neděle 11. října 2015

Jak jsem dělala knihu | Když nevíš, dej tam ledního medvěda

Sny se mají plnit, říká jedno známé přísloví. Některé sny si splníte jen velice těžko (no zkuste se třeba projet při západu slunce na jednorožci, na splnění takového snu budete muset pořádně zapracovat). Já osobně si myslím, že důležité je hlavně to, že se budete snažit. Že když máte sen, tak se pokusíte udělat všechno, co je ve vašich silách, aby se sen stal skutečností.

Mám spoustu nemožných a nepravděpodobných snů, které zavírám do šuplíčku a probírám se jimi v noci, když nemůžu spát. Ale mám i sny, o kterých vím, že je můžu splnit. Můžu se naučit švédsky. Můžu se naučit péct Míša řezy tak, že se konečně jednou něco nepokazí (jednou to vyjde, já tomu věřím!). A jedním z takových mých snů je i dělat knihy. Ne je psát (to zatím patří do toho nočního nepravděpodobného šuplíku), ale takříkajíc je vyrábět. Více fakticky to znamená, že už pár let toužím pracovat v nakladatelství. A že dělám všechno možné, abych si tenhle sen splnila. Po minulém semestru ve škole jsem tomu zase o něco blíž: „vyrobila“ jsem svou první knihu.

Naše fakulta nabízí hned několik kurzů Nakladatelské teorie a praxe. Na jaře jsem jeden z nich navštěvovala. Oficiálně je to kurz pro magisterské studenty, ale podle a prohnaně jsme se tam vetřely a k naší velké radosti nám to prošlo. S Bětkou a dalšími kamarádkami jsme tak navštěvovaly kurz na Ústavu translatologie pod vedením Petra Eliáše, jinak známého jako šéfredaktor nakladatelství Albatros. V rámci kurzu jsme si nejprve povídali o tom, jak to v takovém nakladatelství chodí (to je ta teorie) a poté jsme si vyzkoušeli, jak to doopravdy vypadá, když je člověk redaktorem nějaké knihy (praxe). Bylo nás tam poměrně hodně, věhlas tohoto kurzu je veliký a navštěvovat by jej toužili všichni, tudíž jsme „vyráběli“ hned dvě knihy: Zkušebnu rodičů od Davida Baddiela, a dětskou verzi příběhu nositelky Nobelovy ceny za mír Malály Júsufzajové, Já jsem Malála.

S kamarádkami jsme se přidaly do „týmu Zkušebna“, protože jde o knihu, která je od prvního pohledu trhlá a střelená a to já ráda. O tom, proč byste si měli přečíst knihu, se dočtete u Bětky, já vám teď chci povědět něco o tom, co všechno redaktor s knihou dělá (kromě toho, že se s ní nadšeně fotí, když konečně vyjde, což přesně hodlám udělat – za hlasitého jásotu a pištění).

První věc, kterou má takový redaktor za úkol, je knihu objevit. Teď to přijde: povzdechnete si, protože se vám vybaví, jak takhle redaktor sedí v kanceláři, nohy na stole, a čte si. A ještě za to dostává zaplaceno! V praxi to ale vypadá tak, že takové hledání skvělé knihy se děje spíš po pracovní době. Práce redaktora nikdy nekončí. Nemá ve čtyři padla a dost. Tohle chci zmínit i přesto, že onoho hledání jsme byli ušetřeni.

Dejme tomu, že knihu jste našli. Myslíte si, že je skvělá, a chcete, aby vyšla v češtině. Teď nastává první těžký úkol: musíte o tom přesvědčit ostatní. Zkoušeli jsme si na knihu psát posudek. V posudku zmíníte, o čem kniha je, pro koho je (pro malé děti, které by chtěly umět kouzlit; pro utahané maminky na mateřské dovolené; pro frustrované studenty, kteří se potýkají s pitomým rozvrhem; pro milovníky ledních medvědů, atd.), jaký byste navrhovali název, a to nejdůležitější, čili proč by mělo nakladatelství do knihy zainventovat a vydat ji. Smutné je, že „Je to naprosto boží knížka. Je tak boží, že se asi budeme brát. Svatba bude v květnu, všichni jste srdečně zváni.“ nestačí. Už mám v zásobě pár knížek, které jsou přesně takové, ale k překladu bych je nedoporučila, třeba jenom proto, že přeložit je by tak docela nešlo.

