pátek 18. listopadu 2016

Sofi Oksanen – Norma | Thriller na vlásku


Znáte ten pocit, jak vás tak nepochopitelně lákají knížky, které vás vlastně vůbec nelákají?  Norma, nejnovější knížka finské spisovatelky Sofi Oksanen na mě měla přesně tenhle účinek. Pořád jsem okolo ní chodila sem a tam a ona mě ponoukala „přečti si mě, přečti…“, ale když jsem ji vzala do ruky, najednou to neznělo tak dobře. Nakonec jsem se rozhodla ignorovat druhotný dojem a poslechla jsem intuici…

Třicetiletá Norma Ross žije poněkud osamělým životem se svou matkou Anitou. Tedy spíše žila, její matka totiž (údajně) spáchala sebevraždu skokem pod metro. V den matčina pohřbu Normu osloví cizí muž, který jí tvrdí, že se znal s její matkou a musí si spolu o něčem velice zásadním promluvit. Podivné okolnosti se vrší jedna na druhou a Norma se na vlastní pěst pouští do vyšetřování matčiny smrti…

čtvrtek 17. listopadu 2016

Už můžeme jít do školy aneb 6. narozeniny blogu + soutěž


Když jsem si před pár týdny uvědomila, že se blíží 17. listopad a s ním i blogové narozeniny, chvíli jsem musela přemýšlet, kolik let to vlastně letos budeme slavit. Vzpomněla jsem si přitom na chvíli, kdy jsme si s kamarádkou trochu s obtížemi uvědomily, že nám už příští rok bude třiadvacet, jelikož dvaadvacet nám je už teď, protože to tak rychle uteklo, aniž bychom si toho všimly. A stejně tak je to i s blogem. Rok 2010 je už tak dávno, že se mi jen těžko vzpomíná na dobu, kdy jsem ho neměla – je to něco, co je tu trvale, pořád a nějak si svůj život neumím představit bez něj.  Může se to zdát trochu podivné, vzhledem k tomu, jak málo v posledních měsících něco píšu, ale to vědomí, že vždycky můžu něco napsat, mě zkrátka uklidňuje.

čtvrtek 10. listopadu 2016

Sarah Andersen – Dospělost je mýtus | Komiks naší generace

Vzpomínám si, že když mi bylo dvanáct, patnáctiletí se zdáli tak vyspělí a dospělí! V patnácti jsem si říkala: až mi bude osmnáct, určitě si budu připadat jinak. Osmnáctka přišla a zase odešla, mně je dvaadvacet, podle všech společenských měřítek jsem dospělá, akorát ten můj pocit dospělosti se pořád někde fláká.

Sarah Andersenová je čtyřiadvacetiletá kreslířka z Brooklynu. Její webový komiks Sarah’s Scribblers dosáhl takové popularity, že část komiksů letos vyšla v knižní podobě – a tenhle měsíc i v českém překladu. Jsou to kresbičky jednoduché a jen s malým množstvím doplňujícího textu, přesto si vysloužily velkou pozornost. Asi bych po internetu jen těžko hledala někoho, kdo nikdy neviděl jediný obrázek Sarah’s Scribbles. Tyhle krátké komiksy na vás čas od čas vyskočí ze všech možných míst – na Facebooku, Tumblr, Pinterestu, Twitteru, na blozích… kdekoli vás napadne. A já se pokaždé vždy a znovu zastavím, přečtu si těch pár vět a zasměju se.

čtvrtek 3. listopadu 2016

Lauren James – První konec | Spíš začátek než konec

Vždycky když přijde na mladé autory, jsem vnitřně rozpolcená. Na jednu stranu se mladým spisovatelům často velmi dobře povede vystihnout chování a vyjadřování postav, jelikož píší o něčem, co je jim velmi blízké. Na druhou stranu ne vždycky jsou vypsaní. A pak mě taky vždycky deprimuje, když si uvědomím, že někdo skoro tak starý, jako jsem já už napsal knihu! Každopádně jsem vždycky zvědavá. Na První konec jsem se dost těšila. Jaký je konečný verdikt?

