úterý 22. prosince 2015

Sofi Oksanen – Stalinovy krávy | Beauty hurts, baby

Knížka Stalinovy krávy se k mně dostala vlastně náhodou. Loni jsem o ní slyšela někoho celkem pěkně mluvit, načež jsem krátce nato byla v Levných knihách, kde ji prodávali za velice příznivou cenu. A obálka byla červená. Jak jsem si ji mohla nekoupit?

Matka Sofi Oksanen pocházela z Estonska, její otec byl Fin. Stalinovy krávy jsou v tomto ohledu dost autobiografické, poněvadž hlavní hrdinka Anna je na tom úplně stejně. Vyrůstá napůl v obou zemích a vlastně nepatří ani do jedné. Ve Finsku nikdo nesmí vědět, že její máma pochází z Estonska, protože Estonky nejsou o nic lepší než rusandy, a všichni ví, čím se rusandy živí, no ne? V Estonsku zase musí vypadat dostatečně cizokrajně, aby se jí dostalo jen toho nejlepšího zacházení. Pocit vykořenění u ní velice záhy vyústí ve směsici bulimie a anorexie, v honbu za dokonalým tělem, za dokonalostí, za níž se všechno ostatní schová.


Stalinovy krávy jsou mnohovrstevnatý román. Vyprávění nepostupuje chronologicky, text spíš působí, jako by ho autorka ze sebe vychrlila, napsala vždy to, co ji zrovna napadlo, ale ve skutečnosti to má velice dobře promyšlené. Pasáže z přítomnosti střídají Anniny vzpomínky na dětství a dospívání a celé je to proložené kapitolami, které popisují osudy Anniny matky Katariiny a babičky Sofie. Tři generace žen, oddělené od sebe dobou, společností a nemocí. Autorka jejich příběhy vypráví tak trochu v kruhu – začne od prostředku, pokračuje ke konci, těsně před ním se zastaví a vrací se na úplný začátek, aby nakonec došla tam, kde začala – uprostřed. Všechno se točí v kruhu a mně v hlavě pořád dokola víří dojmy, pocity a myšlenky, abych nakonec zkonstatovala, že naprosto nemám tušení, co si o té knize myslím.

Jenže léky mě nenaučily chovat se jinak, než jak jsem byla zvyklá. Nezměnily fakt, že jsem se naučila ke všemu zaujímat postoj skrz jídlo.
Protože já neměla srdce, měla jsem jídlo.
Neměla jsem lásku, měla jsem jídlo.
Neměla jsem strach, jen strnulost a jídlo.
Necítila jsem nenávist, jen břicho nacpané k prasknutí.
Neměla jsem žádný důvod ke studu, který bych si přiznala, ačkoliv jsem nic jiného než stud neznala, a právě ten jsem se snažila sníst.
Neměla jsem duši. Měla jsem jídlo. (s. 249-250)


Doslov v knize má název „Provokatérka Sofi Oksanen“. Jeho autor začíná myšlenkou, že Sofi Oksanen svým románem hned na několika rovinách ťala do živého. Nebudu přepisovat celý doslov, který knihu vystihuje mnohem lépe, než to kdy budu schopná udělat já, ale tuhle část zmínit musím, protože to vystihuje to jediné, čím jsem si ohledně téhle knihy jistá. Když už nic jiného, Stalinovy krávy je působivá kniha. Nejsem schopná říct, zda se mi líbila či ne, ale zapůsobila na mě opravdu spektakulárně.

Anna je krásná, chytrá, dokonalá. A hned od prvních stránek naprosto, naprosto děsivá. Její duševní svět je všechno, jen ne ukázkou zdravé mysli. Buď nejí vůbec, nebo sní naprosto všechno, aby to vzápětí zase vyzvracela. A mluví o tom s úplným klidem, bez jediné pochybnosti o správnosti svého konání, bez touhy něco změnit. Proč by měla, když jí její „nemoc“ dává dokonalost? Beauty hurts, baby. Na mě jako na čtenáře to mělo dvojí, tak trochu protikladný účinek. Na jednu stranu jsem měla chuť už nikdy nic nevzít do úst, na druhou stranu je vám při čtení prostě jasné, že přesně tohle nejde, protože to nikdy nekončí dobře.

1952
Když Edgara chytili, zastřelil se.
Richarda nikdy nenašli.
Augusta popravili.
Sofia nepláče. (s. 300)

Druhé téma knihy není z podstaty o nic méně důležité, ale asi záleží na tom, co vás jako čtenáře bude zajímat víc. Pro mě byly novodobé estonské dějiny a estonsko-finské vztahy jen pozadí Annina příběhu, který mě fascinoval a děsil zároveň. A nepřestávám na něj myslet ani po dočtení, protože kniha nekončí nijak ostře, špatně ani šťastně, velkým rozuzlením. Končí tak trochu uprostřed.

Asi už nebudu dál předstírat, že vím, co si o Stalinových krávách myslím. Pořád si totiž nemyslím nic. Jenom o nich stále ještě přemýšlím...

Jen si odskočím a přes boky mám hned 93 cm.

Růžový krejčovský metr váží jen několik gramů. Vejde se do každé kapsy, kabelky i peněženky, dají se s ním třeba svázat vlasy, udělat z něj náramek na zápěstí nebo prsten, člověk si s ním může hrát, má to stejný uklidňující účinek jako modlitební šňůry.

Jen si zajdu přepudrovat nos.
Přes boky 92 cm.

Promiňte, kde jsou tady toalety?
92 cm.

Ne, děkuju, teď ne, už jsem jedla.
Dám si třeba později.
90 cm?

Slibuju, slibuju, slibuju, že to sním, miláčku.
92 cm.

Už jsem dnes jedla několikrát.
Vážně, už jsem dnes jedla mockrát.
Už jsem jedla.
Jedla jsem ve škole.
Jedla jsem u babičky.
Jedla jsem doma.
Jedla jsem u Irene.
Už jsem jedla ve škole a u Irene a doma.
Vážně už jsem jedla.
Jasně že jsem jedla dost!
...to určitě. Kdo nevěří, ať tam běží. (s. 12-13)

Autor/ka: Sofi Oksanen
Originální název: Stalinin lehmät
Série: není
Datum vydání: Finsko: 2003 / CZ: 2012
CZ překlad: Odeon, Linda Dejdarová
SK překlad: není
Počet stran: 400 v CZ, vázaná
Cena: 329,-Kč
Moje hodnocení: 75 %
Hodnocení na Goodreads:  3,61 při 1 971 hodnoceních

4 komentáře:

  1. Já nějak pořád nevím. Sofi Oksanen mi doporučoval už Jůzl z Odeonu, když jsem si vybírala recenzáky, ale mě ta paní prostě nějak neláká... Ale zas na druhou stranu určité pasáže z tvé recenze zní docela lákavě. Tak se ještě budu muset rozhodnout...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby sis to rozmyslela, tak řekni, kdykoliv zapůjčím :)

      Vymazat
  2. Hm, soudě podle pasáží to může vypadat na velmi zajímavé čtivo, poohlédnu se po ní.

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)