neděle 6. března 2016

Zimní shrnutí | Až to dočtete, určitě už bude jaro!


Nevím jak vy, ale já už bych nejradši udělala tečku za zimními měsíci. Už se těším, až vytáhnu ze skříně svou (stále se rozrůstající) sbírku šatů a že až v nich vyjdu ven, namísto studeného náporu větru mě přivítá sluníčko. Když si to budu moc přát, třeba se to stane, co říkáte? Začnu třeba tím, že konečně nějak shrnu své čtení v zimních měsících (březen jsem se rozhodla do zimy nepočítat, a nikdo mi to nevymluví!).

Nejdřív tradičně knižní přírůstky, na které jsem tentokrát obzvlášť pyšná, protože jsou za tři měsíce jenom čtyři. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale slíbila jsem si, že si žádnou další knihu nepořídím, dokud nenapíšu jednu esej, a samozřejmě už spřádám plány, které knihy to budou. (Jitko, ty z toho obzlášť budeš mít radost, víš kterou knihu mám na mysli? xD) The Truth About Forever je další z knih od Sarah Dessen, od které mám doma už hromadu knih. Tahle autorka mě zkrátka baví, vždy si k ní chodím odpočinout. Koupeno na předvánočním dobročinném CooBoo bazaru. Na konci roku jsem využila akce bez poštovného na Martinusu a objednala si slovenskou knihu Hlava nehlava, která se u nás v Čechách trochu komplikovaně shání. A nakonec přišla v lednu jedna kniha k recenzi, Odpusť mi. Megan, o které už jsem se rozepsala v recenzi. A Dárek z pravé lásky jsem dostala (určitě z pravé lásky) k Vánocům od kubulínů!


prosinci jsem přečetla 12 knih celkem, 4 byly v angličtině, 4 klasiky, 2 a půl poezie. A Rose for Emily je povídka od Williama Faulknera, kterou jsem četla do školy a nakonec vůbec nebyla špatná. V angličtině jsem četla i poému (asi?) The Eve Of Saint Agnes od Keatse, což jsem si koupila proto, že to má v názvu moje jméno, a ke své velké radosti jsem tomu nerozuměla, což mě vlastně ani nepřekvapuje. Současné anglické poezii ale ještě rozumím, takže jsem přečetla sbírku War of the Foxes, která se mi velice líbila, i když ne tolik jako autorova prvotina Crush.

Napůl poezie, napůl próza jsou Prométheova játra od Jiřího Koláře, což nakonec vůbec nebylo tak špatné jako autorovy básnické sbírky, se kterými jsem měla čest předtím. Konečně jsem se dostala k Volání Kukačky, detektivky „od J.K.Rowlingové“. Musím říct, že mě docela zklamala, na rozdíl od Prázdného místa jsem se dost nudila. Naopak mnohem lepší byl Sněhulák, ale co jiného čekat od Nesbøho?

Legenda Emöke mě přiměla uznat, že Škvorecký má něco do sebe, ale pořád nemůžu moc vystát jeho vypravěče a jejich příšerné myšlenkové pochody. Percy Jackson’s Greek Gods byla taková exkurze do řecké mytologie Riordanovým zábavným způsobem. O Dívce, již jsi tu zanechal (romantická oddechovka), Rudé královně (z řady „už jsem četla až moc podobných věcí“), Kečupových mračnech (kdybych to tak četla mladší) a Stalinových kravách (rozhodně zanechala dojem, jen pořád ještě nevím jistě jaký) víc v příslušných recenzích.

