pondělí 17. srpna 2015

Barbora Šťastná – Jak jsem sebrala odvahu | Varování: Inspiruje a působí dobrou náladu!


Prvotinu Barbory Šťastné, příhodně nazvanou Šťastná kniha, jsem původně chtěla sehnat pro mamku. Tento plán mi ovšem trochu nevyšel, protože jsem knihu otevřela a po pár stranách jsem věděla, že si to musím přečíst taky. Pak se dostalo i na mamku, která Šťastnou knihu půjčila kolegyni, která ji půjčila sestře – a když se mi kniha vrátila, pro jistotu jsem ji půjčila kamarádce a dvěma dalším ji doporučila. Nikdo nelitoval. Psaní Báry Šťastné zkrátka působí dobrou náladu – a k tomu i něco navíc.

Když jsem se dozvěděla, že autorka vydává další knihu, byla jsem nadšená. Tím víc, že společným jmenovatelem všech kapitol je odvaha. O odvaze jsem od začátku roku přemýšlela hodně, takže lze říct, že se mi Bára Šťastná naprosto strefila do noty. O odvaze většinou mluvíme, když někdo skočí z letadla padákem, překoná strašnou fobii nebo někomu hrdinsky zachrání život. Ale o tom „Odvážná kniha“ není. Není to ani návod, jak se přestat bát. Je o činech, které se možná někomu mohou zdát banální, ale jiný k jejich vykonání potřebuje nejdřív sebrat odvahu. A jak je dobře, když se nám tu odvahu sebrat podaří.

Léta jsem byla obětí své vlastní pochmurné nálady, kterou jsem nedokázala setřást. Teprve loni na podzim se mi do rukou dostala Šťastná kniha. Nečekala jsem od ní nic víc, než že mě pobaví tak, jak mě pobavila první kapitola. S postupem stran jsem ale zjistila, že přemýšlím o tom, co autorka napsala, zvažovala jsem, co dělá radost mně a zjistila jsem, že je toho vlastně hodně. Vůbec jsem to nečekala, ale přečtení Šťastné knihy mi opravdu pomohlo na cestě k získání trvalejší lepší nálady. Od té doby jsem si na knihu mnohokrát vzpomněla.

Odvážná kniha s tou první hodně souvisí. Většinou se totiž zabývá tím, že když člověk sebere odvahu, často je pak mnohem šťastnější. Dovolit si radost a štěstí totiž občas odvahu opravdu chce. A je hrozně povzbuzující číst o tom ve vyprávění člověka, který taky není dokonalý, není bez přestání šťastný a odvážný. Bára Šťastná je normální člověk, jako každý z nás, a je mimořádně sympatická vypravěčka. Myslím, že v jejím psaní se pozná spousta dívek i žen všech věkových kategorií. A budou se při tom čtení usmívat, protože z každé věty čiší ujištění, že něco takového může dokázat každý. Každý může sebrat odvahu a udělat něco, z čeho má strach.

Mám strach z neznámých lidí. Vždycky, když jdu po ulici a kolem projde smějící se skupinka lidí, nějak podvědomě tuším, že se smějí mně. Poznávat nové lidi a dělat z nich své přátele je ještě horší. Proč by se měli chtít bavit zrovna se mnou? honí se mi hlavou. Ať už řeknu cokoli, vždycky se mě zmocní pocit, že to byla ta největší hloupost, a do toho každou chvíli udělám něco nebetyčně trapného. Samotné mezi neznámými lidmi se mě vždycky do pár minut zmocní pocit, že bych se nejradši propadla do země.

Loni v říjnu jsem nastoupila na vysokou školu. První dny byly přesně takové, jak jsem je popsala výše. Měla jsem pocit, že stojím trapně, že sedím trapně, dokonce snad i trapně dýchám – málem jsem začala zvažovat, jestli bych nemohla trhnout rekord a po dobu přednášky nedýchat. Když jsem promluvila, stejně tak jsem mohla recitovat „Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná.“ Během prvních dvou týdnů se mi na seminářích povedlo říct hromadu hloupostí. Ale už jsem pár lidí znala jménem, takže jsem si aspoň přestala dělat starosti s tím dýcháním a stáním. Pořád mi ale připadalo, že jsem v porovnání s ostatními hrozně hloupá, ničemu nerozumím a nic neumím, zatímco ostatní jsou hrozně chytří. Celý semestr jsem čekala, kdy někomu dojde, že tam vlastně nemám co dělat, a že místo mě chtěli přijmout nějakou Anetku Duškovou.

