sobota 27. února 2016

Alice Oseman – Radio Silence | I hope somebody is listening...

Solitaire bylo vtipný, protože je to pravda. Asi byste u nás jen těžko hledali někoho, kdo literární debut mladé Alice Osemanové prožíval tak jako já. Vývoj její druhé knihy jsem proto sledovala s velkým napětím – dostojí mým očekáváním, bude lepší, nebo mě zklame? Jak se mi dostala do rukou, odložila jsem kdeco, protože jsem ani jinak nemohla.

Pokud by vás to zajímalo, ani tohle není žádná lovestory.

Frances má celý život přesně naplánovaný: usilovné studium rovná se univerzita rovná se dobrá práce rovná se šťastný život. Studiu věnuje maximální úsilí, protože od někoho jako ona se neočekává nic menšího, než že půjde na Oxford nebo Cambridge. A Frances je dobrá, opravdu dobrá, takže to dává smysl, aby tam šla. Potom ale náhodou poznává Aleda, autora jejího oblíbeného YouTube podcastu, a zjišťuje, že studium není všechno, že může dělat i věci, které ji baví. A ne, opravdu to není lovestory.

 Pokud něco Alice Osemanová umí na 100 %, jsou to postavy. Ukázala to už v Solitaire, a Radio Silence to jenom potvrdilo. Ostatně, kdo jiný by měl umět autenticky popsat dospívající se všemi jejich problémy a postoji než někdo, kdo k nim ještě nedávno patřil? Radio Silence je kniha, která se točí kolem problematiky školství a přemrštěných požadavků, které se na dospívající kladou. Kdo nemá titul z vysoké školy, jako by ani nebyl. Komu nejde řešit rovnice nebo analyzovat romány, je považován za méněcenného. Celá kniha je hodně silně provázaná s britským systémem školství, který mě osobně ukrutně mate, ale myslím, že téma nespokojenosti se školami je něco, co určitě silně osloví i mnohé u nás.

“On the one hand I’m thinking yeah this work is important, like, it’s really important that I get the grades and get accepted, but on the other hand my brain is just like, I don’t know, I just don’t care, it’ll all be all right in the end or something, like, so it’s getting to the point where I just don’t do any work if I don’t have to, I only do the things I have to do, but I just don’t care? I don’t know, this doesn’t make any sense…”

Když to takhle napíšu, najednou to zní docela vážně a možná i nudně, ale to jsem jen teď vyabstrahovala hlavní myšlenku z něčeho mnohem složitějšího a komplikovanějšího – a zábavnějšího. Na Solitaire mě bavily hlavně postavy; zápletka a záhada na mě udělaly trochu slabší dojem. Druhá autorčina kniha v tomhle ukázala jisté zlepšení, pořád to táhnou hlavně rozličné postavy, ale záhada na pozadí není tak průhledná (autorce se dokonce podařilo úspěšně mě svést z cesty, a když už jsem si myslela, že jsem to všechno uhodla, zase se ukázalo, že jsem se spletla, čili dobrá práce!).

I’m as lost as ever, friends. Can you tell?

Přesto si nemůžu pomoct, zase jsem trochu zklamaná z poslední třetiny knihy. První dvě třetiny byly naprosto boží, čtivé, skvělé – překypovala jsem nadšením, a to i přesto, že mně osobně není téma Radio Silence tak blízké (v tomhle směru mi víc sedlo Solitaire). Už jsem byla hotova prohlásit Radio Silence za masivní úspěch, ale pak… já nevím. Přijde mi, že autorce jde mnohem lépe uvedení postav a prostředí, které jsou prokreslené a realistické, ale když pak dojde na nějaká rozuzlení, sklouzává to k jisté šablonovitosti, což trochu pokazí ten skvělý dojem, který kniha do té doby vyzařovala. U Solitaire to bylo nápadnější, ale znát to bylo i v tomhle případě.

I wanted so badly to ask him.
But that’s the one thing you can’t just ask.
You’ve just got to wait until they tell you.

Mám z té knihy opravdu dobrý pocit, ale stěžuju si hlavně proto, že si myslím, že má autorka na víc. Její druhá kniha je v mnoha ohledech lepší než ta první, ale pořád je zde prostor ke zlepšení. A já počítám s tím, že pokud Alice Osemanová bude pokračovat v psaní (jakože to má zřejmě v plánu), bude to zase o něco lepší. Můžu v to jenom doufat.

Malá poznámka na závěr: víte, jak většina (nejen) YA knih přímo překypuje stereotypem „straight white people“? Tak tady je přesný opak, Radio Silence přímo křičí „diverzita“. Je to takový opačný extrém, ale vlastně to ani nevadí. Mně teda ne.


A ještě jedna odbočka: jsem si docela jistá, že tam byly minimálně dva odkazy na Solitaire

Abych nekončila odbočkou… Radio Silence se mi dost líbilo. Mám ráda způsob, jakým Alice Oseman píše a to, že píše o něčem absolutně jiném než většina autorů pro mládež, a je to vtipný, protože je to vlastně pravda. Pokud se vám líbilo Solitaire, myslím, že se u Radio Silence nespálíte.


Autor/ka: Alice Oseman
Originální název: Radio Silence
Série: není
Datum vydání: UK: 2016 
CZ překlad: není
SK překlad: není
Počet stran: 400 v AJ, brožovaná
Moje hodnocení: 75 %
Hodnocení na Goodreads:  4,70 při 33 hodnoceních (co na to říct, vyšlo to předevčírem :D)

7 komentářů:

  1. To čteš jako knížku, co vyšla předevčírem? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to tě jako zrovna u Anežky překvapuje? :D

      Vymazat
    2. Terezka na mě byla hodná, no :D

      A proč tebe to zrovna nepřekvapuje? :P

      Vymazat
    3. Tak v AJ čteš rychleji než já a jestli se k tomu dostaneš... Jo, věřím, že si cestičku umíš najít :P

      Vymazat
  2. Bože, jak je možný, že jsem si té knížky nevšimla? :D Alici Oseman zbožňuju, řadí se mezi moje vzory a Solitaire bylo naprosto luxusní, díky za recenzi, na to-read si připíšu i tohle :D

    OdpovědětVymazat
  3. Já ani nevěděla, že to vyšlo tak nedávno... Prosě jsem jela do Londýna a vidím knihu s nápisem Alice Oseman a najednou odcházím z knihkupectví s taškou plnou knih a tahle je uvnitř, aniž bych věděla, jak se tam dostala. Ne, nejsem blázen. Tak teď jenom doufám, že nezklame... Díky za recenzi :)

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)