neděle 19. července 2015

Jsem opravdový knihomol?

Kdybyste se zeptali lidí v mém nejbližším okolí, nejspíš by vám na tu otázku dali všichni kladnou odpověď. Je všeobecně známo, že Anežka čte hodně, rychle, odjakživa, pořád, až moc – a tak dále. Doporučuju všem okolo knihy k přečtení, občas si i hraju na veřejnou knihovnu, jako dárek mi vždycky nejvíc ze všeho udělá radost kniha. Když jsem maturovala z angličtiny a vytáhla jsem si jako otázku Velkou Británii, moje učitelka si posteskla, že je škoda, že to není literatura, že bychom si hezky popovídaly. A dokonce teď studuju na vysoké škole to, o čem jsem přesvědčená, že by mi mohlo dopomoct na cestě k vysněné kariéře v knižním průmyslu.

knihomol obecný
Někdy před pěti lety jsem působení svého knihomolství rozšířila i do virtuální sítě. Nejdřív prvních pár objevených blogů, pak Goodreads, další blogy, víc a víc a víc Goodreads; tenhle můj vlastní blog. Na internetu víc než jinde pochopíte, že vlastně nic nevíte, nebo v případě knih – že jich jsou mraky a nikdy nebudete mít přehled o všem, nikdy je nestihnete přečíst všechny, a že pokud si myslíte, že jste sečtělí, je to jenom známka toho, že jste ještě dost nepřečetli. „Kam se hrabu se svými přečtenými knihami na některé další čtenáře?“ říkala jsem si a říkám si dodnes.

pátek 17. července 2015

Isla a šťastné konce | Pozitivní a roztomilé jak košišta Pusheen (Stephanie Perkins)

Pamatujete si, jak jste poprvé četli Polibek pro Annu a hrozně jste se u toho přiblble usmívali? Pamatujete si, jak vás tam zaujala jedna tichá zrzka jménem Isla, a pak jste na její šťastné konce čekali snad roky, ale připadalo vám to ještě delší? Pamatujete si, jak se vám příběhy Stephanie Perkinsové líbily tak moc, že jste si je přečetli i víckrát? Pamatujete si, jak jste se pokaždé zas a znova zamilovali do jejích postav a jejich příběhů?

Pokud jste alespoň na jednu otázku neodpověděli kladně, tak vás asi neznám. Pro mě je to čtyřikrát ano a když jsem konečně rozečetla Islu a šťastné konce, bylo to jako vracet se ke starým známým.

Paříž. Isla je roky zamilovaná do svého spolužáka Joshe, který ale má přítelkyni. Tedy měl. Na konci školního roku se totiž rozešli.
New York. Isla je na léto doma. Pod vlivem prášků na bolest se vydává sehnat si něco k jídlu a v kavárně narazí na Joshe. Prášky na bolest skvěle fungují na zmírnění ochromující stydlivosti, jíž Isla trpí kdykoli jindy, takže si poprvé v životě vymění víc než pár slov.
Paříž. Poslední ročník střední školy. Josh s Islou zase promluvil! A vypadá to, že možná, možná by o ni měl i zájem. Vyjde to, nevyjde to? A nejzávažnější otázka – vydržím já jako rádoby nezávislý pozorovatel příběhu ten nával roztomilosti, nebo se během čtení dočista rozpustím?

středa 15. července 2015

John Green je postrach našich lesů (film Papírová města)

Šetřete naše lesy, říká dneska kdekdo. John Green svým psaním našim lesům rozhodně neprospívá. Všechny jeho knihy jsou tak úspěšné, že se dočkaly hned několika vydání, a ještě ke všemu je půlka z nich tak dojemná, že člověk při jejich čtení spotřebuje málem krabici papírových kapesníčků.

A když si stromy konečně oddechnou, přijde do kin filmové zpracování Hvězd a kdekdo začne slzet nanovo. Umím si tedy představit, že naše lesy se filmových Papírových měst (už jen ten název zní děsivě, když je jeden strom) trochu bály. Ale můžou si oddechnout. Při sledování Papírových měst hrozí maximálně tak slzy smíchu.

Z Papírových měst jsem se vrátila maximálně spokojená a dost nadšená. Co se týče knižní předlohy, Papírová města jsou u mě na druhém místě po Hvězdách. V případě filmu mám dokonce pocit, že se mi PM jako film líbila ještě víc než  filmové Hvězdy. Ale to ze mě možná mluví bezprostřední dojmy. Každopádně je to přinejhorším tak nastejno.

čtvrtek 2. července 2015

Ať už to napsal kdokoli – Girl Online | Všechno je lovely!


Viděli jste LEGO Příběh? Já ne. Ale viděla jsem trailer a jediná věc, která mi utkvěla v hlavě, bylo „Everything is awesome!“ Pokud nevíte, co mám na mysli, běžte si ten trailer pustit, ať si uděláte představu, jaká je Girl Online. V Girl Online je taky všechno úžasné, boží, skvělé, a především, protože jsem to četla anglicky, všechno je lovely. 

Penny je patnáct (skoro šestnáct!) a je to chodící a mluvící katastrofa. Je neohrabaná, nemotorná, nebo, jak tvrdí obskurní český překlad, gramla (WTF?), zkrátka magnet na katastrofy. Pod přezdívkou Girl Online píše blog, který je čím dál populárnější, protože je první náctiletá, kterou napadlo podělit se o své skutečné pocity. Pennyini rodiče jsou úžasní, se starším bratrem vychází výtečně a její skvělý nejlepší kamarád (mimochodem gay) bydlí hned vedle (ale prakticky je to pátý člen rodiny). Zato ve škole to není žádná sláva, Penny neustále říká a dělá hloupé věci, takže je Elliot její jediný opravdový kamarád. Pak se ve škole stane něco ohavně trapného a Penny uvítá možnost strávit Vánoce s rodiči v New Yorku, kde se samozřejmě ukáže, že všechno zlé je pro něco dobré, když potkává úžasného Noaha, který ji zřejmě má rád takovou, jaká je, a Penny má ráda jeho, a všechno je tak lovely, že to přece nemůže vydržet věčně…

středa 1. července 2015

Květnové a červnové shrnutí – Nepropadejte panice!


Musím říct, že na rozdíl od předcházejících měsíců květen trval přiměřeně dlouho. Přečetla jsem slušný počet knih, pořídila si pár nových (to ne já, to Svět knihy!), zhlédla pár epizod stálých seriálů a začala koukat na jeden nový (Supernatural), docela obstojně jsem se vyhýbala knihovně (byla jsem tam jenom pár hodin, no fakt), ponocovala jsem dlouho do noci, složila jsem tak půlku zkoušek a zatím jsem ještě nepropadla panice. (psáno 1. 6.)

Tenhle článek mám rozepsaný už přesně měsíc, protože krátce poté, co jsem z něj půlku napsala, jsem, samozřejmě, propadla panice. Na psaní jsem neměla ani pomyšlení a když jsem minulý týden konečně složila poslední zkoušku, upadla jsem do jakéhosi kómatu, kdy bylo nejlákavější spát a číst a ještě trochu spát. Teď mám ale před sebou tři měsíce prázdnin, v počítači i v hlavě spoustu rozepsaných článků, takže se snad polepším. A začnu tímhle shrnutím, za oba měsíce dohromady.