Jestli něco trhá zábrany mezi studenty, je to zkouškové. Když člověk čeká na výsledky zkoušky, na konzultační hodiny nebo jen potřebuje sdílet svou frustraci ohledně studování, rychle zjistí, že v tom vůbec není sám. A tak jsem se dozvěděla, že podobně jako já se cítilo hodně lidí. I když vypadali strašně chytře a sebevědomě, tak si tak nepřipadali. Ačkoli myslím, že na rozdíl ode mě jim nepřipadalo, že sedí a stojí trapně. Do druhého semestru jsem nastupovala už podstatně klidnější. Už jsem tam měla „svoje lidi“. Už jsem měla pár podpisů v indexu, které tvrdily, že přeci jen nejsem ten největší pitomec pod sluncem.

Ve vysokoškolském rozvrhu se prostě nevyhnete hodinám, které trávíte čekáním na další přednášky. Pilný student by je nejspíš využil k tomu, aby se připravoval na další hodiny, ale když na to tak vzpomínám, já hodně z nich trávila povídáním se spolužáky. První týden letního semestru jsem se takhle ocitla před učebnou, s větším množstvím volného času a kromě mě tam čekala spolužačka, kterou jsem znala jen od vidění. Znala jsem ji jménem, ale navzdory tomu, že jsme celý semestr seděly na semináři vedle sebe, jsme spolu nikdy nemluvily. Ale sedět vedle sebe a mlčet by bylo trapné, říkal můj vnitřní hlas. Svému vnitřnímu hlasu ráda a často říkám, ať sklapne, ale tentokrát jsem uznala, že má pravdu. Takže jsme si začaly váhavě povídat.

V průběhu následujících týdnů jsme na sebe narážely (naštěstí ne doslova, to by bylo, však víte, trapné) docela často, takže jsem postupně zjistila, že tahle moje spolužačka je naprosto úžasná osoba, kterou v mnohém obdivuju, a litovala jsem, že jsme si nezačaly povídat už dřív. Později mi řekla, že když jsme seděly vedle sebe, tak si myslela, že ji nemám ráda. Záběr na mé podzimní vyplašené já, které mělo pocit, že trapně existuje – tohle moje já zřejmě působí tak, že nemá rádo lidi. Jestli tohle není známka toho, že bych měla častěji sebrat odvahu a přestat předpokládat, že mě lidi nemají rádi ještě předtím, než mě poznají, tak nevím co.

Minulý týden jsem četla Jak jsem sebrala odvahu a stejně jako Šťastná kniha mě mimořádně bavila. Je možná o něco méně vtipná, ale rozhodně není o nic méně inspirativní. Nesnaží se vás přesvědčit, že byste měli přestat mít strach. Zato autorka pěkně a čtivě popisuje, jak to dopadlo v jejím případě, když se něco odvážila udělat. A vy čtete a říkáte si – ano, to je pravda, to jsem celá já! Možná bych taky mohla zkusit něco podobného. Po jejím přečtení nepřestanete mít strach. Ale dodá vám chuť sebrat odvahu.

Jít sama mezi hromadu neznámých lidí je pro mě vrchol hrůzy. Přesto jsem se minulý týden vydala přesně na takové místo. Přiměla mě k tomu Bára Šťastná a její kniha, která mě ponoukala, ať to taky zkusím. Byla jsem určitě velice trapná a celou dobu jsem si říkala, co tam sakra dělám, sama, a v mém podání si to samozřejmě mysleli i všichni okolo, protože jsem musela působit velice politováníhodně, nemá ani kamarády, co by šli s ní, to je tak trapné. Ale víte co? Když mě přešel ten záchvat paniky, nakonec to nebylo vůbec hrozné. Vlastně to bylo hrozně fajn. A jsem ráda, že jsem šla. Že jsem si splnila svého vlastního bobříka odvahy.

Asi jsem měla mluvit víc o knize a méně o sobě, ale je to taková nepřímá charakteristika. Bára Šťastná je v mých očích opravdu úžasná osoba, která píše skvěle, čtivě, vtipně a hlavně tak, že mě doopravdy k něčemu inspiruje. Zkuste si její knihy přečíst taky. Velice bych se divila, kdyby se vám nelíbily.

K čemu potřebujete sebrat odvahu vy?

Chtěla bych poděkovat nakladatelství Motto za poskytnutí recenzního výtisku!

