pátek 12. února 2016

Mých top 15 za 2015

Psát celoroční bilance v lednu je tak strašně předvídatelné, řekla jsem si a odložila tu svou až na únor. Jedině tak bude ten můj seznam vyčnívat mezi ostatními!

No dobře, takhle to úplně nebylo. Chtěla jsem ho napsat v lednu, ale pak přišel konec semestru, psaní seminární práce, pak zkoušky… A doteď jsem se nezastavila, na čtení ani pomyšlení (v lednu jsem přečetla dvě knihy), na psaní už vůbec ne. Ale jen co jsem se konečně do(polo)syta vyspala a přečetla (či spíše vdechla) celou jednu knihu, zjistila jsem, že mám tak nějak chuť psát. A s čím jiným začít než s posledním ohlédnutím za uplynulý rok? To bych si nemohla odpustit. A co vy víte, třeba po napsání tohohle článku konečně přestanu zakončovat datum číslem 2015.



V uplynulém roce se mi povedlo přečíst 145 knih. 9 z nich jsem četla po několikáté, 28 jsem přečetla v angličtině, 1 ve francouzštině, 11 básnických sbírek, 8 dramat, 6 knížek pro děti, 19 je současná česká literatura, 34 „klasika“, 4 komiksy nebo grafické romány a 24 sci-fi nebo fantasy. Nejdelší ze všech byli Bídníci, na které jsem oficiálně pyšná. Uf, mám pocit, že jsem spočítala, co se dalo, a teď už k tomu nejlepšímu. (Radši se mě neptejte, kolik knih jsem si pořídila, byla bych z toho v depresi.)

Spousta knihomolů se s tím jistě ztotožní – vybrat tu jednu NEJ knihu je těžké. Pro mě skoro nemožné. Vždycky je minimálně pár, které prostě srovnat ani nemůžu. Neberte tedy tento seznam hierarchicky, ale jako ty knihy, které mě v uplynulém roce chytily za srdce nebo ve mně něco zanechaly.

Victor Hugo – Bídníci
Nejdelší kniha, jakou jsem kdy přečetla. *chvíli se zasní, jak znovu vzpomíná na ty dny týdny, které s nimi strávila*
Bídníci jsou výjimeční. Výjimečný příběh, který ani 150 let po vydání neztrácí na kouzle a osobitosti. O čem jsou Bídníci? Těžko si vybrat jednu věc. Můžu vás odkázat na nespočetná filmová zpracování, na muzikál, ale v konečném důsledku je kniha o tolik, tolik víc. Detaily, příhody, příběhy, postavy… A nejlepší na tom je, že vás to opravdu baví. Victor Hugo je mistr v mluvení od věci, ale pokud čtete Bídníky proto, že chcete, nikoliv z donucení, tak vám to nakonec ani od věci připadat nebude, všechno tam tak nějak patří. Přiznávám, ta část o pařížském argotu byla moc i na mě, ale v konečném důsledku to za to stojí, hrozně moc to za to stojí. Navíc si v té přehršli příběhů každý najde nějaký, který se ho dotkne, i když je třeba zdánlivě bezvýznamný a vedlejší a filmaři o něj ani nezavadí.
Těžko vás přesvědčovat, abyste si Bídníky přečetli. Musíte jedině chtít sami, jinak to nikdy nedočtete. A mimochodem, plná verze má něco okolo 1500 stran, pokud to má pod tisíc, nemáte Bídníky, ale zmrzačené torzo.


Divadlo Járy Cimrmana – České nebe
Skvost (nejen) pro bohemisty. Hry Divadla Járy Cimrmana mají vždycky něco do sebe, a ač je nemám za sebou všechny, České nebe je pro mě epic win. Tolik narážek a vtipných dialogů jen tak nepohledáte. Doporučuju si to přečíst či pustit.

UKÁZKA: Praotec Čech: „No, po mně se jeden pluk jmenuje.“
Komenský: „Co, pluk Praotce Čecha?“
Praotec Čech: „Ne, Svatopluk Čech.“

Andy Weir – Marťan
Na Marťana jsem recenzi nakonec nenapsala, přestože jsem chtěla, tak mu to snad vynahradím zde. Jistě vám nikomu nemusím říkat, že to není kniha o zelených mužíčcích. Mark Watney je astronaut, který uvízl na Marsu. Navzdory osudu neztrácí odhodlání, a naštěstí ani vtip. Jak já se smála. Nějakých 350 stran jsem měla za den a něco a pak jsem šla na film, který se dle mého názoru mimořádně povedl, i když si filmaři na konci mohli odpustit to hollywoodské zakčnění, ale to je má jediná výtka. Film či kniha – máte mé plné doporučení.

