čtvrtek 31. prosince 2015

Annabel Pitcher – Kečupová mračna | Dopisová zpověď

Milý pane Harrisi,

neznáte mě, tak mi dovolte, abych se představila. Jmenuju se Zoe (samozřejmě, že to není moje pravé jméno, nehodlám prozradit svou identitu a adresu vrahovi, který sedí v cele smrti). Je mi šestnáct let, chodím na střední školu a provedla jsem něco hrozného. Rozhodla jsem se, že vám budu psát dopisy, protože mám pocit, že vy jediný mě můžete pochopit. Vím, že velice litujete toho, že jste zabil svou ženu – tak moc, že jste šel na policii a udal se. Já jsem taky provedla něco strašného, ale mně to prošlo. A on je přitom mrtvý. Všichni mě litují, a nikdo netuší, že je to moje vina…

Myslím, že vás tyhle dopisy aspoň rozptýlí, a já se potřebuju někomu svěřit. Můžeme si tak pomoct navzájem…

S pozdravem
Zoe

úterý 22. prosince 2015

Sofi Oksanen – Stalinovy krávy | Beauty hurts, baby

Knížka Stalinovy krávy se k mně dostala vlastně náhodou. Loni jsem o ní slyšela někoho celkem pěkně mluvit, načež jsem krátce nato byla v Levných knihách, kde ji prodávali za velice příznivou cenu. A obálka byla červená. Jak jsem si ji mohla nekoupit?

Matka Sofi Oksanen pocházela z Estonska, její otec byl Fin. Stalinovy krávy jsou v tomto ohledu dost autobiografické, poněvadž hlavní hrdinka Anna je na tom úplně stejně. Vyrůstá napůl v obou zemích a vlastně nepatří ani do jedné. Ve Finsku nikdo nesmí vědět, že její máma pochází z Estonska, protože Estonky nejsou o nic lepší než rusandy, a všichni ví, čím se rusandy živí, no ne? V Estonsku zase musí vypadat dostatečně cizokrajně, aby se jí dostalo jen toho nejlepšího zacházení. Pocit vykořenění u ní velice záhy vyústí ve směsici bulimie a anorexie, v honbu za dokonalým tělem, za dokonalostí, za níž se všechno ostatní schová.

pondělí 21. prosince 2015

Jojo Moyes – Dívka, již jsi tu zanechal | Sázka na jistotu

Dívka, již jsi tu zanechal si s sebou už od začátku nese spoustu očekávání. Je to čtvrtá knížka od Jojo Moyesové, která vyšla v českém překladu. Zároveň taky čtvrtá knížka od Jojo Moyesové, kterou jsem přečetla. Krásná obálka, dvě vzájemně se proplétající se dějové linie. Jak to u mě dopadlo?

Francie, 1916. Sophie se nachází ve francouzské vesničce, která je okupovaná Němci. Její manžel bojuje ve válce, Sophie se zatím spolu se sestrou stará o hotel, který patřil jejich rodičům. Manžela jí připomíná neobyčejný obraz, který její Édouard namaloval krátce po svatbě. Krásný obraz zaujme i německého Kommandanta, a vzápětí se jeho pozornost obrátí i k živé předloze, Sophii. Sophie si ze všeho nejvíc přeje, aby se jí Édouard vrátil živý a zdravý, ale s každým dalším dnem se bojí, že už nebude ta dívka, kterou tu zanechal...
Londýn, 2006. Liv už čtyři roky truchlí po svém zemřelém manželovi. Po jeho smrti se Liv stáhla do sebe. Útěchu nachází v obraze, který od manžela dostala jako svatební dar. Tvrdil jí, že vypadá jako dívka na obraze. Když se ukáže, že má obraz mnohem větší hodnotu, než si Liv myslela, bude muset zabojovat, aby si ho mohla nechat.

úterý 15. prosince 2015

Victoria Aveyard – Rudá královna | I krev jednou přeteče

Rudá královna si s sebou nese velkou spoustu očekávání, která pramení hlavně z přemíry přirovnání, kterými je charakterizována. Je tam něco ze Selekce, něco ze Skleněného trůnu, něco z Hunger Games a já nevím z čeho ještě. Samé dobré věci, do toho jdu, můžete si říct. Záleží asi na tom, kolik knih „jako něco“ ještě dokážete snést.

Sedmnáctiletá Mare Barrowová žije ve světě, který je rozdělen krví. Na jedné straně stojí Stříbrní, kterým v žilách proudí stříbrná krev a schopnosti, které z nich dělají nadřazené bohy. Na druhé straně obyčejní Rudí, kteří jsou kvůli svému původu nuceni sloužit Stříbrným a umírat v jejich válkách. Mare je Rudá, chudá a třetí rýmující přívlastek už nevymyslím, protože nevím, jak bych měla rýmovat, že nehodlá žít podle stanovených pravidel. Její krádeže jí nakonec paradoxně napomohou k cestě do paláce, z čehož se vyklube velká spousta potíží a trablů, nejen pro Mare, ale i pro celou společnost Rudých a Stříbrných. Trpělivost jednou přeteče, a trpělivost Rudých končí právě teď...

čtvrtek 3. prosince 2015

Listopadové shrnutí | Měsíc, kdy mě všechno bavilo

Ahoj všichni, měsíc se s měsícem sešel, je tu další shrnutí. Se svým listopadem jsem vlastně víceméně spokojená, bylo docela hezky, blog oslavil páté narozeniny, byla jsem na jednom knižním křtu a na jednom blogerském minitrhu, netrpěla jsem při ranním vstávání (v rámci mezí) a docela jsem četla (v rámci mezí). Taky jsem zatím nezabila nikoho, kdo přede mnou přes mou výslovnou nelibost mluvil o Vánocích. To je výkon, na který jsem nejvíc pyšná.