Mladá dáma a kočí uprostřed jakobitského povstání v roce 1745. Válka na Krymu roku 1854, novinář a dívka přestrojená za chlapce. Začínající biologové pracující ve vědeckých laboratořích roku 2019. A dva studenti biologie z roku 2039, jejichž rodiny mají společnou minulost. Matthew a Katherine se stále znovu a znovu potkávají napříč staletími, znovu a znovu se do sebe zamilovávají a pokaždé je rozdělí tragická událost… Proč se znovu a znovu vracejí? Povede se jim někdy dosáhnout (prvního) šťastného konce?

středa 2. listopadu 2016

Říjnové shrnutí – Humbook, lepítka a předsudky

Vždycky jednou za čas se mi stává, že se u mě objeví náklonnost k podzimu. Většinou ve chvíli, kdy sedím doma zachumlaná pod dekou, k ruce džus nebo čaj a nějakou pěknou knihu… pak pohlédnu z okna na krásně zbarvené listí a napadne mě, že mě ten podzim nedeprimuje tak strašně moc. Ale nebojte, ono to do druhého dne přejde. Ale teď jsem se aspoň dostala k napsání tohohle článku. Ano, po třech měsících se zase jednou hlásím s měsíčním shrnutím. Na rozdíl od uplynulých svou měsíců už to nebude tolik zahlceno poezií (slibuju!), konečně mám totiž za sebou zkoušku z české literatury druhé poloviny 20. století. Bohužel taky začal semestr, takže teď čtu literaturu z 19. století a první půlky 20. století… Ale mezitím jsem si našla i čas na čtení něčeho jiného, a o to se s vámi teď můžu podělit.

středa 19. října 2016

Amie Kaufman & Jay Kristoff – Illuminae | Prostě si to přečtěte

Řekněme si to na rovinu: přestože si velmi pečlivě vybírám, co budu číst, velká spousta young adult knih mi teď přijde buď jako banální, nebo malinko hloupá. Prostě už jsem z toho vyrostla. Ale tahle skepse, s níž ke většině podobných děl v současnosti přistupuju, s sebou nese jednu výhodu – když se něco fakt povede, je to o to lepší, když vlastně nemáte žádná očekávání. A Illuminae se krucinál fakt dost povedlo.

Pro Kady a Ezru to není zrovna ideální den, zrovna se totiž rozešli. A navíc na jejich planetu Kerenza zaútočily lodi nepřátelské korporace. Po dramatickém střetu se části obyvatel podaří uprchnout na palubě tří vesmírných lodí a teď utíkají jako o život, aby je nedostihl bitevník Lincoln, protože další střet s ním by už nemuseli přežít. Jenže bitva o Kerenzu si vyžádala své následky: umělá inteligence, která řídí bitevní loď Alexandr, je poškozená a na palubě další lodi se zase objevila záhadná nemoc. Velení se to vše snaží ututlat, ale Kady, která se vyzná v počítačích, jen tak něco nezastaví. A mezitím se Lincoln blíží.

čtvrtek 13. října 2016

Setkání s Rutou Sepetys aneb píšu dopisy jako Hitler

Pokud sledujete knižní blogy (a jejich stránky na sociálních sítích), asi jste zaznamenali, že do Prahy v rámci literárního festivalu Humbook přijede spisovatelka Ruta Sepetysová. Pokud už nějakou dobu sledujete můj blog, mohli jste si tu přečíst hned tři recenze na její knihy: V šedých tónech, Potrhaná křídla a teď nejnovější Sůl moře. Všechny tři knihy se mi velmi líbily, takže jsem se na Rutinu návštěvu v Praze velmi těšila – prakticky jsem odpočítávala dny. Tím spíš, když jsem se dozvěděla, že se pro mě a další knižní blogerky chystá speciální setkání s Rutou, kde budeme mít příležitost nejen nechat si podepsat knihy, ale také vyměnit si s autorkou pár slov.

