pondělí 28. září 2015

Má oblíbená současná česká literatura | Část II. Autoři

Je tu druhý článek z mé krátké série o současné české literatuře. Píšu ho ještě před publikováním toho prvního, takže nemám ponětí, jak se vám ten první líbil, tak doufám, že aspoň trochu ano a nepíšu tohle zbytečně! Tenhle druhý článek by měl být o něco kratší, protože co se týče spisovatelů, mám přečteno vždycky spíš víc knih od jednoho autora než, jako v případě spisovatelek, po jedné knize od více autorek.

První část najdete ZDE.

MAREK ŠINDELKA (1984)
Strychnin a jiné básně (2005), Chyba (2008), Zůstaňte s námi (2011), Mapa Anny (2014)
Marek Šindelka je můj nedávný objev a vlastně jeden z největších objevů tohohle roku. Mapu Anny jsem četla poprvé letos v červnu, podruhé a potřetí v srpnu. Psala jsem na tuhle povídkovou sbírku esej do školy, a čím víc jsem se v knížce vrtala, tím víc se mi líbila. Co se mi na první čtení úplně nezdálo bylo podruhé mnohem lepší. Mapa Anny je sbírka povídek, které se točí kolem titulní postavy Anny. Hra s jazykem, slovní hříčky, opakující se motivy… Hrozně se mi to líbilo.
V tomto stavu nadšení jsem si sehnala i autorovu předchozí sbírku povídek, Zůstaňte s námi, a možná je to tím, že jednotlivé povídky nejsou propojené, ale tolik mě to nezaujalo. Líbila se mi první povídka, pak titulní, ale jinak… spíš nezájem. Škoda. Ale jak to čtu pozadu, musím doufat, že se autor prostě zlepšuje a jeho budoucí tvorba bude zase jenom skvělá (pro mě).

EMIL HAKL (1958)
O rodičích a dětech (2002), Pravidla směšného chování (2010), Skutečná událost (2013), Hovězí kostky (2014)
Emil Hakl toho sice napsal víc, ale vypsala jsem jen to, co mě zaujalo. První tři uvedené knihy mám už přečtené, poslední, což je sbírka povídek, zatím ne. Ale chystám se. Hakl byl v roce 2013 takový můj úvod do současné české literatury. První věc, kterou jsem četla, a která mě tak příjemně překvapila, že jsem se rozhodla zkoušet hledat dál, byla Skutečná událost. Několik měsíců poté získala kniha prestižní ocenění Magnesia Litera a já jí to fakt přála. Hakl píše krátké knížky, které se vyznačují nespisovným, úsporným jazykem. Mimo Skutečnou událost se v nich vlastně ani moc neděje. Ale baví mě to. Navíc je Skutečná událost červená, a mám ji podepsanou od autora. Rozhodně si to musím přečíst znova. A konečně se dostat i k Hovězím kostkám.

JAN NĚMEC (1981)
Hra pro čtyři ruce (2009), Dějiny světla (2013)
Syn spisovatele Ludvíka Němce, redaktor nakladatelství Host. Za Hru pro čtyři ruce má nominaci na Cenu Jiřího Ortena, Dějiny světla zase mají nominaci na Magnesii Literu – a k tomu Cenu Evropské unie za literaturu. Já zatím četla jen ty Dějiny světla, což je román o fotografovi Františku Drtikolovi, jehož jsem do přečtení knihy pochopitelně vůbec neznala. Celé je to psané úžasným poetickým jazykem a předně v du-formě, tedy ve druhé osobě jednotného čísla. Abych to laicky shrnula, je to zajímavé a moc hezky se to čte, ale závěr byl trochu slabší, trochu mi zkazil dojem ze čtení. Na Hru pro čtyři ruce se chystám už nějakou dobu. Vlastně co jsem četla Dějiny světla. Prý je to taky dobré, tak se těším.

JIŘÍ HÁJÍČEK (1967)
Selský baroko (2005), Rybí krev (2012), Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014)
K vesnickým románům jsem se dlouho stavěla s velkou nedůvěrou. Byl to právě Hájíček, který mi ukázal, že se knihy odehrávající v prostředí české vesnice nemusejí týkat jenom pšenice, sena a ovcí. Když jsem četla Rybí krev, dokonce i spolužačka z bohemistiky na mě koukala nedůvěřivě a tázala se, zda mě to vážně baví. Ale jo, bavilo. Dokonce jsem na knihu výjimečně napsala i recenzi. Selské baroko se prý má líbit víc, je to taková detektivka do minulosti, ale já dávám přeci jen přednost té Rybí krvi. A na Hájíčkovu nejnovější knihu, která je taky sbírkou povídek (poslední dobou se ty povídky jenom rojí) a na kterou jsem zvědavá.

JAROSLAV RUDIŠ (1972)
Nebe pod Berlínem (2002), Grandhotel (2006), Konec punku v Helsinkách (2010), Národní třída (2013)
O Rudišovi se říká, že je to pozér a chce hlavně šokovat. Myslím, že se mu to docela daří. Minimálně poslední Národní třídu jsem po otevření zase rychle zavřela, protože těch pár stran, které jsem viděla, mě spíš odradilo. Pak jsem se přeci jenom pustila do jeho starší tvorby. Nejvíc se mi líbil Konec punku v Helsinkách, pak to Nebe pod Berlínem. Ono nebe pod Berlínem je v Berlínském metru, Konec punku se taky odehrává z větší části v Německu. Rudišova tvorba obsahuje spoustu germanismů a nakonec to není špatné čtení, docela zajímavé, pestré.