Takže hotovo. Přesvědčili jste ostatní, že je to fakt super knížka, bez které se ediční plán vašeho nakladatelství neobejde. Teď nastává část, kterou jsem si taky nezkusila, a je to spíš dobře, protože mě děsí. Zahrnuje to totiž e-mailovou komunikaci s literárními agenty v zahraničí a domlouvání koupě. Kolik za knížku nakladatel zaplatí předem, kolik až potom. Jaké mají podmínky (třeba u Malály je jedna z podmínek, že se to prostě musí jmenovat Já jsem Malála, i kdybychom vymysleli stokrát lepší název, což se nám povedlo, a oni to zatrhli, proradní zábavokazové), atd. Musí se sestavit smlouva. Musí se vybrat překladatel, a zjistit, jestli má vůbec čas a chuť to překládat.

Je toho hrozně moc, a tohle už prostě bylo hotové, to jsme si nevyzkoušeli. Zkuste si ale představit, jak moc to zahrnuje komunikování s dalšími lidmi, kteří se vám to rozhodně nesnaží ulehčit. A pak se můžete ptát sami sebe, jestli jde něco tak frustrujícího dělat s nohama na stole. Za sebe musím říct, že pokud někdo zvládne psát maily s nohama na stole, je to v mých očích fakt borec. Já mám z e-mailů doživotní trauma. Většinou začíná už ve chvíli, kdy se rozmýšlím, jestli je lepší začít „Dobrý den,“ nebo „Vážený pane Ten-a-ten“.

Přeskočíme v čase o měsíce později. Všechno se vám podařilo vyjednat, překladatel dostal text, přeložil ho v termínu (je to borec) a posílá vám ho. Super, to knížka vyjde za týden, že jo? Ne.

Zkušebna rodičů vychází oficiálně zítra, tedy 12. října 2015. První verzi překladu jsme dostali na začátku dubna. Dělali jsme to sice za poněkud nenormálních podmínek, normálně to jde o něco rychleji, ale pro představu to snad stačí.

Rozděleni na skupiny jsme se dále rozdělili na skupiny. Znamená to, že jsme u každé knihy utvořili tři skupiny a každá skupina dostala přidělenou třetinu knihy. My měli hned první. Samozřejmě jsme si všichni knihu přečetli podruhé, tentokrát v češtině. Nakonec jsme se shodli, že to vůbec není špatné. Překladatel Milan Žáček není žádný začátečník, čte se to docela dobře a vlastně dobrý. A pak jsme se pustili do první korektury, nebo redakce – říká se tomu různě, a stejně jsme tam mraky věcí změnili. Pro představu přidávám obrázek. Dvě strany mých zásahů – je to schválně malé, takže to nejde přečíst, ale modrá jsou změny. I dobrý text potřebuje pořádně dodělat.


Taková redakce není hotová za chvíli. Normálně čtu třeba jednu stránku za minutu. Tady se člověk musí soustředit na to, co čte, a přemýšlet, jestli je to úplně tip ťop. Jestli by to třeba nešlo líp. Dává se pozor na překlepy, pravopisné chyby, odchylky od originálu, jestli je to stylisticky dobře česky. A pak jsou tam perličky v podobě jazykových hříček a odkazů na jiná díla, která se musí převést do češtiny. Někdy třeba něco překladateli uteče. Někdy má redaktor pocit, že vymyslel ještě něco lepšího, výstižnějšího nebo vtipnějšího. To se nám stalo v osobě sluhy Merkurina, který je tak trochu jako náš Saturnin. Ale jako Saturnin je až v češtině, originál odkazuje na jeho anglický ekvivalent, který tady v Čechách nikomu moc neříká. Nakonec jsme tedy vymysleli toho Merkurina a pokud to budete číst, tímhle slovem na vás pokaždé máváme!

