sobota 28. března 2015

Soman Chainani – Svět bez princů | Jak feminismus zdivočel



Škola dobra a zla byla pro mě jednou z nejlepších knih minulého roku. Prudce vtipná, originální, a protože mě už nic nenapadá, tak to znova zopakuju: originální a vtipná. Prostě mě to bavilo, takže není divu, že jsem se nemohla dočkat, až vyjde pokračování. Teď toho lituju, protože Svět bez princů končí ještě otevřeněji a já nemám po ruce třetí díl, takže pláču.

Musela jsem si jít spravit náladu čtením vtipných pasáží, doufám, že jste nečekali příliš dlouho. Tak teda popis děje. Bacha na spoilery z prvního dílu!

Sofie a Agáta se přeci jen dočkaly svého šťastného konce: porazily Školníka a utekly zpátky domů, do Gavaldonu, kde jsou pohádky jen na stranách knih. Šťastně na věky začíná. Nebo ne? Sofie je ve svém živlu, díky Agátině přátelství je teď dobrá a připravuje hru na motivy svého příběhu. Jen Agáta není ve své kůži, nemůže totiž zapomenout na Tedrose (pochopitelné, zcela pochopitelné). Co když si nevybrala ten správný šťastný konec? A dle pravidla pozor, co si přeješ, protože by se ti to taky mohlo splnit, a to tím nejošklivějším možným způsobem, se Sofie s Agátou vrací do Školy dobra a zla, až na to, že je tam všechno vzhůru nohama. Teď je to klučičí škola a holčičí škola. Holky objevily sílu feminismu a z princů jsou bezdomovci bažící po pomstě na těch, kdo to způsobil: Sofii a Agátě…

středa 25. března 2015

Jak (ne)funguje společné čtení | Rozlišujte džem a marmeládu

Dneska mi spolužačka řekla, že se o hodině nudila a tak si pročítala články na mém blogu. Okamžitě mě napadlo, že už se musela fakt hodně nudit, když se odhodlala k tak zoufalému kroku jako je čtení mých nesmyslných blábolů. Vzápětí mi bylo sděleno, že jsem poslední článek přidala 9. března, takže bych to měla napravit. A jelikož zrovna dneska mám všechny úkoly hotové (to je nějak podezřelé, že já na něco zapomněla?), tak se s vámi hodlám podělit o své další neurotické myšlenky.

Takže tímto zdravím Aničku a doufám, že se ještě dlouho na hodinách nebudeš nudit.

pondělí 9. března 2015

Thomas Hardy – Tess z d’Urbervillů | Jak přejmenovat klasiku

Jako všichni jsem v jádru docela povrchní člověk, a pokud nevybírám knihy podle hezké obálky, tak aspoň podle hezkého představitele hlavní role. A v jednom z filmových zpracování Tess z d’Urbervillů hraje hlavní roli Eddie Redmayne, kterého vám teď, když vyhrál Oskara, jistě nemusím představovat. Já jsem si ho ovšem vyhlídla už v Bídnících, které jsem viděla několikrát hlavně kvůli jeho roli Maria (a kvůli Eponine). A když jsem si pak hledala, v čem ještě hrál (abych trochu obměnila pozadí), objevila jsem jednu skvělou věc, totiž že jednu z hlavních rolí hraje i v Tess, kde je de facto součástí milostného trojúhelníku (neutíkejte, není to typický milostný trojúhelník!), jehož druhou mužskou část tvoří Alec. Toho zde ho představuje Hans Matheson, který, počkejte si, hrál Maria v jiné verzi Bídníků! Přišlo mi to hrozně vtipné a rozhodla jsem se, že než se podívám na Tess a dva Marie, jak jsem zpracování od BBC překřtila, musím si přečíst i knižní předlohu.

Tess je nejstarší z mnoha dětí chudého Johna Durbeyfielda. Ten se ovšem jednoho dne dozví, že pochází z rodu urozených d’Urbervillů. A náhodou nedaleko od nich bydlí bohatá paní d’Urbervillová se synem, takže to jsou jistě jejich vzdálení příbuzní! Rodiče Tess přinutí vydat se za příbuznými s prosbou o práci, neboť jsou zrovna ve finanční tísni, a Tess, která za tuto skutečnost částečně cítí vinu, se tam neochotně vydává, což jí zpečetí osud. Zde se totiž seznámí s pohledným Alecem d’Urbervillem, jemuž se Tess zalíbí a rozhodne se ji za každou cenu získat – třeba i proti její vůli. Alec d’Urberville má na Tess fatální vliv i o mnoho let později, když se mladá žena setká s pastorovým synem Angelem.

čtvrtek 5. března 2015

J. A. Redmerski – Na hraně zapomnění | Proč? Za co?

Na hraně zapomnění je kniha, se kterou mám hned několik problémů. První pes je zakopaný hned v názvu, který by se asi nemohl být příhodnější, protože ho neustále zapomínám. Dalo by se říct, že co se týče Na hraně zapomnění, jsem už dávno za hranou zapomnění. Trpím totiž utkvělou představou, že se to jmenuje Na hraně věčnosti, což je název druhého dílu. Jak se podle mě má jmenovat pokračování se mě neptejte, pokud jsem to někdy věděla, tak jsem to taky dávno zapomněla. 

Dvacetiletá Camryn Bennettová se jednoho krásného dne sbalí a nasedne na autobus do Idaha – jen tak, protože už nemůže dál snést ubíjející všední realitu. A protože ji straší duchové minulosti. Nebyl by to správný román, kdyby vzápětí nepotkala Andrewa, který má naopak tragickou přítomnost, jede totiž za umírajícím otcem. Při pohledu na sebe ovšem oba protagonisté na tragédii víceméně zapomínají – on je totiž hrozně pohledný a ví to, zatímco ona je hrozně pohledná a neví to, není to náhoda? Ale jsou odhodlaní se do sebe nezamilovat, na mou duši! Jo, to známe.

úterý 3. března 2015

Únorové shrnutí – únor je tak krátký, jako plotu laťky

Kdo vlastně vymyslel, že zrovna únor bude mít jenom 28 dní (občas 29)? Co chudák únor komu provedl? Tohle moje postesknutí je způsobeno tím, že jsem nedávno psala lednové shrnutí a najednou je březen… letí to, hrozně to letí. Tak mi do konce uběhlo poslední zkouškové a začal nový semestr, a tak jsem zase začala víc číst (třebaže s blogováním to je stále na štíru, jsem totiž líná jako hibernující medvěd a nic se mi nechce). Ale konec prázdného blábolení a přejdeme ke knihám.

V únoru jsem navštívila nakladatelství CooBoo a splácala o tom prudce sarkastický článek, a v únoru slavilo nakladatelství YOLI své první narozeniny, u čehož jsem samozřejmě nemohla chybět. A protože se sarkasmus nevyplácí, nakonec to skončilo tak, že jsem já, stydlín obecný, poprvé v životě držela v ruce mikrofon a četla jsem ukázku z připravované Fangirl, mé srdcovky. Výsledek naprosto předčil má očekávání, dokonce jsem rozbrečela přítomné dítě, protože by to nebylo ono, kdybych se posledních pár stran nepřeřvávala s prckem o to, kdo bude víc slyšet (minimálně v mých uších prcek vyhrál, maminka by měla být pyšná).