Ze setkání jsem se zrovna vrátila a musím říct, že ač se to zdálo nemožné, skutečnost předčila má očekávání.

středa 21. září 2016

Ruta Sepetys – Sůl moře | Dějiny píší vítězové

Rutou Sepetysovou jsem se měla tu čest setkat už dvakrát. Dvakrát mě přesvědčila, že její knihy představují opravdu nezapomenutelné počtení. Takže když jsem Sůl moře otevírala, věděla jsem, že mám očekávat velké věci. A přesto… přesto kniha moje očekávání ještě předčila.

Druhá světová válka skončila v roce 1945 porážkou nacistického Německa – a to je dobře. Spojenecké síly v čele s Británií, USA a Sovětským svazem zahnali nepřítele ze svého území a mnohonásobně mu „vrátili“ utrpení, které Němci za těch šest let způsobili. Vybombardovaná města, potopené lodě, miliony mrtvých. Za Osvětim. Za Lidice. Za Leningrad. Konečně i Němci dostali to, co si zasloužili, a to je dobře. Nebo ne?

Leden 1945. Z přístavu ve Východním Prusku vyplouvají lodě, na nichž před blížící se Rudou armádou prchají tisíce (převážně) německých uprchlíků. Ženy, děti, staří, ranění. Mezi nimi i čtveřice mladých lidí – litevská studentka medicíny Joana, patnáctiletá Polka Emilia, pruský restaurátor Florian a německý námořník Alfred. Každý si stráží nějaké tajemství. Náhoda je svedla dohromady a přivedla je na palubu jedné z největších katastrof, o které se bude ještě dlouho mluvit… nebo ne?

pátek 26. srpna 2016

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu | Pravda lež fikce

Většinou nemám ve zvyku vracet se k autorům, jejichž tvorba mě poprvé příliš neoslnila. Od Delphine de Viganové jsem před dvěma lety četla knihu No a já, která ve mně po přečtení nezanechala žádný silnější dojem. Přesto mě Bětka přesvědčovala, že si mám Podle skutečného příběhu přečíst, na což jsem po chvíli váhání kývla. A nelituju.

Spisovatelka Delphina se právě nachází v obtížném období. Její poslední kniha, autobiografický příběh její vlastní matky, se dočkala mimořádného úspěchu, s čímž samozřejmě souvisí nejen rostoucí zájem čtenářů, větší počet autogramiád, besed či autorských čtení, ale i neúprosné očekávání: co může napsat po tomhle? V této době se seznamuje s L., tajemnou ženou, na níž ji něco neodvratně přitahuje. Obě ženy se zakrátko spřátelí a až příliš pozdě si Delphina uvědomí, že se jejich vztah postupně proměnil v něco patologického a nebezpečného, což nakonec způsobilo, že po dobu dvou let nebyla schopná napsat ani slovo…   

pondělí 1. srpna 2016

Červencové shrnutí – hodně čtu a trochu z toho blázním

Ahoj všichni! Polovina nebo třetina prázdnin je za námi – záleží na tom, jak se na to člověk dívá a na jakou školu chodí. Já jsem si v červnu spočítala, kolik toho musím přes léto přečíst, abych se mohla v září vydat na zkoušku z literatury, a od té doby se ze všech sil snažím neztratit rozum při plnění tohohle maličkého cíle. Mezi čtením literatury se učím francouzsky a sleduju zprávy. Až z toho jde hlava kolem – pauzu jsem si udělala na prvním YOLI pikniku (bylo to fajn!), s Hankou jsme podnikly přespávačku u Bětky a v mezičase jsem jedla hodně zmrzliny.

pondělí 18. července 2016

Sarah J. Maas – Dvůr trnů a růží | Stockholmský syndrom a víly

Když jsem loni v létě četla Skleněný trůn, bylo to pro mě příjemné počtení. Neurazí, nenadchne. Dvůr trnů a růží mě lákal podstatně více, snad to bylo tou červenou obálkou, snad mám radši Krásku a zvíře než Popelku. Každopádně se té knížce povedlo překonat Skleněný trůn na obou frontách – ač to zní paradoxně, dokázal mě více „urazit“ i „nadchnout“.

