Charlotte Indenová – Anna a Anna | Anna kam se podíváš

Obě babičky mojí mámy se jmenovaly Anna. Já je nikdy nepoznala, ale odmalička jsem slýchala o „babičce Anně“. A taky pokaždé, když byli učitelé v koncích s mým jménem, zkoušeli to na mě s Eliškou nebo Aničkou. Teď mám sice mezi spolužačkami Ann hned několik, ale do minulého roku jsem s tímto jménem byla v kontaktu převážně skrze literaturu.  Všimli jste si někdy, kolik knižních hrdinek se jmenuje Anna? Anna krví oděná, Polibek pro Annu, Anna ze Zeleného domu, Anna: Krok do nového života, Anna Karenina. A další hrdinky, které to jméno nemají v názvu knihy. Možná měl John Green napsat spíš knihu Příliš mnoho Ann.

Anny zkrátka nemají konce. A já teď za dva dny přečetla knihu Anna a Anna. Vidíte, hned dvě Anny. Jedna je babička, druhá vnučka. Babička Anna přijede bydlet k rodině své dcery, a společně s vnučkou Annou tak mají volné pole působnosti, stanou se z nich pirátky! A jako správné pirátky si samozřejmě vyměňují dopisy přes černou schránku. Malá Anna píše o kamarádu Janovi, který se odstěhoval do Amsterodamu a který by možná mohl být něco víc než jen kamarád. Babička Anna píše o Henrim, muži ze své minulosti, o kterém nejdřív nikdo kromě malé Anny neví. Malá Anna píše i Janovi, babička Anna Henrimu nebo své levé noze.

Je to celá změť dopisů a já bych teď prosila sama sebe složit mezi papíry a do obálky, protože v papírovém formátu bych možná netrpěla citovým traumatem způsobeným událostmi téhle knihy.

Gayle Forman – Jen jeden rok | Roční čekání… vyplatilo se?

Jen jeden den jsem přečetla, tak trochu trefně a poeticky, skoro celý za jeden den. A pak jsem celý jeden rok čekala na Jen jeden rok, abych se konečně dozvěděla, jak to celé skončí. Ani nevím, jak jsem to čekání vydržela. Ale konečně přišel ten den, kdy jsem se do knihy mohla pustit… a četla jsem ji celé dva týdny.

Než se dozvíme konec příběhu, pojďme se vrátit na začátek. Willem se probudí v nemocnici v Paříži s poraněním hlavy a nejasným pocitem, že musí někoho najít – dřív než bude pozdě. A opravdu, když si vzpomene, kde nechal Lulu, krásnou Američanku, s níž strávil minulý den, je pozdě, Lulu je pryč. A ve skutečnosti Lulu ani není Lulu, Willem nezná její skutečné jméno a neví, kde ji najít. A přece… bylo na ní něco zvláštního. Něco, co Willemovi dodávalo klid v už tak dost rozbouřeném životě. Najde ji? A co takhle najít za ten jeden rok sám sebe?

Benjamin Alire Sáenz – Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe | Proč cítíme smutek a zmatení?

Tahle knížka je výbornou demonstrací toho, proč tak miluju Goodreads. Když v roce 2012 vyšla, ani jsem si jí nevšimla. Když v roce 2013 nasbírala ty hromady ocenění, které teď můžete vidět na obálce, ani jsem si jí nevšimla. Teprve na konci roku 2014 ji začaly na Goodreads číst mraky lidí, a s patřičným nadšením. Nadšení neumím odolat, takže jsem se ke knize dostala navzdory naprosté absenci času, ale to nevadí, protože já tu knihu asi miluju.

Aristoteles: Američan mexického původu, který má ne jen jedno, ale hned dvě excentrická jména a pro něhož je podle jeho vlastního mínění nejhorší tragédie to, že je mu zrovna patnáct. Aristoteles, kluk s otcem-veteránem z Vietnamu, kluk, co nemá žádné kamarády. Dokud nepozná Danteho. Zdánlivě jsou naprosto protikladní, přesto se z nich stanou přátelé, nejlepší přátelé. Kdyby to jen bylo tak jednoduché…

„I was changing into someone I didn’t know. The change hurt but I didn’t knot why it hurt. And nothing about my own emotions made any sense.“ (str. 81)

A. G. Howard – Šepotání | Pracky pryč, ty zmůrysynu!

Na Šepotání od A. G. Howard jsem se těšila nějaký ten pátek – už v době, kdy to bylo jen Splintered a kdy se očekávalo vydání v originálu. Tedy už někdy od konce roku 2012. Minutová chvilka zamyšlení nad tím, jak ten čas letí a jak si začínám připadat stará. Každopádně, než jsem se ke knize dostala, byl ohlášen překlad do češtiny a já se rozhodla na něj počkat, takže jsem se k Šepotání dostala teď, na jaře 2015.

Alyssa nikdy nebyla zrovna normální dívka. Patří k potomkům Alice Liddellové, která se stala předlohou pro známou Alenku z Říše divů. Její matka Alison je už léta zavřená v psychiatrické léčebně a sama Alyssa dělá koláže z brouků a všemožných hmyzáků, jen aby je přestala slyšet, aby umlčela jejich šepotání. Alyssa se obává, že trpí stejnou psychickou poruchou jako její matka, ale co když je na všem něco pravdy? A nesouvisí to s Alenkou a její návštěvou Říše divů? Že by byla Říše divů… skutečná?

Březnové shrnutí – tentokrát určitě trhnu rekord! Hm, tak ne

Při pohledu z okna to tak sice nevypadá, ale v březnu bylo hezky. Tak teplo, že jsem začala nosit jarní kabát. A teď je mi v něm zima. Ale nehodlám to přiznat! Byl to měsíc poněkud hektický, ale vlastně docela fajn. Nechala jsem se ostříhat, pak jsem byla nemocná (spousta času na čtení!), chodila jsem do práce, snažila jsem se nezhroutit ze školy a jednou jsem dokonce byla na autorském čtení Magnesie Litery. Byla jsem s kamarádkami v kině na Teorii všeho a předpremiéře Rezistence (první film úžasný, o druhém radši nebudu mluvit).

No a ke konci jsem se dala na psaní šťastných konců pro kamarádky, což byla zajímavá zkušenost a vlastně docela legrace. Psaní je stejně zvláštní věc. Občas prostě musím něco napsat, jinak mám pocit, že vybuchnu. Jako bych tomu textu dávala kus sebe. Když napíšu smutné věci, tak mě to pak míň trápí, a když píšu optimistické a legrační, tak je mi pak naopak smutno, jako bych tu veselost dala na papír a mně žádná nezbyla. Takže jsem teď po dvou šťastných koncích docela unavená a myslím, že nějakou dobu budu psát spíš vážně. Mám v plánu článek o české literatuře a o dětské literatuře a vůbec nevím o čem, ale něco psát rozhodně budu.