Normálně udělá redaktor takové rozhodnutí (víceméně) sám, my nad tou knížkou diskutovali fakt sáhodlouze. Všichni jsme chtěli odvést co nejlepší práci, a pak jsme se museli shodnout mezi sebou, co je nejlepší. Samozřejmě v téhle fázi redaktor i komunikuje s překladatelem, třeba se ho ptá, jak přesně tohle myslel, když to překládal. Já se v této fázi děsně toužila zeptat překladatele, jestli by mi pak hotovou knížku nepodepsal, ale něco mi říká, že to většina redaktorů nedělá…

Redakce je hotová. Pošle se překladateli na schválení, který vám to buď odkýve nebo se s vámi bude hádat a vynadá vám, že jste ho vůbec nepochopili (to se nám naštěstí nestalo, ale prý se to děje). V druhém případě byste měli mít po ruce nějaké pádnější vysvětlení, proč je vaše verze lepší, než „Prostě to tak cítím.“ Z nějakého důvodu tenhle argument lidem nepřijde směrodatný. Tak, redakce schválená. Text se pošle sazeči, který ho napevno připraví na stránku. To taky nějakou dobu trvá.

 Skutečný redaktor má na starosti víc knih a všechno se prolíná. My v této čekací fázi dělali na propagační stránce přípravy. Propagovat knihu neznamená jen to, že trhnu rekord v počtu zmínek u sebe na blogu. Takže jsme psali anotace – jiná anotace přijde na web, jiná na knihu, jiná třeba do edičního plánu… Pokud jde o anotace, heslo dne zní: nikdy jich není dost! Nechci se chlubit – ale co to plácám, chci se chlubit – když se podíváte na oficiální anotaci na internetu, dost z těch vět jsem psala já. Pokud půjdete do knihkupectví a uvidíte tam někoho, jak se vznáší u stropu, jsem to já a dmu se pýchou. Omluvte mě prosím, jsem dojatá jako matka držící v náruči své prvorozené dítě. Sem patří i vymýšlení všemožných textů, které se na knize vyskytují, třeba se rozhodujete, jestli na zadní obálku dáte citát z Timesů nebo slogan, který do světa hlásá, že tuto knihu doporučuje 10 z 9 ledních medvědů.
Řekněme si to na rovinu: ještěže nejsem grafik.
Byli jsme „tým Zkušebna“ a občas jsme zkoušeli tvořit metodou pokus omyl. Vedle ukázkové práce týmu Malála, kteří byli za všech okolností připraveni, jsme občas působili nekoordinovaně a neorganizovaně. Pravidelně jsme se scházeli v úterý večer a domlouvali se následujícím způsobem:
„Zítra máme hodinu, neměli bychom začít něco dělat?“
„ANO!“
A tím jsme taky skončili.
Místo toho jsme zvolili taktiku: když nevíš coby, dej tam ledního medvěda.

Když jsme tohle všechno vymysleli, dostali jsme do rukou text po redakci. Korekturu dělá vždycky někdo jiný než redaktor, aby text vidělo víc očí. Na naši skupinu tedy připadla druhá část knihy. Tentokrát jsme už hlídali překlepy, pravopisné chyby, jestli jsou slova na konci řádku rozdělena normálně, jestli jsou všechny ilustrace na místě, jestli někde nechybí číslo stránky, jestli konec kapitoly nevyšel tak špatně, že jsou na stránce jen dvě slova… A opět to není tak jednoduché, jak se to zdá.

Teď přijde ta část, kdy začnu dělat něco kacířského: obhajovat chyby. Dost lidí (a já mezi nimi bývala taky) má pocit, že když najdete v knize nějakou chybu, je to skandál. Protože když ji vidím já, proč ji nevidí redaktor? Tím spíš, že redaktor je za to placen, je to profesionál, a když jsme u toho, co tuto pracovní pozici přejmenovat na „oficiální vyhledavač chyb a překlepů“?

Dokud to si nevyzkoušíte, ani nic neříkejte. Dělaly jsme korekturu čtyři, takže jsme měli dobrou příležitost si zkusit, že každý nachází jiné chyby. A pak jsem si říkala – jak je možné, že jsem si nevšimla, že je tam dvakrát za sebou „jak“? Jak jak jsem to vůbec mohla přehlídnout? Mozek tohle dělá. Čím déle čtete, tím víc vás nutí přeskakovat. Co teprve, když je to napínavé a vy chcete vědět, jak to dopadne? Všichni by ty knihy měli nejradši co nejdřív. Musí se stihnout termín a tak není čas číst korekturu pětkrát. A je tu ta druhá část, do které čtenář nevidí – vy v knize vidíte tu jednu (dvě, tři, čtyři, pět) chyb, které tam zůstaly. Redaktor viděl těch dvě stě dalších, a opravil je. Většinou to bylo tak, že co stránka, to nějaká oprava. A potom, co čtete třeba tři hodiny vkuse, večer, aby měli čtenáři knihu co nejdřív u sebe, vám prostě něco uteče. Dělali jsme na tom fakt pečlivě, ve více lidech. Stejně tam asi něco zbylo. Po téhle zkušenosti musím říct, že by kniha musela být fakt strašně plná chyb, abych si na to stěžovala.

