Obě babičky mojí mámy se
jmenovaly Anna. Já je nikdy nepoznala, ale odmalička jsem slýchala o „babičce
Anně“. A taky pokaždé, když byli učitelé v koncích s mým jménem,
zkoušeli to na mě s Eliškou nebo Aničkou. Teď mám sice mezi spolužačkami
Ann hned několik, ale do minulého roku jsem s tímto jménem byla
v kontaktu převážně skrze literaturu. Všimli jste si někdy, kolik knižních hrdinek
se jmenuje Anna? Anna krví oděná, Polibek pro Annu, Anna ze Zeleného domu, Anna: Krok do nového života, Anna Karenina.
A další hrdinky, které to jméno nemají v názvu knihy. Možná měl John Green
napsat spíš knihu Příliš mnoho Ann.
Anny zkrátka nemají konce. A já
teď za dva dny přečetla knihu Anna a
Anna. Vidíte, hned dvě Anny. Jedna je babička, druhá vnučka. Babička Anna
přijede bydlet k rodině své dcery, a společně s vnučkou Annou tak
mají volné pole působnosti, stanou se z nich pirátky! A jako správné
pirátky si samozřejmě vyměňují dopisy přes černou schránku. Malá Anna píše o
kamarádu Janovi, který se odstěhoval do Amsterodamu a který by možná mohl být
něco víc než jen kamarád. Babička Anna píše o Henrim, muži ze své minulosti, o
kterém nejdřív nikdo kromě malé Anny neví. Malá Anna píše i Janovi, babička
Anna Henrimu nebo své levé noze.
Je to celá změť dopisů a já bych
teď prosila sama sebe složit mezi papíry a do obálky, protože v papírovém
formátu bych možná netrpěla citovým traumatem způsobeným událostmi téhle knihy.