Devatenáctiletá Feyre žije se svým otcem a dvěma sestrami dva nedaleko zdi, za níž se nachází území víl. Díky Feyřiným loveckým schopnostem tak tak přežívají, ale tuhle zimu už mají na mále. A pak Feyre zabije v lese vlka, za jehož kůži získá hodně peněz. Bohužel se ale jedná o jednu z mocných a nelítostných víl, za jehož život si kdosi přijde vyžádat odplatu. Zvíře si Feyre odvede k sobě na zámek, kde vládne věčné jaro, a Feyre začíná pomalu poznávat, že víly nejsou docela takové, jak jí celý život bylo řečeno. I přesto je ale odhodlaná utéct a vrátit se ke své rodině, která bez ní jistě nepřežije dlouho…

sobota 16. července 2016

Emma Donoghue – Pokoj | Od první stránky budete lapeni

Dnes pro vás mám tak trochu archivní recenzi, která je zároveň tak trochu „jiná“. Původně jsem ji totiž psala na jaře jako součást seminární práce do školy a je zaměřená na překlad o něco více, než jste u mě zvyklí. Teď jsem si na ni vzpomněla a řekla jsem si, že by byla škoda se s vámi o ni nepodělit; kniha, o které je řeč, je totiž poměrně zajímavá.

Pětiletý Jack žije s Mami v Pokoji. Je to místo, kde si hraje, jí, učí se, cvičí. Tato místnost představuje pro Jacka celý svět, mimo Pokoj není nic opravdové. Večer se Jack schovává ve Skříni, protože v tu dobu chodí z Venku Čert. Pro Jackovu mladou matku je Pokoj vězením. Když jí bylo devatenáct, Čert ji unesl a od té doby ji drží v Pokoji. Teď ale Čert přišel o práci a Mami se čím dál tím víc obává, že se jich jejich věznitel bude nucen zbavit. Vymyslí proto zoufalý plán útěku, který nepočítá s jedinou věcí: co se stane, když její plán skutečně zafunguje…

středa 13. července 2016

John Harding – Florence a Giles | Pohádka nebo horor?

Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy dočetla knihu s pusou otevřenou dokořán a první souvislá myšlenka, která mi vytanula na mysli, bylo: panebože, tohle se nestalo!!!?  A přesně takhle jsem dneska dočetla Florence a Gilese. Této větě bezprostředně předcházel úsek, kdy se mi v hlavě jako správnému „kyberdítěti“ prohánělo jen OMG!!! a WTF!?! A nebylo to kvůli otevřenému konci. Jen jsem prostě nemohla uvěřit tomu, že se vážně stalo tohle a že jsem tak moc naletěla. 

Nová Anglie, rok 1891. Dvanáctiletá Florence a její mladší bratr Giles vyrostli v téměř naprosté izolaci od okolního světa. V útlém věku ztratili rodiče a jejich strýc je chtěl mít pokud možno co nejméně na očích, a tak oba sourozenci žijí ve velkém strašidelném domě na venkově, kde jim společnost dělá jen hrstka sloužících. Kvůli strýčkovým svérázným názorům na vzdělání dívek byla Florence nucena naučit se číst sama a nyní je vášnivou čtenářkou, díky čemuž je opravdu velmi „slovná“. Ke štěstí jí stačí knihy a bratříček Giles, kteroužto idylu ovšem naruší příchod guvernantky slečny Taylorové, na níž je něco podivného a děsivého. Navíc není docela jasné, jak to bylo s neblahým koncem, který potkal předchozí guvernantku…

