úterý 3. března 2015

Únorové shrnutí – únor je tak krátký, jako plotu laťky

Kdo vlastně vymyslel, že zrovna únor bude mít jenom 28 dní (občas 29)? Co chudák únor komu provedl? Tohle moje postesknutí je způsobeno tím, že jsem nedávno psala lednové shrnutí a najednou je březen… letí to, hrozně to letí. Tak mi do konce uběhlo poslední zkouškové a začal nový semestr, a tak jsem zase začala víc číst (třebaže s blogováním to je stále na štíru, jsem totiž líná jako hibernující medvěd a nic se mi nechce). Ale konec prázdného blábolení a přejdeme ke knihám.

V únoru jsem navštívila nakladatelství CooBoo a splácala o tom prudce sarkastický článek, a v únoru slavilo nakladatelství YOLI své první narozeniny, u čehož jsem samozřejmě nemohla chybět. A protože se sarkasmus nevyplácí, nakonec to skončilo tak, že jsem já, stydlín obecný, poprvé v životě držela v ruce mikrofon a četla jsem ukázku z připravované Fangirl, mé srdcovky. Výsledek naprosto předčil má očekávání, dokonce jsem rozbrečela přítomné dítě, protože by to nebylo ono, kdybych se posledních pár stran nepřeřvávala s prckem o to, kdo bude víc slyšet (minimálně v mých uších prcek vyhrál, maminka by měla být pyšná).

Co se týče přírůstků, za únor jich bylo 7. Možná vám na mobilu cvaknu extrémně nekvalitní fotku, aby se neřeklo. Jako první dorazila odměna za zkouškové, Throne of Glass (no neberte to, za stovku!). Od Kath jsem si koupila Kateřina před bouří, což možná nebude nic extra ale kdo ví, no ne? Pak přišel recenzní výtisk posledních Nástrojů smrti, Město nebeského ohně, což je taková malinká, maličkatá bichlička (cítíte ten potenciál rýmovatelnosti se slovem cihlička? Výtečně!), a v CooBoo jsem si byla pro Svět bez princů a Jablečný koláč naděje. A z YOLI oslavy jsem si přinesla jednak Stříbrnou zátoku, jednak Zpověď Veroniky Kašákové. Tenhle měsíc se musím víc krotit.
Tak tady je, nekvalitní ilustrační fotka! Já ani jiný neumím, žejo... Jablečný koláč na fotce chybí, protože už jsem ho stihla půjčit kamarádce. Ale je fakt krásnej, budete mi v tom muset věřit. Přečtených knih je 11, což podle mě není vůbec špatné číslo. Něco bylo do školy, něco na recenzi, něco zas ukázka mé slabé lidské vůle. Dvě knížky dostaly maximální hodnocení pěti hvězd.

O Krátkém úvodu do literární teorie od Jonathana Cullera a Úvodu do literární teorie Terryho Eagletona taktně pomlčím, protože ať jsou jejich klady jakékoli, v konečném důsledku se u mě při jejich čtení střídaly stavy „Hm, zajímavé, fakt zajímavé, to by mě nenapadlo!“ s „Já toho chlapa (doplň jméno podle kontextu) nenávidím! Nenávidím!“ Zkrátka jsem ráda, že to mám za sebou. O něco (o hodně) zajímavější odborná literatura je Jak se dělá kniha, kterou sepsal Vladimír Pistorius a kterou tímto doporučuju každému, kdo by se zajímal o to, jak vznikají knihy. Kdyby měl třeba někdo pocit, že jsou knížky moc drahé, moc odfláknuté a že práce v nakladatelství je čtení knih s nohama na stole, tak pak už ten pocit mít nebude. A furt to chci dělat! Akorát mě trochu (čtěte: hrozně moc) vyděsila kapitola o ekonomii titulu, kterou jsem asi zcela nepochopila, už jenom proto, že logaritmy mi jsou stejně jasné jako studentovi ČVUTu strukturalismus. Ale ty předchozí kapitoly jsou boží, fakt hrozně moc boží!