Autor/ka: Barbora Šťastná
Originální název: Jak jsem sebrala odvahu
Série: není
Datum vydání: CZ: Motto, 2015
Počet stran: 240 v CZ, vázaná
Cena: 229,-Kč
Moje hodnocení: 85%
Hodnocení na Goodreads:  4,67 při 3 hodnoceních

8 komentářů:

  1. Ani nevím, proč jsem tenkrát Šťastnou knihu tak přešla. Jak na to teď koukám, budu si to muset přečíst a Jak jsem sebrala odvahu jakbysmet. Pozitivních knih není nikdy dost a tohle bude jistě skvělý protilék na mé občasné bezdůvodné i důvodné chmury. :)
    Jinak, já se cizích lidí taky děsím. Ne jakože úplně, ale taky mám trochu problém se seznamováním a zapřádáním hovoru a tak. Momentálně mě ale mnohem víc děsí to, že bude zázrak, pokud si vůbec dokážu vybrat nějakou vejšku na kterou bych chtěla jít nebo alespoň obor, který bych chtěla studovat. Protože jsem ve všem průměrná, ale zároveň by mě to všechno docela zajímalo :/ Ovšem pokud to jednou vyjde, tak se vsaď, že se budu cítit úplně stejně. Já mám vždycky ještě komplexy z mých 178 centimetrů, které skoro všude vyčuhují a to je taky, víš co, trapný, když by jejich majitel možná radši byl neviditelný. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se pro svoji vejšku nadchla teprve ve druhé půlce maturitního ročníku. Každopádně se můžeš přihlásit všude a pak se třeba rozhodnout i podle toho, kam se dostaneš. Ono už ve chvíli, kdy se budeš připravovat k příjmačkám, zjištíš, jestli tě to či ono opravdu baví natolik, že by ses do toho chtěla ponořit naplno.
      A 178... vážně je to tak moc? Já mám 172 a připadám si docela průměrně, a těch 6 cm rozdíl není tak moc, ne? Jsem si jistá, že určitě nevyčuhuješ tak moc, jak ti přijde :))
      Doufám, že si knížky od Báry Šťastné přečteš :)

      Vymazat
  2. Hrzoně pěkný článek! :) Líbí se mi, že to není právě jen obyčejná recenze, ale žes do toho přimíchala i trochu toho osobního. To, jaký má knížka vliv a jak působí, mi přijde mnohem důležitější než to, jestli má krátké kapitoly a jak se komu líbil font písma. :)

    O těchhle knížkách jsem ještě něslyšela, ale poměrně dost jsi mě na ně nalákala. Vlastně úplně stoprocentně. Musím si je přečíst! Řekla bych, že podobnými pocity trpí většina lidí (včetně mě), i když třeba působí sebevědomě jak blázen. :)

    Slušně jsi mě pobavila. Hlavně tím trapným dýcháním. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Ale mimochodem, font byl v pohodě a kapitoly taky akorát! :D Doufám, že se ti knihy budou líbit :)

      Vymazat
  3. Knihy Barbory Šťastné bych si chtěla přečíst, přitom mě zatím úspěšně míjejí. Ani nevím proč. Knihu o lepší náladě i o odvaze bych totiž potřebovala jako sůl. S těmi lidmi to mám v něčem dost podobné jako ty, ale je fakt, že můj nástup na vysokou proběhl až překvapivě hladce. Integrační kurz na začátku prvního semestru totiž zafungoval tak skvěle, že jsem asi nejzintegrovanější co jsem kdy byla :D Ale má první cesta na sraz knižních bloggerů byla strašná. Odhodlávala jsem se k tomu snad rok.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, přečti, přečti! Já jsem na to původně natrefila u vás, recenze od Marcely :)
      My žádný integrační kurz neměli. :( Ale taky si teď už přijdu docela zaintegrovaně :)) Mnohem víc, než bych od sebe čekala.
      Knižní blogery jsem poprvé potkala před třemi lety na veletrhu. Chodila jsem tam jako pošuk, nenápadně se jich chvíli držela nebo prošla okolo nich. Oslovit? Not gonna happen, darling! :D
      O rok později mě Willinda zachránila tím, že se předem zeptala, jestli si s nima nechci dát sraz. Tak jsem tu odvahu sebrat musela :)

      Vymazat
  4. Skvela recenze, urcite si knizku prectu, protoze odvahy neni nikdy dost...Jinak zacatek prvaku pro me byl stejne narocny, prvni den jsem se citila fakt blbe, postupne se to zlepsovalo, ale taky mi pripadalo (a obcas porad pripada), ze tam nepatrim...Nejvetsi hruzu mam, kdyz jdu nekam sama, a tim nemyslim ven nebo do skoly, ale nekam do spolecnosti, mam pocit, ze na me kazdy zira a divi se, co tam delam sama...casto se anu nedonutim nekam jit a sedim doma...ale snazim se na sobe pracovat:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíš, to máme dost podobně :) Ale taky se to snažím zlepšit.

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)