UKÁZKA: „Přicházela noc. „Jaké to asi je?“ uvažoval. „Zůstal tam trčet. Myslí si, že je úplně sám a že jsme ho hodili přes palubu. Jak se to může podepsat na lidské psychice?“
Otočil se zpátky k Venkatovi. „Zajímalo by mě, co se mu právě teď honí hlavou.“

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 61

Jak může Aquaman ovládat velryby? Jsou to přece savci! Nedává to smysl.“



Matthew Dicks – Paměti imaginárního kamaráda
Abych teď trochu zvážněla – hned na začátku roku jsem přečetla knihu, která je upřímná, milá a dojemná. Malý Max má Aspergerův syndrom, spíš než lidi má rád věci a pořádek. Příběh ale nevypráví Max, nýbrž Budo, Maxův imaginární kamarád. Je to kniha o tom, jak moc můžete pro někoho znamenat a že každý může být důležitý – i když je třeba imaginární. A bože, jak já jsem brečela.

UKÁZKA: „Být imaginárním kamarádem je zvláštní věc. Nemůžete se udusit, nemůžete onemocnět, nemůžete upadnout a rozbít si hlavu a nemůžete chytit zápal plic.  Jediné, co vás může zabít, je člověk, který na vás přestane věřit.  A to se stává mnohem častěji než všechna udušení, upadnutí a zápaly plic dohromady.

Harper Lee – Jako zabít ptáčka
Jako zabít ptáčka je všeobecně milovaná a čtená americká klasika. Letos vyšlo po více než půl století její pokračování, tak jsem si řekla, že si ji konečně musím přečíst. První polovina mě upřímně tolik nechytla, ne na plný počet hvězdiček, ale přibývajícím počtem stran si mě kniha nakonec plně podmanila, se svým stále aktuálním tématem, moudrými i laskavými slovy a vážný příběh viděný očima dítěte.

UKÁZKA: „Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje co děje. Málokdy zvítězíš, ale někdy se ti to podaří.“

Charlotte Inden – Anna a Anna
Anna a Anna je kniha primárně určená pro děti, takže přesně pro mě! Nalákal mě na ni název, pobídla mě obálka a byla jsem ztracená ve chvíli, kdy jsem si přečetla oficiální českou anotaci (dle mého názoru hodně moc povedená). Kniha samotná je milá, smutná, dojemná, veselá, laskavá, moudrá a moc moc pěkná. Většina z vás asi knihy pro děti přímo nevyhledává, ale tohle je opravdu skvost, a už je to tak na přechodu k literatuře pro mládež.

RECENZE: „Čím jsem starší, tím víc mě knihy pro děti dojímají. Svou jednoduchostí a pravdivostí. Vším tím, co se skrývá mezi řádky. Tím chci říct, svým obvyklým nesouvislým způsobem, že to je kniha pro děti. Ale nejen pro ně.

„Už nechci naříkat po tom, co nemám, ale radovat se z toho, co mám.“ (str. 148)“

Marek Šindelka – Mapa Anny
Aby těch Ann nebylo málo, do třetice všeho dobrého Mapa Anny z pera českého spisovatele. Četla jsem ji letos minimálně dvakrát, ale spíš třikrát – a pokaždé se mi líbila víc a víc, protože mi každé čtení dalo něco nového, čeho jsem si předtím nevšimla. Jedná se o soubor povídek, které jsou provázány titulní postavou Anny. A je to skvěle napsané, fakt skvěle. Pokud máte rádi české autory, Mapa Anny by vám neměla uniknout.