Leden bylo zkouškové, seminárky, odborná literatura a učecí kóma. Mezi tím se mi nějak podařilo přečíst hned 2 knihy, obě v angličtině. Carry On je nejnovější kniha Rainbow Rowellové, kterou jsem velice netrpělivě očekávala. Volně navazuje na příběh Simona Snowa, se kterým jsme se seznámili ve Fangirl, kde jeho příběh fungoval jako takový odkaz na Harryho Pottera, s nímž vyrůstala celá naše generace. Nemám ve zvyku číst fanfikce. A taky jsem se trochu bála, že mi Carry On nesedne. Ale nakonec jsem byla dost nadšená – co bylo ještě ve Fangirl „něco jako Harry Potter“ se tady stalo něčím jiným, něčím svým. A padouch taky není ten, koho byste čekali… Bonusem budiž i skutečnost, že Rainbow Rowell prostě píše dobře, ať napíše cokoli.

Druhá lednová kniha se mi popisuje o něco hůře – Please Ignore Vera Dietz je příběhem Very, která celý život dělala věci tak, aby byla pokud možno neviditelná, a její nejlepší přítel, do kterého byla roky zamilovaná, nedávno zemřel. A Vera ví, jak se to stalo. Zní to jako milion dalších knih, které tady momentálně obíhají, ale je to A. S. King, takže je to všechno jen ne „další z mnoha“. Je to už druhá autorčina kniha, kterou jsem přečetla, a rozhodně se mi líbí její styl: syrové události, na kterých není nic zvláštního, s kapkou nadpřirozena (i když spíš než paranormálno v pravém slova smyslu je to tady magický realismus, třebaže ani náhodou ten tradiční, těžko se to popisuje). I přestože je A. S. King Američanka, není tak příšerně americká… a já nevím, prostě je to dobré, ale špatně se to popisuje. Přečtěte si to.

Za únor: 12 celkem, 4 v angličtině, 2 sbírky poezie, 1 drama. Rty na sněhu od nedávno zesnulého Vladimíra Binara jsem si přečetla hlavně kvůli názvu, ale nakonec mě to příliš neoslovilo. Na Stránky z deníku od Jana Zábrany mám referát, takže jsem je četla už asi čtyřikrát nebo pětkrát (ztratila jsem přehled) doufajíc, že to třeba teď už konečně pochopím… No, ne tak docela. Na první čtení celkem průměr, po těch dalších ale musím zkonstatovat, že to má něco do sebe. Našla jsem si tam pár pěkných míst – je to vlastně docela pěkné. USA: Stručná historie států byla kniha ke zkoušce z amerických dějin (vůbec se hodilo, že autor knihy byl zároveň mým zkoušejícím). Dostala jsem za 1, takže velice účinné čtení!

Brooklyn byla první kniha po zkouškách, kterou jsem přečetla, takže jsem ji vdechla jako nic. Mám napsanou recenzi, tak jenom zmíním, že mě kniha zklamala. Co naopak nezklamalo byl Projekt potomek, pokračování Projektu manželka, v němž se hlavní hrdina s povahou Sheldona z Teorie velkého třesku pokouší čelit každodennímu životu a lidem, kterým nerozumí. K popukání. Zklamání bylo v únoru ještě jedno: Vražedná léčba, závěrečný díl Labyrintu. To už bylo prostě moc, moc přitažené za vlasy. Přijde mi, že měl autor brilantní nápad na první díl a ty další už jsou jen tak jako… jakože to muselo být. Málem jsem to nedočetla.

Tenhle semestr se pokouším zlepšit svou angličtinu (rozšířit si slovní zásobu, vytříbit si cit pro gramatiku…) předsevzetím, že přečtu co nejvíc anglických knih. Do konce semestru jsem si říkala tak 25. Už mám 4, to je dobré, ne? Remembrance, sedmý díl série Mediátor, kterou jsme všichni milovali, protože Suze a Jesseho nejde nezbožňovat. Stejně je to pořád to nejlepší, co Meg Cabotová napsala. Remembrance je hlavně nostalgie než nějak originální námět, ale bavilo, protože to neztratilo vtip. Kindred Spirits je kratší povídka od Rainbow Rowellové, která se odehrává ve frontě na premiéru nových Star Wars. Rainbow Rowell a Star Wars? Co jiného mohlo nastat z mé strany než spokojenost?