úterý 5. července 2016

Květen a červen 2016 | Věci jsou složité

Ahoj všichni! Hlásím se vám, konečně probraná z pozkouškového kómatu. Letošní květen a červen pro mě byly tak trochu náročnější, zkrátka, jak říká jedna naše učitelka, věci jsou složité. V květnu mě dohnala má stará známá čtecí krize, a že prý spolu chvíli pobudeme, takže jsem místo čtení spíše psala – všechno možné, jen ne články sem, protože když nic nečtete, o čem taky psát? V červnu se mi číst chtělo, tak jsem si mezi učením na něco přeci jen čas udělala. A než se vrátím ke svému čtení a psaní, v rychlosti zrekapituluju poslední dva měsíce.

V květnu byl Svět knihy. Víc nemusím říkat, co? Ano, knižní přírůstky byly, ehm.

neděle 12. června 2016

Francesca Zappia – Uvnitř mé hlavy | Nevymyslela jsem si tě?

Už je to rok, co jsem přečetla knihu s krásnou obálkou a zajímavým názvem: Made You Up. Už je to rok a stále ji nedokážu vyhnat ze své hlavy. Teď vychází v češtině pod názvem Uvnitř mé hlavy. Asi všichni se shodneme na tom, že poznat, co se někomu jinému honí uvnitř hlavy, není zrovna jednoduché. Většinou se ale můžeme spolehnout aspoň na to, co vidíme. Alex tuhle výhodu nemá. Realita je pro ni luxus, který nemůže pokládat za samozřejmý.

Když bylo Alex třináct, diagnostikovali jí schizofrenii. O rok později se k diagnóze přidalo i slovo paranoidní. O několik let později už nikoho z jejích blízkých nepřekvapuje, že občas hledá v jídle sledovací zařízení nebo je přesvědčená o tom, že je knihovnice součástí spiknutí komunistů. Často fotí, protože skutečné věci na fotkách zůstávají, zatímco ty vymyšlené časem zmizí. Když Alex nastoupí do nové školy, očekává, že to nepůjde úplně hladce. Nečeká ale přítomnost kluka, kterého potkala, když jí bylo sedm. Kluka, o němž byla až doteď přesvědčená, že si ho vymyslela, ale který teď vypadá docela skutečně… Nebo není?

sobota 7. května 2016

11 věcí, které mě přimějí přečíst si knihu

Taky se vám občas stane, že si čtete knihu a najednou si uvědomíte, že nemáte nejmenší ponětí, jak jste se k ní vůbec dostali? Proč zrovna teď čtu tuhle jednu určitou knihu, jak se to stalo, když jsem se původně měla učit na test? Tahle otázka by si určitě zasloužila dlouhou filozofickou úvahu (co všechno jsme schopni udělat, abychom se vyhnuli učení), já se ale dneska chci zaměřit na něco jiného: podle jakých kritérií si vybírám knihy k přečtení?

neděle 1. května 2016

Dubnové shrnutí – vombat, retrívr, kanibalové a popcorn

Moji milí, jak krásně nám to vyšlo! Konec měsíce uprostřed víkendu, takže si k tomuto shrnutí sedám dokonce ještě v dubnu, zatímco venku poletují čarodějnice. Taky jsem se konečně vyhrabala ze své nečtecí nálady, uprostřed měsíce jsem nějak nic moc nečetla, tudíž jsem neměla ani o čem psát, takže jste o mně neslyšeli. Ne, že by to někomu vadilo. Já jsem tak ukecaná, že se vám nejspíš ulevilo, vsadím se. A já teda vlastně psala, ale nebylo to o knihách, byly to dopisy a eseje a šílený příběh o tom, co se stane, když se potká vombat, pštros, retrívr, krokodýl, tlumočník, specialista na marketing a kanibalové, radši se ani neptejte.