UKÁZKA: „Petr si vzpomněl na hru, kterou hrával, když byl malý. Když se mu vůbec nechtělo myslet, začal si pro sebe mechanicky opakovat nějaké slovo. Podíval se na nebe a řekl „nebe“ a opakoval to slovo, dokud zcela neztratilo smysl a přestalo mít cokoliv společného s obrovskou plochou modře před jeho zrakem. Najednou to byl jen dotek jazyka na horním patře úst a klapnutí rtů, při kterém ze sebe vyrazil vzduch. Celá magie byla pryč, pusa mu pleskala dvěma žabími zvuky a ta nekonečná modrá byla najednou úplně svobodná a nedosažitelná. Chvíli pak trvalo, než se v něm slovo zahojilo. Ještě nějakou dobu se bál na něj úplně došlápnout.“

Emily M. Danforth – The Miseducation of Cameron Post
Cameron Post není jednoduchá postava, a stejně tak ani tahle kniha není tak docela jednoduchá. Není černobílá, není od první stránky čtivá, není zas tam dramatická. Ale dostane se vám pod kůži, a to sakra hodně. Myslím, že to není kniha pro každého, ale mně velice sedla, získala si mě, otřásla mnou a už zase plácám nesmysly, protože o ní nedokážu mluvit souvisle. Na mém neurčitém žebříčku toho nej je hodně vysoko.

ÚRYVEK: „„Jamie will go with you if you ask him, even if he doesn’t really want to.“
„Coley, I don’t really want to.“
„But I do, and we’re friends, and this is the sort of thing friends do for each other,“ she said with a kind of earnestness that maybe would have been laughable if I wasn’t so much in love with her.


Soman Chainani – Svět bez princů
Jaký by byl svět bez princů? V pokračování Školy dobra a zla se to skoro dozvíte – princové tam sice jsou, ale namísto toho, aby zachraňovali princezny, se dotyčné dámy rozhodly, že se dokážou zachránit samy, což bude jejich šťastně až na věky a princové se můžou jít třeba bodnout. Prostě chaos nad chaos, Sofie se zase ukáže jako vtipná, leč nepříkladně se chovající postava a já se převelice bavila. Teď už se nemůžu dočkat, až vyjde třetí a poslední díl.

RECENZE: Svět bez princů je jako jízda na horské dráze a podobně zvratový byl i můj vztah ke knize v průběhu čtení. První stránky mě zklamaly. Až do strany 70 jsem se ani jednou nezasmála. Byla jsem zklamaná a už už jsem byla připravená povzdechnout si, že na první díl to rozhodně nemá, ale to bych se přepočítala. Ten začátek bylo jen ticho před bouří, ve chvíli, kdy se to rozjelo, byla kniha čím dál epičtější, humornější a zvrat číhal za každým rohem.“


Francesca Zappia – Made You Up (Uvnitř mé hlavy)
Ooo, ano, tohle se mi líbilo, prostě líbilo. Hlavní hrdinka Alex je typická nespolehlivá vypravěčka. Trpí totiž schizofrenií, tudíž nikdy neví, co je pravda a co si jenom vymyslela. Nečekejte ale žádné srdceryvné drama, je to docela pohodové čtení. Trocha té romantiky, záhad, sem tam vtip – a já si kousala nehty napětím, jak jsem se blížila ke konci, spokojeně se uculovala a zároveň se tak trochu bála, že to není pravda, že si to Alex jen vymyslela… a CO PAK?? No, co pak, to zjistíte sami. A ta obálka je boží.

ÚRYVEK: „Každý je zajímavý, když zíráte dost dlouho.“
„Everyone’s interesting if you stare at them long enough.“

Benjamin Alire Sáenz – Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe
A cenu za nejdelší jméno autora a název získává… víte co, radši už to nebudu opakovat. Každopádně jde o příběh, který si tak nějak chci zase přečíst znovu. Většinu knížek na tomhle seznamu si chci přečíst znovu, ale tuhle si tak nějak chci přečíst nejvíc. Nebo možná si ji chci přečíst zrovna teď a zítra to bude nějaká jiná. Okouzlila mě autorova slova a příběh Ariho a Danta se mě dotkl.

RECENZE: „Ona je to vlastně smutná knížka, ale její čtení ve mně navodilo pohodu, takže jsem ji dočetla zpola šťastně smutná. Aristotle and Dante je kniha, která ve mně vzbudila pocity. Nic víc od knihy v tuhle dobu nežádám, nic víc ani žádat nemůžu. Kniha, kterou člověk dočte lhostejný, za moc nestojí. Kniha, kterou člověk dočte a v hlavě mu víří tolik myšlenek a nápadů, to je panečku kniha. Aristotle a Dante je panečku kniha.“

Darynda Jones – Třetí hrob přímo před nosem
Další setkání se smrtkou Charlotte není o nic méně vtipné, čtivé a super než předchozí části. Další detektivní případ, nadpřirozené pikle a sarkastická Charley. Fantasy už zdaleka nečtu tolik jako dřív, ale jak přijde na tuhle sérii, další díl bych si nenechala ujít ani za nic. Kdy že bude další díl?

