sobota 28. února 2015

Sarah M. Fitzgerald – Jablečný koláč naděje | A teď mám hlad


Málokdy se mi povede psát recenzi hned ten den, co knihu dočtu. Většinou je to proto, že často čtu dlouho do noci a pak už jen s klížícíma se očima šátrám po vypínači lampičky, jaképak psaní recenze ve dvě ráno! Ale Jablečný koláč naděje je v tomhle sladká výjimka. Ani jsem se nenadála a na dvě posezení byl přečtený. Teď už bych jen ráda na posezení nějaký jablečný koláč snědla. Ale zapomeňme teď na mou neutuchající chuť na sladké a přejděme k Jablečnému koláči v knižní podobě.

Meg a Oskar byli odmalička nejlepší přátelé. Dlouho do noci si povídávali z oken svých sousedících pokojů, až nakonec znali jeden druhého jako nikdo na světě. Nebo ne? Když Meg s rodiči odjede na šest měsíců na Nový Zéland, něco se mezi nimi změní. Je to jenom nedorozumění, nebo se opravdu vůbec neznali? A pak je najednou Oskar nezvěstný, a po nějaké době všichni kromě Meg a Oskarova mladšího brášky Stevieho věří, že je mrtvý. Ale Meg tomu nemůže uvěřit. Že by ten Oskar, kterého znala a měla ráda, ten Oskar, který pekl ty nejlepší jablečné koláče na světě, plné lásky a naděje, spáchal sebevraždu?

pátek 13. února 2015

Manifest unaveného čtenáře

Jeden z nejoblíbenějších citátů na Goodreads je „So many books, so little time.“ Tolik knížek, tak málo času. Vůbec teprve na internetu zjistíte, jak moc knížek ve skutečnosti existuje, a brzy vám dojde, že ani když budete žít zdravě, jíst jogurt a hodně sportovat, tak to prostě nikdy nemůžete přečíst. A ani nechcete. Ale přeci jen, těch knížek, které si chcete přečíst, je pořád víc než dost.
 
A tak se člověk snaží to všechno stihnout. Knihy kupuje, půjčuje od kamarádů, v knihovně, dostává na recenzi, a na každou přečtenou se objeví další dva díly v sérii. A pak se najednou přistihne, že má čtyřicet knih z knihovny, dalších třicet nepřečtených vlastní, z čehož některé čekají na přečtení už dva roky, a to jsem se na ně tak těšila. Ano, mluvím o sobě, nebudu se už schovávat za nic neříkající třetí osobou, stejně byste mi ji nikdo nevěřil.

pondělí 2. února 2015

Jandy Nelson – Nebe je všude | Buď vás uhrane, naštve či uspí

Posledního půl roku na mě ze všech stran bez ustání neustále útočí jedno jméno: Jandy Nelson. V září jí vyšla v USA druhá kniha, po níž jsem se okamžitě vrhla, a… tak jako dobrý, místy hodně dobrý, ale extatické nadšení ve mně I’ll Give You the Sun nevyvolalo. Letos v lednu jsem se pustila do jejího debutu, který za pár dní vyjde v češtině: Nebe je všude. Tuhle knížku už zrecenzovala pěkná řádka lidí, ale i já hodlám přispět svou troškou do mlýna.

Žily byly dvě sestry, Bailey a Lennie. Vychovávala je babička kreslící podivné zelené ženy a pěstující afrodiziakální růže, a strejda Velikán, arborista, který už byl pětkrát ženatý (to asi ty babiččiny růže). Starší sestra Bailey byla úžasná a oblíbená, snila o studiu na umělecké škole Juillard a měla úžasného přítele Tobyho. Mladší sestra Lennie žila v jejím stínu, a nijak zvlášť jí to nevadilo. A pak Bailey umřela. Lennie a její rodině zbylo doma prázdné místo, které nedokážou zaplnit. A Lennie truchlí, skutečně truchlí, ale taky se zamilovává. Jak se vůbec může zamilovat ve světě, kde její sestra není? A do koho se vlastně zamilovala, do sestřina přítele Tobyho, nebo věčně se usmívajícího Joea Fontaina?

neděle 1. února 2015

Lednové shrnutí – zkoušky a stres, všude!

Ehm, ehm. Po měsíci nastala vhodná příležitost, abych zase něco napsala na blog. Máte radost? Nic neříkejte. Doufali jste, že se mě zbavíte navěky.

Leden byl pro mě měsíc plný zkoušek a stresu – a to nejen toho psychického, též v něm bylo na můj vkus až moc fonetického stressu. Mám za sebou totiž osm zkoušek, z toho dvě byly z fonetiky, takže… fonetika byla všude. Ale nakonec můžu říct, že první zkouškové období jsem přežila. (Pšt, já vím, že to ještě neskončilo.) A docela i úspěšně. Objevila jsem totiž zázračnou sílu Kofoly, která mě držela při smyslech i vzhůru (kafe nepiju), a to i v časech největší krize.

Velké množství zkoušek se ale nepodepsalo jen na mých zhoršených stravovacích návycích a tendenci šíleně poskakovat po pokoji v deset večer, čemuž jsem velkoryse říkala tancování (cukr zvyšuje hyperaktivitu), ale i na mém čtení. V lednu to byla bída. Moc jsem toho nepřečetla, a tudíž jsem ani neměla o čem psát, takže jsem se na blog přechodně, ehm, vykašlala.

Ale jsem zpět! Sarkastičtější než kdy dřív!