V únoru jsem přečetla i dva komiksy. První byl Korektor, kterého už jistě všichni znáte minimálně z Facebooku, a pokud ho neznáte, tak vaše mínus. Fakt, že jsem to otevřela na začátku a o hodinu později zavřela na konci (s břichem bolícím od hlasitého smíchu) snad svědčí za vše.  Jedna ze dvou zasloužených pěti hvězd. Druhým komiksem byla Preludia a nokturna neboli první Sandman od Gaimana. Je to krásně nakreslené a vlastně se mi to líbilo, ale zas tak moc unesená nejsem. Goodreadsovské „I liked it“ to vystihuje.

Co se mi naopak líbilo pramálo byla Záře nad pohanstvem od Josefa Lindy (jehož jméno mě nepřestává ohromovat), kterou jsem přečetla v rámci povinného čtení do školy a která nebyla tak hrozná, ale vlastně nakonec můžu říct, že mě to ani zbla nezajímá, je mi to putna, I don’t care, Linda, atakdál. Prostě dílo, které už dnešnímu čtenáři většinou nic neřekne.

Ke klasice se ještě vrátím, ale až úplně na konec. Nejdřív v rychlosti sfouknu přečtené knížky pro mládež. Jedna z prvních tohoto měsíce byla Fairest od Marissy Meyer, doplňková kniha ze série Měsíčních kronik. Po famózní, úžasné a dokonalé Cress už jsem nemohla s další částí čekat na překlad (stačí, že teď musím čekat dlouhatánsky předlouho na Winter) a rozečetla jsem Fairest, jejíž hlavní hrdinkou je královna Levana, tedy ta, která jde Cinder a našim hlavním kladným postavám po krku. Teď se na ni můžeme podívat z jiného hlediska. Hrozně se mi líbilo, že se autorce povedlo ukázat padoucha v jiném světle, ale bez toho, aby měl člověk hned pocit, že je to vlastně ubohý králíček, který si zaslouží šťastný konec. Ano, Levana měla pohnutý osud, ale řekla bych, že už je za hranicí záchrany, už udělala moc špatného. Ale i tak jsem brečela, ne že ne.

Co se týče Města nebeského ohně, už jsem krátce něco psala na Goodreads a budu psát i dlouhou recenzi, takže teď jen krátce: čtivé, akční, napínavé – ale původní trilogie to pořád není. Jablečný koláč naděje teda asi nejspíš možná není YA, ale kdo ví, co to vlastně je, je to super, bavilo mě to a je to moc hezky napsané. Víc recenze.

Předposlední zastávka patří knize, kterou jsem z velké části přečetla už v lednu: Hlavou dolů od Billa Brysona, což je kniha o Austrálii, trochu cestopis, trochu s exkurzemi do minulosti, ale hlavně zábavně podané a čtenář se toho o nejmenším kontinentu dozví hodně! Schválně, kolik toho víte o Austrálii? (a klokani a koaly a Sydney se nepočítá!) Já toho věděla dost málo, a po přečtení si říkám, že je to škoda. Teď mám v plánu Brysonovu knížku o Británii, zajisté mě to též hodně poučí a pobaví.

Srdcovka na konec. Tess z d’Urbervillů, Tess of the d’Urbervilles, Tess a Angel, Tess… Tohle bude jedna z mých milovaných klasik. Jeden z důvodů mé únorové neaktivity byl ten, že jsem se neustále pokoušela napsat recenzi na Tess a vyjádřit, jak moc se mi ta knížka líbila, a ono to pořád nejde… Ale já to zvládnu! Bude mi to chvíli trvat, ale nějakého objektivního hodnocení se dočkáte. I když možná nebude objektivní, ale nebude v něm tolik áchání a óchání. Nedávám smysl, takže končím – nejlepší kniha od začátku roku. Pokud máte rádi Na Větrné hůrce, tohle by vám mohlo též sednout. Nebo se koukněte na seriál BBC, ten je taky boží. Tess je boží. A tak smutné to je… ach jo. Víc lidí by tuhle skvělou knížku mělo znát!