UKÁZKA: Snídaně mě udrží vzhůru nejmíň dalších pět minut, a zůstat vzhůru, to byl posledních několik týdnů prakticky jediný smysl mého života. Alternativa byla vyčerpávající.
Po neskutečně dlouhém hledání jsem konečně našla něco, co nebylo ani zelené, ani zasmrádlé. Byla to klobása a já ji pojmenovala Petr – zčásti proto, že prostě ráda dávám věcem jména, a zčásti proto, že se k ní zrovna jméno Petr mimořádně hodilo.“

Thomas Hardy – Tess of the D’Urbervilles
Dalším důkazem, že klasiku prostě stále stojí za to číst a že 19. století bylo co se týče velkých příběhů dobré místo, je tahle knížka. U nás není tak známá, ale je krásná a taktéž je to důkaz toho, že tragické příběhy mi mimořádně sedí.

RECENZE: Nakonec to totiž nabírá nečekaný spád (pokud si nepřečtete spoilery, tak extra nečekaný) a celé to ve mně vyvolalo takový dojem, že na knihu ještě měsíc poté stále myslím a že tenhle článek hrozně dlouho měl jen nadpis, protože nic lepšího jsem nedokázala splácat. Ani tohle není mé psaní ve své mistrovské podobě, pokud vůbec nějakou mám, ale… musím se podělit o knihu, která zdaleka není tak známá, jak by si zasloužila. Nic lepšího než tuhle snůšku blábolů, jejichž světlým bodem je hlavně to, že vedle můžu hodit obrázky Eddieho Redmayna, asi nedokážu vytvořit, protože Tess of the d’Urvervilles je knížka, která je tak hezká a smutná a prostě moje… že to nedokážu napsat.“


Richard Siken – Crush & War of the Foxes
A něco zvláštního nakonec. Poezii moc nevyhledávám, většinou jí totiž nerozumím, tudíž mě to ani moc nebaví. Přesto si sem tam něco přečtu, protože výjimka potvrzuje pravidlo a ty výjimky jsou pak vždycky naprosto spektakulární. Čestné místo mezi výjimkami mají od letošního roku dvě sbírky Richarda Sikena. Jeho poezie je krásná, docela jí rozumím a nějak mluví o věcech, které se mě skutečně dotýkají.

UKÁZKA:
We can do anything. It’s not because
our hearts are large, they’re not, it’s what we
struggle with. The attempt to say Come over. Bring
your friends. It’s a potluck, I’m making pork chops, I’m making
those long noodles you love so much.

Samozřejmě bylo hezkých knížek víc, ale to bych tady byla do rána. Pár těch, co se do top 15 nedostaly jen těsně:

Marissa Meyer – Winter
Barbora Šťastná – Jak jsem sebrala odvahu
Josef Jedlička – Kde život náš je v půli se svou poutí
Becky Albertalli – Simon vs. the Homo Sapiens Agenda
Neil Gaiman – Předběžné varování
Anna Bolavá – Do tmy
J. W. Goethe – Utrpení mladého Werthera
Douglas Adams – Stopařův průvodce galaxií
Karolina Světlá – Vesnický román
Shel Silverstein – Jen jestli si nevymejšlíš
David Baddiel – Zkušebna rodičů

 

11 komentářů:

  1. Ach!! Už jsem ti někdy chválila čtenářský vkus? Hmm? :D Výborný výběr! V následujících řádcích se vyjádřím ke knihám co jsem četla, zbytek jsem si hodila do to-read seznamu protože vypadají skvěle :)

    Bídníci jsou prostě fenomenální! Nikdy nevím, jestli je tak miluju proto, protože jsou prostě boží, nebo jestli je to taková ta sebeobranná reakce ve smyslu "Sakra čtu to už tři týdny tak to MUSÍ BÝT DOBRÝ KDYŽ NAD TÍM SAKRA TRÁVÍM TOLIK ČASU NE?" :D

    Jako zabít ptáčka je taky úplně nádherná kniha! :) Měla jsem při čtení podobný dojem jako ty - první část mě až tak neoslovila, ale můj celkový dojem byl více než pozitivní.

