. Ale zapomeňme teď na mou neutuchající chuť na sladké a přejděme k Jablečnému koláči v knižní podobě.

Meg a Oskar byli odmalička nejlepší přátelé. Dlouho do noci si povídávali z oken svých sousedících pokojů, až nakonec znali jeden druhého jako nikdo na světě. Nebo ne? Když Meg s rodiči odjede na šest měsíců na Nový Zéland, něco se mezi nimi změní. Je to jenom nedorozumění, nebo se opravdu vůbec neznali? A pak je najednou Oskar nezvěstný, a po nějaké době všichni kromě Meg a Oskarova mladšího brášky Stevieho věří, že je mrtvý. Ale Meg tomu nemůže uvěřit. Že by ten Oskar, kterého znala a měla ráda, ten Oskar, který pekl ty nejlepší jablečné koláče na světě, plné lásky a naděje, spáchal sebevraždu?

pátek 13. února 2015

Manifest unaveného čtenáře

Jeden z nejoblíbenějších citátů na Goodreads je „So many books, so little time.“ Tolik knížek, tak málo času. Vůbec teprve na internetu zjistíte, jak moc knížek ve skutečnosti existuje, a brzy vám dojde, že ani když budete žít zdravě, jíst jogurt a hodně sportovat, tak to prostě nikdy nemůžete přečíst. A ani nechcete. Ale přeci jen, těch knížek, které si chcete přečíst, je pořád víc než dost.
 
A tak se člověk snaží to všechno stihnout. Knihy kupuje, půjčuje od kamarádů, v knihovně, dostává na recenzi, a na každou přečtenou se objeví další dva díly v sérii. A pak se najednou přistihne, že má čtyřicet knih z knihovny, dalších třicet nepřečtených vlastní, z čehož některé čekají na přečtení už dva roky, a to jsem se na ně tak těšila. Ano, mluvím o sobě, nebudu se už schovávat za nic neříkající třetí osobou, stejně byste mi ji nikdo nevěřil.

pondělí 2. února 2015

Jandy Nelson – Nebe je všude | Buď vás uhrane, naštve či uspí

Posledního půl roku na mě ze všech stran bez ustání neustále útočí jedno jméno: Jandy Nelson. V září jí vyšla v USA druhá kniha, po níž jsem se okamžitě vrhla, a… tak jako dobrý, místy hodně dobrý, ale extatické nadšení ve mně I’ll Give You the Sun nevyvolalo. Letos v lednu jsem se pustila do jejího debutu, který za pár dní vyjde v češtině: Nebe je všude. Tuhle knížku už zrecenzovala pěkná řádka lidí, ale i já hodlám přispět svou troškou do mlýna.

Žily byly dvě sestry, Bailey a Lennie. Vychovávala je babička kreslící podivné zelené ženy a pěstující afrodiziakální růže, a strejda Velikán, arborista, který už byl pětkrát ženatý (to asi ty babiččiny růže). Starší sestra Bailey byla úžasná a oblíbená, snila o studiu na umělecké škole Juillard a měla úžasného přítele Tobyho. Mladší sestra Lennie žila v jejím stínu, a nijak zvlášť jí to nevadilo. A pak Bailey umřela. Lennie a její rodině zbylo doma prázdné místo, které nedokážou zaplnit. A Lennie truchlí, skutečně truchlí, ale taky se zamilovává. Jak se vůbec může zamilovat ve světě, kde její sestra není? A do koho se vlastně zamilovala, do sestřina přítele Tobyho, nebo věčně se usmívajícího Joea Fontaina?

neděle 1. února 2015

Lednové shrnutí – zkoušky a stres, všude!

Ehm, ehm. Po měsíci nastala vhodná příležitost, abych zase něco napsala na blog. Máte radost? Nic neříkejte. Doufali jste, že se mě zbavíte navěky.

Leden byl pro mě měsíc plný zkoušek a stresu – a to nejen toho psychického, též v něm bylo na můj vkus až moc fonetického stressu. Mám za sebou totiž osm zkoušek, z toho dvě byly z fonetiky, takže… fonetika byla všude. Ale nakonec můžu říct, že první zkouškové období jsem přežila. (Pšt, já vím, že to ještě neskončilo.) A docela i úspěšně. Objevila jsem totiž zázračnou sílu Kofoly, která mě držela při smyslech i vzhůru (kafe nepiju), a to i v časech největší krize.

Velké množství zkoušek se ale nepodepsalo jen na mých zhoršených stravovacích návycích a tendenci šíleně poskakovat po pokoji v deset večer, čemuž jsem velkoryse říkala tancování (cukr zvyšuje hyperaktivitu), ale i na mém čtení. V lednu to byla bída. Moc jsem toho nepřečetla, a tudíž jsem ani neměla o čem psát, takže jsem se na blog přechodně, ehm, vykašlala.

Ale jsem zpět! Sarkastičtější než kdy dřív!

čtvrtek 1. ledna 2015

Ty nejlepší knihy roku 2014

Když se podívám na uplynulý rok, po knižní stránce si rozhodně nemám na co stěžovat. Přečetla jsem 153 knih, z toho 21 bylo v angličtině, 45 od českých autorů a 19 jich dostalo 5 hvězdiček. A 24 jsem jich včera vybrala jako těch nejlepších. Některé knížky člověk přečte, je jimi nadšený a pak za půl roku zjistí, že vlastně ani pořádně neví proč. A jiné se třeba po dočtení nezdají být tak úžasné, ale i po letech na ně stále pamatuje. Proto mám ráda tyhle shrnutí na konci roku – vždycky si utřídím, které knížky opravdu stály za to, které mi zůstaly v paměti…

Jelikož mezi nimi tu nej nej knihu asi najít nedokážu, vezmu to tak, jak mi to řadí Goodreads, od ledna do prosince.