úterý 12. dubna 2016

Celeste Ng – Vše, co jsme si nikdy neřekli | Mluvme spolu

Vše, co jsme si nikdy neřekli na mě pokukovalo už hezkých pár měsíců. Nejdřív jsem trochu nerozhodně obcházela anglické vydání, pak jsem se dozvěděla, že kniha vyjde v Odeonu a rozhodla jsem se s jejím čtením počkat. Posledním lákadlem byla obálka, která se mi opravdu zalíbila, takže jsem se jednoho dne přistihla, že začínám číst úvodní slova: „Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí.

Literární debut americké spisovatelky Celeste Ng dokáže zaujmout od prvních slov. Autorčini rodiče pocházeli z Honkongu a motiv čínského původu je i v jejím románu významným motivem, na jehož základě je vystavěn příběh jedné rodiny, která neodbytně směřuje až k tragédii, jež je uvozena na samém začátku knihy. Na počátku příběhu ale stojí něco jiného: rodiče, kteří se pokoušejí vyplnit si své nesplněné sny alespoň prostřednictvím svých dětí, a nevšimnou si tak, že mimovolně opakují chyby svých rodičů.

čtvrtek 7. dubna 2016

Robert Beatty – Serafina a černý plášť | Tajuplně strašidelné

Jako tolik jiných v mojí generaci mám v ruce historku o tom, jak mě ke čtení dostal Harry Potter a skutečně ani nevím, kolikrát jsem ho četla. Ale moje dětství nebyl jen Harry Potter. Byly to i jiné dobrodružné knížky plné temných zákoutí, lesů, záhad a dobrodružství, a já se k nim vždy ráda znovu a znovu vracela, protože jsem si nikdy nebyla jistá, co číhá na další stránce.

Nikdy nevstupuj do hlubokého lesa, číhají tam mnohá nebezpečí, která si budou chtít podmanit tvou duši. Tahle Serafinu její tatínek vždycky varoval. Serafina s tatínkem bydlí ve sklepení panství Bilmore, kde její tatínek pracuje jako údržbář. O ní, Serafině, ale nikdo nesmí vědět. Serafina totiž není jako ostatní děti – je rychlá, mrštná, vidí ve tmě a dokáže se schovat i v těch nejmenších skulinkách. Schovává se v temných zákoutích panství, hraje si na to, že má kamarády a zodpovědně plní svou funkci Hlavní chytačky krys. Jenže pak se na panství začnou ztrácet děti a jediná Serafina ví, že je za to zodpovědný tajemný muž v černém plášti...

úterý 5. dubna 2016

Březnové shrnutí | „Nemáte to přesně?“

V minulém shrnutí jsem si přála jaro a vypadá to, že už se tu konečně usadilo, tak prosím nikam nechoď, jaro! Aby to nedopadlo jako s březnem – sotva přišel a zase odešel, opravdu netuším, kam se poděl. Dělala jsem kopu věcí do školy, po půlnocích prokrastinovala s filmy Woodyho Allena, prodávala jsem na křtu druhého JůTubera (takový úspěch jsem upřímně nečekala; všechno jsme vyprodali – JáJůtubera 2 i koruny, dvoukoruny, pětikoruny, desetikoruny a dvacky… Ať žije věta „Nemáte to přesně?“) a rukama mi v Albatrosu prošlo přibližně milion pohlednic na Noc s Andersenem, které jsme s Kath počítaly a dávaly do obálek. Skoro jsem napsala esej (už ji nechci ani vidět, což je problém, protože není hotová) a uspořádala soutěž (k té více později). Ale stejně nevím, kam se mi ten březen poděl.

neděle 3. dubna 2016

Jodi Picoult & Samantha van Leer – Láska mezi písmenky | Každý má svůj příběh

Kdo z nás se nikdy nezamiloval do fiktivní postavy? (Zde vám dávám prostor na to, abyste si mohli krátce utahovat z toho, že mé srdce navždy patří Percymu Jacksonovi.) Kolikrát jsme si povzdechli, že ta či ona postava není méně papírová a více skutečná? Ale co kdyby… co kdyby ta postava jednoho dne prostě vystoupila ze stránek knihy a objevila se u vás doma?