JAN FOLNÝ (1977)
Od sebe | K sobě (2010), Buzíčci (2013)
Jeden „epic win“, jeden „epic fail“. Alespoň z mé strany. Pokud jste o Folném slyšeli, bylo to nejspíš v souvislosti s jeho povídkovou sbírkou Buzíčci. Na tu jsem psala recenzi i já, protože se mi fakt líbila. Povídky jsou to dojemné, humorné a přimějí k zamyšlení. Když zkousnete první povídku, která se stravuje trochu obtížněji, je to fakt dobrý. Od té doby jsem si samozřejmě chtěla přečíst i autorovu prvotinu, k čemuž jsem se konečně dostala letos v létě. Nebavilo mě to, fakt ne. Humor zůstal stejný, ale jinak mě to fakt nebavilo, a ne. V podstatě celá kniha v podobném duchu jako první povídka z Buzíčků, takže tak.

JAN JÍCHA (1980)
Prevít na studiích (2007)
Taková trochu zvláštní perla na závěr. Jan Jícha studoval bohemistiku na pražské Filozofické fakultě, tedy jako já! A toho se týká i Prevít na studiích – je to taková sbírka fejetonů týkajících se studia češtiny, a vůbec i češtiny obecně. A je to vtipné, super vtipné! Takže pro milovníky jazyka, tohle se vám bude líbit.

A tímto jsem skončila se svými přečtenými současnými českými autory (nějak moc adjektiv, uf). Moje top trojka je tentokrát Skutečná událost, Mapa Anny a Dějiny světla. Zase na závěr seznam toho na co se ještě chystám, a dotaz na vás – co vy a současná česká? Nějací oblíbení autoři? Nějaká doporučení pro mě?

Jan Novák – Zatím dobrý (2004)
Jan Balabán – Zeptej se táty (2010)
Martin Reiner – Básník (2014)
Matěj Hořava – Pálenka (2014)

Mějte se krásně a čtěte!

12 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Jo, Miloše Urbana fakt doporučuju! :) ;)

      Vymazat
    2. Ten mě nikdy moc nelákal. Na výtvarce jsme koukali na Santiniho jazyk, to je tuším od něj? Ale když jste se tak shodly, tak proč vlastně ne... Nějaký tip, čím začít?

      Vymazat
    3. Zkus Poslední tečku za Rukopisy. Nebo Hastrmana. A dost lidí si chválí Lorda Morda, toho jsem zrovna nečetla.
      Jinak já samozřejmě mám nejraději Michaelu, ale to je docela úchylárna, takže nevím, jestli by se ti to mohlo líbit. :o)

      Vymazat
  2. Za mě Němec, Hakl, Hájíček (přiznávám, že mě překvapil opravdu příjemně). Šindelka není špatný, ale tolik jako tobě se mi asi nelíbil. K Rudišovi mám takový ambivalentní vztah, něčím mě strašně irituje (a Národní třída je fakt strašná), ale osobně je sympatický. Hakl je miláček, číst jeho knihy je pro mě jako setkávat se se starým známým. Ale Hovězí kostky jsou tedy zatím dost slabé. Buzíčci mi přišli místy až moc na efekt, ale uvidíme, jak dopadne druhé čtení.
    Jsem asi jediná na světě, komu se Pálenka nelíbila, ale ten Balabán... Od toho asi zkusím ještě něco. Jinak se hodně těším na ten Mlýn na mumie.
    Jo a přečti si Dědečka od Toma!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdy jsme se naposledy na něčem fakt shodly? Jako že se nám to oběma líbilo hrooooooooooooooozně moc? Nemůžu si vzpomenout :D
      Těšíš se na nadívané ježky?
      Dědeček. No jo. Zapracuju na tom.

      Vymazat
  3. Jo, na Němce, Hájíčka a Folného se chystám! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Boží článek po druhé. ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Přiznám se, že jsem asi hodně velký nekulturní barbar, ale spoustu těch autorů neznám, jedině z jiných blogů nebo různých cen, a žádnou zmíněnou knihu jsem nečetla. Co se českých autorů týče, dávám přednost spíš moderní sci-fi a fantasy, pak se mi hodně líbil Spalovač mrtvol od Fukse a Miloš Urban taky nepíše špatně. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A tip na Urbana potřetí, asi ho fakt budu muset vyzkoušet.
      Tak Spalovače jsem taky četla, ale to už se nedá počítat za současnou českou, to je skoro 50 let staré :) Jinak nekulturní barbar jistě nejsi, současná česká literatura je sice dost návyková, jak s ní jednou začneš, ale jinak o těch knihách člověk moc neslyší. Nemáme žádného výrazného spisovatele, jako byl v minulém století třeba Hrabal nebo Kundera, akorát Viewegh, který od té doby, co napsal Báječná léta pod psa, píše spíš bulvár. Takže se o to veřejnost příliš nezajímá, protože o těch knihách ani neví. Neznáš tyhle konkrétní autory a knihy, to z tebe ještě nedělá kulturního barbara. Znáš určitě něco jiného. Viz třeba ten Urban, toho jsem zase nečetla já. A taky vůbec nemám ráda divadlo, většinou mě to nudí. Moderní umění mi často nepřijde jako umění, takže bych si taky mohla říkat, že jsem nekulturní barbar, protože o těhle oblastech prostě nic nevím. Ale místo toho si říkám, že mě zajímají jiné věci, a pořád je to lepší, než kdybych akorát od rána do večera koukala na fotbal nebo hokej :)

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)