Tahle se správně opravuje, pomocí korektorských značek
Sazeč dostane korekturu, změní požadované věci, pak se zase kontroluje, jestli bylo změněno všechno. Pak je text konečně hotový a pošle se do tiskárny. Už to není v našich rukách. A já se nemůžu dočkat, až uvidím tu hotovou knihu, protože v tiráži bude mezi dalšími moje jméno! Zkušebna rodičů možná není moje nejoblíbenější kniha roku, ale už mi nikdo nevezme, že je to první kniha, kterou jsem skutečně vyráběla.

Co vy, přáli byste si vyrábět knihy, nebo radši jenom čtete?

20 komentářů:

  1. Tenhle kurz vám závidím, my nic takového neměli. Já se taky nevztekám kvůli každé chybě v knize, ale vadí mi, když jsou chyby už na první stránce. První stránka! Šmarjá! To musí mít redaktor ještě spoustu sil! :o)
    Jinak podle anotace (promiň!) mě to nějak nenalákalo, spíš mě zajímá ta Malála. Ale jestli říkáš, že je to dobré, tak až zase začnu chodit do knihovny, tak se po tom mrknu. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mi to vadí na první stránce. V jedné knížce jsem těch pět knih našla na prvních dvou stranách, to jsem si říkala, že už je divné.
      Hele, ono je to legrační, ale jinak spíš pro ty děti. Jak čtou toho malého poseroutku, tak ideální. Je to chytrý, je to vtipný, ale není to jedna z těch knížek, na kterých si vyloženě smlsnou i dospělí. Ale žádné utrpení to nebylo, bavilo mě to :)
      Malálu si určitě přečti - teda, tu jsem nečetla, ale musím podporovat druhý tým, že?

      Vymazat
    2. No jo, když ona ta první stránka bývá někdy nejtěžší... Ať má redaktor spoustu sil, nebo ne, jsou věci, které člověk (i víc člověků!) nevidí ani na dvacáté čtení po spoustě reedic. To se stalo! Že, ehm, a to třeba i v knize, kterou někteří znají téměř zpaměti :D

      Jinak moc pěkně napsáno :)

      Vymazat
    3. Terezo, jak víš, že se to týká zrovna tvé knihy? :D Teda jen překladu. Myslím, že to byla ta Druhá kniha snů, viděla jsem na instagramu vyfocenou první stranu a hned jsem viděla (teda spíš neviděla, jestli si dobře pamatuji) ty čárky. :D

      Tak zrovna Poseroutku nečtu, chm. Ale jo, někdy to zkusím. A tu Malálu (mám tendence pořád psát Málalu) se budu snažit ulovit taky. (Tohle jsou chvíle, kdy fakt závidím lidem ty recenzáky, ke knížkám se dostanou hned a bez problémů.)

      Vymazat
    4. To co píšu, se žádné mojí knížky netýkalo :D Ale díky za info! :P

      Vymazat
    5. Terez, tohle je výjimka. Myslím, že tam už to patří. Navíc je to chyba, které si všimne jen Viktor a všichni ostatní jsme slepejší s brýlema slepenýma lepenkou... ehm, nejsem si jistá, jak moc dávám smysl mimo svou hlavu :D
      To, o čem jsem mluvila já, mělo první kapitolu jak před korekturou.

      Cecilko, mně se Poseroutka vůbec nelíbil. Ale tohle jo. Ale je to tak podobný... stylově. Jen mi to nepřišlo tak příšerně blbý (pardon redaktorce :D )