Delilah se splnilo přání. Stále zas a znovu četla pohádkovou knihu Mezi řádky, až k ní jednoho dne princ Oliver vzhlédl a začali si povídat. Zamilovali se do sebe. Ale co dělat, když je princ v knížce a Delilah ve skutečném světě? Nakonec se jim podařilo Olivera vyměnit za syna spisovatelky příběhu, Edgara, který si pro sebe příběh přepsal tak, že vypadá trochu jako jedna z jeho počítačových her. Delilah dostala svého prince z pohádky. Teď už Oliver musí jen přežít ve světě, kde člověk nesvádí boje s draky ani čaroději, ale potýká se s něčím mnohem děsivějším: střední školou se všemi jejími pravidly.

středa 16. března 2016

Anne Blankman – Vězeň noci a mlhy | Zvrácená realita


Mám ráda historické příběhy. Vězně noci a mlhy jsem si vyhlédla ještě před vydáním v originálu, abych se nakonec pročekala až k českému vydání. Kniha mě zaujala na první pohled. Tolik už bylo napsáno knížek o 2. světové válce a jejích zvrácenostech… ale kolik znáte těch, které se soustředí na období, které k válce vedlo? Kolik znáte těch, kde je hlavní postava osoba z blízkého okolí Adolfa Hitlera?

Mnichov, 30. léta. Gretchen je zlaté děvče národně socialistické strany. Její otec totiž před lety zemřel, aby zachránil život Hitlerovi, což byla oběť, na kterou strýc Dolf nikdy nezapomněl. Německo je stejně jako zbytek světa v krizi, a bude to právě strýc Dolf, kdo ho zachrání, až se zbaví podlidí, kteří Německo ohrožují: až se zbaví Židů. Gretchen tomu pevně věří. Dokud nepotká pohledného novináře Daniela Cohena. Není pohledný. Není to člověk. Je to Žid. A to, co říká o smrti jejího otce, přece nemůže být pravda…

neděle 6. března 2016

Zimní shrnutí | Až to dočtete, určitě už bude jaro!


Nevím jak vy, ale já už bych nejradši udělala tečku za zimními měsíci. Už se těším, až vytáhnu ze skříně svou (stále se rozrůstající) sbírku šatů a že až v nich vyjdu ven, namísto studeného náporu větru mě přivítá sluníčko. Když si to budu moc přát, třeba se to stane, co říkáte? Začnu třeba tím, že konečně nějak shrnu své čtení v zimních měsících (březen jsem se rozhodla do zimy nepočítat, a nikdo mi to nevymluví!).

středa 2. března 2016

Rychlá březnová soutěž (2. 3. – 7. 3. 2016)

Hezký březen vám všem! Ne, že by to venku vypadalo na březen. Spíš to tam vypadá jako tajícím Ledovém království. Každopádně jsem si vědoma, že jsem vám před pár, ehm, měsíci, slibovala, ehm, záhy soutěž, a ono se to nějak… zdrželo. Nicméně, konečně mám doma všechny ceny, takže soutěž může začít.

Nebudu to nijak protahovat. Soutěžit se bude celkem o 6 knih, výherci budou 3.

sobota 27. února 2016

Alice Oseman – Radio Silence | I hope somebody is listening...

Solitaire bylo vtipný, protože je to pravda. Asi byste u nás jen těžko hledali někoho, kdo literární debut mladé Alice Osemanové prožíval tak jako já. Vývoj její druhé knihy jsem proto sledovala s velkým napětím – dostojí mým očekáváním, bude lepší, nebo mě zklame? Jak se mi dostala do rukou, odložila jsem kdeco, protože jsem ani jinak nemohla.

Pokud by vás to zajímalo, ani tohle není žádná lovestory.