Radio Silence (druhý román Alice Oseman – je to lepší, ale pořád ještě tomu něco chybí) a Odpusť mi. Megan (spíš pro mladší čtenáře, ale krásná obálka) jsem recenzovala. Švestka je další z cimrmanovských her, zábavnost zaručena. Ruku na to! (Pozor ovšem na to čí ruku!) A Little in Love je příběh Eponine z Bídníků, což je moje asi nejoblíbenější postava z Hugova veledíla. A Little in Love se mi velice líbilo, ale nemohla jsem si pomoct a trošičku mě iritovalo, že si autorka pár věcí pozměnila. Samozřejmě jsem čekala, že si doplní mezery tam, kde v románu nic nebylo, ale nečekala jsem, že pozmění i některé „existující“ scény. I její Eponine je spíš ta muzikálová než knižní, a třebaže to není vyloženě špatně, radši bych tu knižní. I přesto musím říct, že se mi to líbilo, jen od toho nečekat příliš velkou přesnost vůči knize.

Tak, a to je za mě všechno. Copak pěkného jste v zimě přečetli vy? Teď už může přijít jaro, tentokrát natrvalo, že ano, prosím?

11 komentářů:

  1. Last Night I Sang to the Monster? Hmmm? Jestli je to cokoli jinýho, máš ještě příležitost to přehodnotit!! :D

    Jinak to, že se ti podařilo nashromáždit jen 4 knihy, fakt obdivuju, já mám jen za březen 7 :D A nestíhám to číst a nadávám si a jsem chudá...ale na stavu věcí to nic nemění. Ach jo.

    A fakt mě zaujalo Please Ignore Vera Dietz - mám ráda magický realismus, takže myslím, že tohle by mě fakt mohlo bavit, i když je to YA :) A po celou dobu čtení článku si říkám, že bych měla víc číst poezii - trestuhodně ji zanedbávám, snad jen Krchovským si občas zalistuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, těch příležitostí k přehodnocení bude ještě hodně, protože tu esej nejsem schopná začít, ani snad nemám kdy :D Ale myslím, že tohle přehodnocovat nebudu muset :)

      Vymazat
  2. To bych si taky mohla předsevzít - jedna knížka za jednu jedničku z chemie. (Nebo dvojku, protože jedničky jsou dost nereálné a já kupování knížek miluju :D)
    Ani nevím, že Škvorecký něco takového napsal. :D
    A A little in love mě zaujalo. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak zase bys měla větší motivaci se učit :D

      Vymazat
  3. Mám otázku - jak to, sakra, lidí stíháte toho toooolik přečíst? :-O Já si jako myslim, že jsem docela velkej čtenář, čtu jednu za druhou, ale kloubit to s prací a dalšíma koníčkama (focení) plus nějakou zábavou a jinejma povinnostma je občas fakt časově náročný, v průměru přečtu 2 a půl knížky měsíčně a jsem happy, ale teď mám z tvýho článku trochu depresi :D:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trénink dělá mistry :-)

      Vymazat
    2. Když čteš každý den aspoň půl hodiny před spaním, a k tomu třeba cestou do školy / do práce / někam, to bys koukala, kolik toho stihneš za měsíc přečíst ;)

      Vymazat
  4. Musím naprosto souhlasit, že kniha Please Ignore Vera Dietz se hrozně těžko popisuje, přesto je svým způsobem skvělá a stojí za přečtení.
    Ale i ostatní tvé "zimní" knihy vypadají dobře! (Některé znám, jiné ne a už si dělám poznámky ;) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žejo? Já jsem marně hledala výstižná slova. Ale fakt se mi to líbilo...

      Vymazat
  5. Odpusť mi. Megan je pro mladší? Pořád o ní tak dumám, ale možná to asi bude jen tou obálkou od Myokard, ta je prostě strašně boží... :D

    Ha, ty na ni máš recenzi, tak to bych si ji mohla přečíst, že... :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bys i mohla :D Kdybys chtěla, řekni, zapůjčím :D

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)