      Vymazat
  2. Super článek a navíc jsi mi díky němu připomněla úkol na zítra, takže díky. :D Jinak ta Zkušebna rodičů zní docela srandovně, být mladší (no dobře, o trochu víc mladší), možná bych si to i přečetla... ;)) A k těm chybám - třeba pro čárky mám docela velké pochopení, ale když je na jedné stránce tolik překlepů, zdvojených nebo naopak vynechaných slov apod., že text místy i ztrácí smysl, tak se vážně divím, že to prošlo. Ale to se naštěstí nestává moc často, poslední dobou si na žádnou takovou knihu vlastně snad ani nevzpomínám... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co je to za úkol, že jsem ti to připomněla zrovna tímhle článkem? :D
      Hele, ono pokud to je na jedné stránce, tak jo. Ale přesně jak říkáš - nevzpomínáš si, kdy se něco takového naposledy stalo. Já třeba ty chyby vidím skoro všude, teď už nejen gramatické, ale i překladalské, kdy v tom vidím ten originál a říkám si, že to mělo být jinak, ale většinou to bývá pár v jedné knize. Ta kvanta už jsou výjimky. Ale lidi prý píšou do redakce kvůli jednotlivinám. Umím si teď představit, jak je to demotivující.

      Vymazat
    2. Já si právě z minulosti vzpomínám třeba na Mediátora, Hex Hall a některé další knihy z KK, že tam se ty chyby (hlavně různé překlepy) někdy našly na skoro každé stránce, ale řekla bych, že poslední dobou už se to právě tolik nestává (nebo možná mám jen větší štěstí na výběr knih, nevím :D). U Hex Hall jsem dokonce jednou četla část v originále a zjistila jsem, že v českém překladu v jednom dialogu část textu úplně chybí, nechápu proč. Jinak ten úkol jsi mi připomněla těmi korektorskými značkami, máme opravit nějaký leták...

      Vymazat
    3. Tak Mediátor má kapánek problém hlavně s překladem, ale to je zase jiná... KK míval těch překlepů hodně, ale přijde mi, že se teď zlepšili. Nebo už jsem jenom otrlejší, nevím.
      To s tím chybějícím textem - to může být ze dvou důvodů. Buď to nějak zmizelo při převodu textu do sazby (nebo během nějaké jiné fáze) nebo dostala překladatelka i redaktorka rovnou neúplný text. Občas tam takhle něco chybí, zvlášť když se překládá už před vydáním.
      Aha, Hronová vlastně dělá věci s těmi značkami... Ona je bude používat, ale po vás je chtít nebude. Já se je naučila až v letním semestru na jiném semináři :D Ale nauč se to, mě to hrozně bavilo :)

      Vymazat
  3. To zní strašně zajímavě! Upřímně bych si něco takového taky chtěla někdy vyzkoušet, i když je to asi dost náročná činnost :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ono jak to vezmeš. Asi to není úplně jednoduchý, ale já budu stokrát schopnější dělat tohle než třeba... stavět domy, nebo co! To by hned spadlo. Nebo vařit. Vařím ráda, ale nejde mi to nijak extra :) Akorát to není takový poležení, jak si většina lidí představuje :)

      Vymazat
  4. Skvělý článek! :) Věděla jsem, že redaktořina je fuška, ale že až taková, to by mě nenapadlo.. :D A hlavně s těmi chybami máš pravdu, třeba články na blogu si po sobě čtu minimálně pětkrát a stejně se mi skoro pokaždé stane, že v nich najdu chybu, když si je třeba po půl roce otevřu :) Ty korektorské značky vypadají dost zašmodrchaně! :D Přijde mi, že si skoro každý stěžuje, jak jsou knížky předražené, ale ono se není moc čemu divit, když za nimi vězí tolik práce... :) Tak držím palce, ať ti tvá budoucí knihovýrobní kariéra vyjde! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :)
      No, hlavně na počítači je to složitější, mozek mnohem víc vnímá na papíře. Jsou to nějaká procenta, ale jsem líná to googlit. Asi tak 20 - 30 %. Kdybys měla třeba odevzdat nějakou fakt důležitou práci do školy, ještě přečíst vytištěné, to bys koukala, co tam ještě najdeš! :D Korektury se dělají všechny na papíře :)
      Tak předražené... Když si vezmeš - redaktor, překladatel, autor, výroba, knihkupectví (to je v té plné ceně taky!)... Nakladatel si toho zase tak moc nenechá.
      A děkuji znova :D