A teď už vážně šmytec. Jaký byl váš únor?

15 komentářů:

  1. Jůů, Jak se dělá kniha mám taky doma! Je to taková povinná bible mého oboru :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, co (a kde) studuješ? :) My máme na bohemistice v Praze Nakladatelskou teorii a praxi, ale to je jen jeden předmět, takže bible celého oboru mě zaujala :D

      Vymazat
  2. Tess je aj vo forme seriálu? A ešte k tomu BBC seriálu? Ako to, že o tom neviem? :O Okamžite si to idem zohnať, ten príbeh zbožňujem :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čtyřdílné zpracování od BBC, tuším 2008. To si MUSÍŠ sehnat! :)

      Vymazat
  3. No! Na Fangirl se moc těším! Líbila se mi v angličtině a nemůžu se dočkat, až si ji přečtu česky.

    A Tess si píšu k přečtení.

    Stejně jako ty jsem v únoru zhltla Korektora na posezení, ale taky Hedvábníka za víkend, Paměti imaginárního kamaráda za cestu vlakem... Mám poslední dobou štěstí na čtivé knihy.

    A nebo je to tím, že mě straší bakalářka, tak mě mnohem víc baví to všechno, co bych zrovna dělat neměla. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Paměti se líbily? Já ten konec probrečela... Hm, čtivé knihy... ty bych prosila celý měsíc! Přijde mi, že i když se mi to líbí, nějak se s tím pro nedostatek času vždycky hrozně dlouho patlám... Asi jsem moc vytížená.
      Jej, bakalářka, ošklivá to věc, ta mě taky straší, o roky dopředu :D

      Vymazat
    2. Paměti se mi líbily, hlavně to, jak bylo vykreslené přátelství - v tom to byla velmi laskavá knížka, ale mám k ní množství výhrad. Například už se mi trochu přejídá téma hrdinů autistů nebo aspergrů a podobně. Naštěstí to kniha vzala z neobvyklého konce, takže dobré. =) A taky mi neseděl Budův styl vyprávění k patnáctiletému, jímž měl podle úvodu být, mluvil spíš jako kdyby sám byl Maxem. Ale v celkovém souhrnu to bylo fakt pěkné - chytlo mě to za srdce a bylo to kouzelné v té rovině kamarádství. =)

      Vymazat
    3. Co se týče autistů aspergerů, tak kromě Projektu manželka jsem na tohle téma snad nic nečetla (nebo jsem jen zapomnětlivá), takže s tím rozhodně problém nemám. Stejně se mi ale líbilo, jak to bylo neobvyklé a taky mě to chytlo za srdce a tak. :)
      K tomu patnáctiletému - to mi zrovna přišlo jako dokonalé, že si ho Max představil jako patnáctiletého, ale jako patnáctiletého, kterého si umí představit Max, ne jací patnáctiletí skutečně jsou. Proto byl v něčem vyspělejší a v něčem úplný ťunťa. To byla u mě naopak jedna z věcí, které se mi dost líbily.

      Vymazat
    4. Fr, tys nečetla Marcela ve skutečném světě, četla ne?

      Vymazat
    5. Nene, hlásím, že nečetla, nechtělo se mi :D

      Vymazat
    6. Ale tak to je škoda! :D to ti půjčím! :)

      Vymazat
  4. Poslední díl Nástrojů smrti mám rozečtený hrozně dlouho, asi nechci vědět, jak to dopadne. Nějak se mi zdá, že se ten díl hodně vleče. Tobě připadá Sebastian jako jasné zlo? Já ho asi mám malilinkato ráda, možná mi ho je líto.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že se ti to zakončení bude docela líbit... :) Nebudu nic říkat, ať ti nic neprozradím.
      Mně ani nepřišlo, že by se to příliš vleklo, zhltla jsem to hrozně rychle; zvlášť na to, že jsem skoro neměla čas.

      Vymazat
  5. Slibuju, že k Fangirl se dostanu v následujícíh dvou týdnech! Vážně, už mám i text! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To já taky a taky jsem to ještě (z něj) nečetla! :D

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)