sobota 27. února 2016

Alice Oseman – Radio Silence | I hope somebody is listening...

Solitaire bylo vtipný, protože je to pravda. Asi byste u nás jen těžko hledali někoho, kdo literární debut mladé Alice Osemanové prožíval tak jako já. Vývoj její druhé knihy jsem proto sledovala s velkým napětím – dostojí mým očekáváním, bude lepší, nebo mě zklame? Jak se mi dostala do rukou, odložila jsem kdeco, protože jsem ani jinak nemohla.

Pokud by vás to zajímalo, ani tohle není žádná lovestory.

Frances má celý život přesně naplánovaný: usilovné studium rovná se univerzita rovná se dobrá práce rovná se šťastný život. Studiu věnuje maximální úsilí, protože od někoho jako ona se neočekává nic menšího, než že půjde na Oxford nebo Cambridge. A Frances je dobrá, opravdu dobrá, takže to dává smysl, aby tam šla. Potom ale náhodou poznává Aleda, autora jejího oblíbeného YouTube podcastu, a zjišťuje, že studium není všechno, že může dělat i věci, které ji baví. A ne, opravdu to není lovestory.

středa 17. února 2016

Abbie Rushtonová – Odpusť mi. Megan | Když je snazší mlčet

Odpusť mi. Megan jsem si chtěla přečíst kvůli obálce. S knižními obálkami je to všelijaké. Někdy je česká obálka hezčí než originální, někdy má člověk chuť ronit slzy, že nezůstala původní obálka. Málokdy se ale stane, že má kniha hned dvě obálky, které jsou hezké a zajímavé. Téhle knize se to poštěstilo, což je jenom dobře, protože zápletka nezní jako nic, co byste v dnešní době už nečetli v bledě i tmavě modré.

Megan nemluví. Nemluví už několik měsíců, od té noci, co zemřela její nejlepší kamarádka, od té příšerné noci, o které slíbila, že nikdy nikomu neřekne. Teď nemluví a pro většinu školy je jen třídní kuriozitou. Ale pak se před koncem školy objeví ve škole nová holka. Jasmine má spoustu vlastností, které by jí umožnily stát se jednou z populárních, ale ona si z nějakého důvodu vybere za kamarádku Megan. Najednou je všechno veselejší, barevnější – kdyby jen nad Megan nevisel stín toho, co se stalo minulé léto…

pátek 12. února 2016

Mých top 15 za 2015

Psát celoroční bilance v lednu je tak strašně předvídatelné, řekla jsem si a odložila tu svou až na únor. Jedině tak bude ten můj seznam vyčnívat mezi ostatními!

No dobře, takhle to úplně nebylo. Chtěla jsem ho napsat v lednu, ale pak přišel konec semestru, psaní seminární práce, pak zkoušky… A doteď jsem se nezastavila, na čtení ani pomyšlení (v lednu jsem přečetla dvě knihy), na psaní už vůbec ne. Ale jen co jsem se konečně do(polo)syta vyspala a přečetla (či spíše vdechla) celou jednu knihu, zjistila jsem, že mám tak nějak chuť psát. A s čím jiným začít než s posledním ohlédnutím za uplynulý rok? To bych si nemohla odpustit. A co vy víte, třeba po napsání tohohle článku konečně přestanu zakončovat datum číslem 2015.