Frances má celý život přesně naplánovaný: usilovné studium rovná se univerzita rovná se dobrá práce rovná se šťastný život. Studiu věnuje maximální úsilí, protože od někoho jako ona se neočekává nic menšího, než že půjde na Oxford nebo Cambridge. A Frances je dobrá, opravdu dobrá, takže to dává smysl, aby tam šla. Potom ale náhodou poznává Aleda, autora jejího oblíbeného YouTube podcastu, a zjišťuje, že studium není všechno, že může dělat i věci, které ji baví. A ne, opravdu to není lovestory.

středa 17. února 2016

Abbie Rushtonová – Odpusť mi. Megan | Když je snazší mlčet

Odpusť mi. Megan jsem si chtěla přečíst kvůli obálce. S knižními obálkami je to všelijaké. Někdy je česká obálka hezčí než originální, někdy má člověk chuť ronit slzy, že nezůstala původní obálka. Málokdy se ale stane, že má kniha hned dvě obálky, které jsou hezké a zajímavé. Téhle knize se to poštěstilo, což je jenom dobře, protože zápletka nezní jako nic, co byste v dnešní době už nečetli v bledě i tmavě modré.

Megan nemluví. Nemluví už několik měsíců, od té noci, co zemřela její nejlepší kamarádka, od té příšerné noci, o které slíbila, že nikdy nikomu neřekne. Teď nemluví a pro většinu školy je jen třídní kuriozitou. Ale pak se před koncem školy objeví ve škole nová holka. Jasmine má spoustu vlastností, které by jí umožnily stát se jednou z populárních, ale ona si z nějakého důvodu vybere za kamarádku Megan. Najednou je všechno veselejší, barevnější – kdyby jen nad Megan nevisel stín toho, co se stalo minulé léto…

pátek 12. února 2016

Mých top 15 za 2015

Psát celoroční bilance v lednu je tak strašně předvídatelné, řekla jsem si a odložila tu svou až na únor. Jedině tak bude ten můj seznam vyčnívat mezi ostatními!

No dobře, takhle to úplně nebylo. Chtěla jsem ho napsat v lednu, ale pak přišel konec semestru, psaní seminární práce, pak zkoušky… A doteď jsem se nezastavila, na čtení ani pomyšlení (v lednu jsem přečetla dvě knihy), na psaní už vůbec ne. Ale jen co jsem se konečně do(polo)syta vyspala a přečetla (či spíše vdechla) celou jednu knihu, zjistila jsem, že mám tak nějak chuť psát. A s čím jiným začít než s posledním ohlédnutím za uplynulý rok? To bych si nemohla odpustit. A co vy víte, třeba po napsání tohohle článku konečně přestanu zakončovat datum číslem 2015.


pátek 1. ledna 2016

Novoroční těšení na knihy

Ahoj všichni, doufám, že jste si pořádně užili poslední den v roce! Na ten následující rok vám přeju, aby se vám splnilo vše, co si přejete, abyste se co nejdříve naučili psát na konci letopočtu šestku (páni, letí to! Naposledy, když jsem psala v letopočtu šestku, jsem začínala na gymplu…) – a aby všechny knihy, na které se těšíte, vyšly co nejdříve.

A právě u toho těšení se na knihy chci zůstat. Trochu netradičně jsem se rozhodla odložit článek, ve kterém shrnu uplynulý rok, až na později. Vzbudila jsem se totiž s nesmírnou touhou napsat tenhle článek, udělat seznam všeho dobrého, co nás čeká. Samozřejmě, pořád ještě nevíme všechno. Spousta nakladatelství během roku vydá nějakou knihu, a dokud ji nevydají, tak o tom jeden nemá vůbec ponětí. Tady je ta kniha, na které jsme pracovali nejméně pár měsíců. Cože, my se nezmínili, že ji vydáváme? No, tak překvápko! A některá nakladatelství sice oznamují všechny plánované knihy, ale zase, rok je dlouhý, a na seznam ještě něco přibude.