      Vymazat
  5. Ježiši, já miluji knihy a příběhy. Hrozně ráda je čtu a i píšu. A rozhodně by se mi líbilo chodit na takový kurz, jenomže toho mám tolik, co bych chtěla dělat, že si vydávání knih pravděpodobně nevyberu, ale zní to skvěle. I když to tedy musí být pěkná fuška. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednoduché to nebylo, ale když děláš něco, co tě baví, tak to není tak hrozné :)
      Taky mám ráda příběhy. Hrozně moc. Nic lepšího, co bych mohla dělat, si neumím představit :) Doufám, že ať už si vybereš cokoli, bude to pro tebe to nejlepší :)

      Vymazat
  6. Je to fakt super článok, ja tiež dúfam, že sa k niečomu podobnú už čoskoro dostanem, keď študujem editorstvo, ale zdá sa, že prax vo vydavateľstvách nás čaká až na magisterskom. Teraz sa väčšinou len učíme o knihách, o ich spracovaní, akými úpravami prechádzajú, z čoho sa kniha skladá... a tak ďalej. Všetko je to mega zaujímavé, len keby sa nám do toho nemotali tie nezaujímavé predmety. :D
    Používali ste pri opravách aj korektorské značky?
    My sa ich práve učíme, ale akurát sme uvažovali nad tým, či sa ešte využívajú v nejakom vydavateľstve. To by ma fakt zaujímalo.
    A gratulujem k výrobe prvej knižky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) No ona to nebyla vyloženě praxe v nakladatelství, ale jelikož náš učitel dělá v nakladatelství, mohli jsme tu knihu fakt udělat i vydat, byla to fakt skvělá zkušenost.
      Korektorské značky jsme používali. Redakci jsme dělali ve Wordu, tam to věštinou zahrnuje výraznější zásahy, takže jsme to dělali přes sledování změn... A pak se to posílá překladateli na schválení a tak. Pak to sazeč vysází, už včetně ilustrací a názvů kapitol a číslování stránek, to se vytiskne, a na tom jsme dělali ty korektury - pomocí korektorských značek.
      No a jestliže je Albatros Media největší nakladadatelství u nás, a oni to používají, řekla bych, že se to normálně používá :)
      A děkuju :)
      Jinak, já mám taky spoustu předmětů, který mě nebaví. Hrozná je třeba stylistika. To je taková snůška žvástů... a mám z ní jeden dvousemestrální předmět a 2 jednosemestrální. Achjo.

      Vymazat
    2. Tak to je potom fajn, ak ste mali takého učiteľa :D U nás zrejme žiadny taký nebude, lebo to by som hádam vedela. Len tá prax, ale aj to si asi budeme musieť zháňať sami.
      Korektorské značky sa teda idem poriadne naučiť :D Aj keď mne sa to zdá niekedy zbytočne zložité. Keď opravujem vytlačený text, farebne si to tam rozlíšim, nad slovo napíšem správnu možnosť, čiarky dám červeným, aby som ich neprehliadla a jediné, čo používam z korektorských značiek, je číslovanie pri zmene slovosledu. :D
      Štylistiku máme až o rok, aj keď nechápem na čo, lebo sme ju mali už aj na tvorbe a analýze písaného textu a aj na teórii literatúry dosť podrobne. Mám dojem, že sa nám niektoré veci zbytočne opakujú, len aby nám zabili čo najviac času a nezostal nám žiadny voľný. :D A ešte keď nám rozložia tri sprosté semináre na celý deň s obrovskými dvaapolhodinovými dierami, to mám dosť. Som tam od rána do ôsmej.
      Ale najradšej mám aj tak zatiaľ grafológiu, to je úplná pecku a MUSÍM sa to naučiť, potom budem nebezpečná pre okolie :D Nemala si tento predmet?

      Vymazat
    3. Grafologie! To jsem hrozně chtěla, ale u nás se to neučí :( To mě fakt mrzelo.
      Začala jsem takhle od konce, protože jsem chtěla jasně vyjádřit míru angažovanosti, kterou vůči grafologii cítím :D Tahle věta asi nedává smysl, ale pšt :D
      Tak ono to někdy asi není potřeba, ale vezmi si třeba zvětšit, zmenšit mezeru - to se líp dělá značkou než psát tam "zmenšit mezery". To samé, když vybereš nějaký text, a chceš ho smazat. Udělat tučně. Kurzívou. Někdy je to fakt jednodušší :) U nás to třeba i učitelé používají, když nám opravují překlady/eseje, takže se to člověk nějak naučí :)
      Ještě jedna poznámka o tom, jak moc ti závidím tu grafologii!!

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)