    Stejně tak Paměti imaginárního kamaráda jsou skvělou knihou. Český překlad mám doma a ještě jsem se k němu nedostala, ale pamatuju si, že když jsem knihu dočetla v angličtině, jediné, na co jsem myslela, bylo, že u nás v knihkupectvích sakra chybí. No, a už nechybí... :)

    Aristotle and Dante byl také skvělý, ale VÁŽNĚ BY SIS MĚLA PŘEČÍST TO LAST NIGHT I SANG TO THE MONSTER! OK, vypínám CapsLock, ale doufám, že se mi to podařilo dostatečně zdůraznit :D

    Jinak jako svůj největší prohřešek ze zbylých knih vnímám nepřečtení Tess. eM. už mi o ní básnila mnohokrát a já pořád nic...ale tenhle rok to napravím, určitě. Ehm...snad určitě :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tvůj nejnovější dodatek k to-read seznamu se mi líbí (jak sis asi všimla :D). A díky, no, můj vkus je hlavně nevyzpytatelný, protože připouští úplně cokoli, včetně naprosto blbých červených knihoven :D

    Sebeobranná reakce na Bídníky... :D JO!! Já jsem je přečetla hlavně kvůli Eponine, ale zčásti i kvůli Mariovi a pak jsem si našla i další postavy, které mi přirostly k srdci, a nějak jsem zjistila, že i když by mě to mělo nudit, tak mě to baví a už bych pomalu měla začít znovu, jestli to chci ještě někdy přečíst znovu.

    Český překlad Pamětí je moc povedený - Dominika Křesťanová překládá výtečně (teď doufám, že jsem se nespletla, jedu z hlavy).

    Last Night - jo, jo, JO! :D Mám to v plánu, zrovna před pár dny jsem na to koukala na BookDepository, ale nějak mě odrazuje ta obálka, ale i tak si myslím, že se k tomu brzo dostanu. Pokud si ovšem znova nepřečtu Ariho a Danteho, už je to skoro rok, a chci si ta slova připomenout - words are different when they are inside you. Beautiful.

    Ach, Tess. eM mi zase říkala, že ji tam štval hlavní hrdina, kterého já platonicky miluju, a jen částečně je to kvůli herci :D Trochu mi to nádechem a stylem a příběhem připomínalo Na Větrné hůrce, taky takové drásání mysli a tak, takže jestli se ti líbila Hůrka, rozhodně směle do toho. :)

    OdpovědětVymazat
  3. 145? Děláš si ze mě srandu? :D Chci recept! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To není tak moc, dřív jsem přečetla tak od 50 víc :) A recept - no, číst, číst a zase číst :)

      Vymazat
  4. Ach bože, krásný výběr, a tedy 145 knih? Neuvěřitelné!

    Článek je moc pěkný, inspirativní, výběr parádní. Zvláště zvědavá z Tvé top 15 jsem na Mapu Anny, už delší dobu se na ní chystám.

    A tedy pobavilo mě, že jsi u Marťana vybrala stejný úryvek z knihy jako já ve své recenzi. Hláška s Aquamanem je zkrátka výborná.

    Přeji hezkou neděli :)
    K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Doufám, že se ti Mapa Anny bude líbit stejně jako mně. A úryvek s Aquamanem je prostě nejlepší, byl to zrovna ten, co mě přesvědčil, že si chci Marťana přečíst, tak jsem ho sem musela dát :)

      Vymazat
  5. Utrpení mladého Werthera!!! Konečně někdo, komu se to taky líbilo... Kruci, proč to nikdo nemá rád? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ti nevím, asi to bude tím, že se Werther moc lituje a je fatalistický, dneska mají všichni rádi, když se zdůrazní, že nešťastná láska není konec a můžeš dělat spoustu jiných věcí, láska za hrob se nenosí :D

      Vymazat
  6. 145? Jak ? :D Já chci taky :D
    Marťan! nejlepší :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro mě je to nejmíň za hodně dlouhou dobu :) Ale já nevím, prostě čtu pořád, každý den, v metru, doma, před spaním... Vždycky se najde pár minut na pár stran :)

      Vymazat
  7. Tak ze zminenych knih jsem cetla jen Martana- a mas pravdu, knizka i film paradni, obojí me moc bavilo, a i kdyz jsem myslela, ze ruzne ty vedecke, chemicke popisy a tak me bavit nebudou, bavilo me vse :)
    Melisinblog.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)