John Green je postrach našich lesů (film Papírová města)

Šetřete naše lesy, říká dneska kdekdo. John Green svým psaním našim lesům rozhodně neprospívá. Všechny jeho knihy jsou tak úspěšné, že se dočkaly hned několika vydání, a ještě ke všemu je půlka z nich tak dojemná, že člověk při jejich čtení spotřebuje málem krabici papírových kapesníčků.

A když si stromy konečně oddechnou, přijde do kin filmové zpracování Hvězd a kdekdo začne slzet nanovo. Umím si tedy představit, že naše lesy se filmových Papírových měst (už jen ten název zní děsivě, když je jeden strom) trochu bály. Ale můžou si oddechnout. Při sledování Papírových měst hrozí maximálně tak slzy smíchu.

Z Papírových měst jsem se vrátila maximálně spokojená a dost nadšená. Co se týče knižní předlohy, Papírová města jsou u mě na druhém místě po Hvězdách. V případě filmu mám dokonce pocit, že se mi PM jako film líbila ještě víc než  filmové Hvězdy. Ale to ze mě možná mluví bezprostřední dojmy. Každopádně je to přinejhorším tak nastejno.

Možná je to tím, že Hvězdy jsou v druhé půlce tak citově náročné, takže je člověk vždycky dokouká s pocitem, že ho někdo praštil po hlavě něčím těžkým a vymazal všechno štěstí na světě. A i když to za to vlastně stojí, člověk je nakonec hlavně smutný. Papírová města jsou naproti tomu od začátku do konce královsky vtipná a legrační. Nejdřív se člověk párkrát zasmál. A pak přišly momenty, kdy se celé kino smálo z plna hrdla, až se za břicho popadalo – snad několik minut. U mě došlo i na ty slzy smíchu.

Pokoušela jsem se ty vtipné pasáže zapsat, takže mám několik stran popsaných hláškami, které nepřečte nikdo než já, protože v kině byla tma a já se ani nekoukala na papír. Takže jsou šikmo. A občas i přes sebe.

A nejlepší moment byl ten, který vám nemůžu říct, protože ho nikdo nečekal a chci, abyste byli stejně překvapení jako my dneska. Snad nikdy se mi nestalo, aby celé kino unisono zahučelo wohooo. Až dodneška. Ach, to bylo super epické! Nejlepších šest minut filmu!

Ne, že by ten zbytek za nic nestál. O to se trojice kamarádů – Quentin, Ben a Radar – postarala až moc dobře. Narážky na současnou popkulturu byly jen třešinkou na dortu jejich všudypřítomných duchaplných konverzací – to se musí vidět. A slyšet. A Pokémon, gotta catch ‘em all!

Margo je Margo. Nedá se říct, že by byla sympatická, ale to ona nebyla už v knize. A hlavně tam zase tolik není. Papírová města jsou přece tak trochu Hledání Margo. Ale Margo není žádná superhvězda, je to jenom holka. I když ji tentokrát hraje modelka Cara Delevingne.

Představitele hlavního hrdiny Nata Wolffa si můžete pamatovat už z Hvězd, kde hrál Isaaca, a já jsem s jeho výkonem i napodruhé spokojená. Jakkoli se za filmového odborníka nepokládám, podle mě to zahrál dobře. Tentokrát dokonce pronesl i větu, kterou by Isaac z úst nikdy nevypustil: „I’ll see you!“

Vy můžete Papírová města vidět už příští týden (premiéra je 23. 7.). Doufám, že se vám budou líbit stejně jako mně. Já zvažuju, že na to do kina půjdu znova, protože jsem pořád ještě super nadšená. Jak jste jistě z mých náhodných výkřiků, které jsem ze sebe vysypala, pochopili.