pátek 26. srpna 2016

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu | Pravda lež fikce

Většinou nemám ve zvyku vracet se k autorům, jejichž tvorba mě poprvé příliš neoslnila. Od Delphine de Viganové jsem před dvěma lety četla knihu No a já, která ve mně po přečtení nezanechala žádný silnější dojem. Přesto mě Bětka přesvědčovala, že si mám Podle skutečného příběhu přečíst, na což jsem po chvíli váhání kývla. A nelituju.

Spisovatelka Delphina se právě nachází v obtížném období. Její poslední kniha, autobiografický příběh její vlastní matky, se dočkala mimořádného úspěchu, s čímž samozřejmě souvisí nejen rostoucí zájem čtenářů, větší počet autogramiád, besed či autorských čtení, ale i neúprosné očekávání: co může napsat po tomhle? V této době se seznamuje s L., tajemnou ženou, na níž ji něco neodvratně přitahuje. Obě ženy se zakrátko spřátelí a až příliš pozdě si Delphina uvědomí, že se jejich vztah postupně proměnil v něco patologického a nebezpečného, což nakonec způsobilo, že po dobu dvou let nebyla schopná napsat ani slovo…   


První věc, na kterou se budete ptát: stalo se to všechno, nebo je to „jen“ vymyšlené? Už od prvních stran se zdá, že je to pravda pravdoucí, od jména vypravěčky, přes její životní osud, její vydané romány, až po název, který hlásá, že jde o román „podle skutečného příběhu“. Stačí si zadat do vyhledávače jméno Delphine de Vigan a během pár minut si ověřit, že to opravdu všechno sedí, do posledního puntíku. Ale jakmile se do knihy začtete, zjistíte, že to přeci jen není tak jednoduché. Celou knihou se totiž jako vlákno, kolem něhož se postupně odvíjí všechno ostatní, táhne úvaha o pravdivosti v literatuře.

„Psaní má být hledáním pravdy, jinak je to o ničem. Pokud se prostřednictvím psaní nesnažíš poznat sama sebe, prozkoumat, co v tobě je, co tě utváří, otevřít své rány, rozškrábat je, rozdrásat vlastníma rukama, pokud si nekladeš otázky o své osobě, o svých kořenech, prostředí, nemá to smysl. Neexistuje jiné psaní než psaní o sobě. To ostatní nemá žádný význam.“ s. 73

Vypravěčka se neustále snaží zpochybňovat roli „autentičnosti“ v literatuře a sama tak narušuje dojem opravdovosti, který její vyprávění vyvolává. Pozorný čtenář si tak velmi rychle uvědomí, že na celém tom příběhu něco nehraje. Jak spisovatelka Delphina retrospektivně vypráví o své tvůrčí krizi, o svém životě a o L., převážně o L., nabízí se hned několik možností, jak na knihu pohlížet. Na rozdíl od thrillerů je všechno víc náznakové a zůstává na každém, aby se rozhodl, jak to „opravdu bylo“.

„Skutečnost je obdařená vůlí, vlastní dynamikou. Skutečnost je plodem vyšší moci, mnohem víc tvůrčí, odvážnější, imaginativnější než cokoliv, co si můžeme vymyslet. Skutečnost, to je obrovské pole dění obdělávané tvůrcem, jehož moc nemá sobě rovné.“ s. 246

Delphine de Vigan za tuhle knihu obdržela několik literárních ocenění a veskrze pozitivní ohlas a vskutku se není čemu divit, Podle skutečného příběhu je opravdu silný příběh pro všechny milovníky literatury a psaní. Dějové pasáže jsou prostoupeny úvahami o psaní, o pravdě, lžích a fikci. Mnoho z nich se mě osobně dotklo, přimělo mě uvažovat a přemýšlet o způsobu, jakým čtu i píšu. Nejdřív jsem četla po malých kouscích, abych mohla všechno řádně vstřebat, ale po půlce mě kniha skutečně pohltila a udržela mě napjatou až do poslední strany.

„Nejsem si jistá, jestli se umíš srovnat se samotou, dokonce si myslím, že je v tvém zájmu se na ni připravit, protože to je úděl spisovatele, vyhloubit kolem sebe příkop, nemyslím, že je tu jiná cesta, psaním se nic nespraví, na tom se projednou jasně shodneme, psaní hloubí, vykopává, dělá čím dál širší, čím dál hlubší příkopy, vytváří kolem tebe prázdnotu. Potřebný prostor.“ s. 157

Zkrátka a dobře, Podle skutečného příběhu je trefa do černého. A jestli se to tak opravdu stalo? Možná ne, ale můžete si to myslet, pokud máte pocit, že skutečnost má přece „koule zajít dál“ než cokoli, co si můžeme vymyslet.

Autor/ka: Delphine de Vigan
Originální název: D'aprés une histoire vraie
Série: není
Datum vydání: USA: 2015 / CZ: 2016
CZ překlad: Odeon, Alexandra Pflimpflová
SK překlad: není
Počet stran: 336 v CZ, vázaná
Cena: 299,-Kč
Moje hodnocení: 90 %
Hodnocení na Goodreads:  4,06 při 718 hodnoceních

8 komentářů:

  1. Jéé, to vypadá fakt dobře, to si asi chci přečíst. Tahleta literární autentičnost a třeba teorie fikčních světů mi vždycky přišly hrozně zajímavý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohleto psaní o psaní je vždycky zajímavé, to si určitě přečti :)
      Ještě by mohl někdo napsat psaní o překládání, mě teď napadlo :D

      Vymazat
    2. Vidíš, máš téma své nové knihy! :D

      Vymazat
    3. Nejdřív se musím naučit překládat :D
      (Za tuhle větu bych si prý měla jít zaplavat do Vltavy. :D)

      Vymazat
  2. Jsi první, kdo mě na tuhle knihu nalákal! :o)

    OdpovědětVymazat
  3. Asi tě hodím na seznam blogerů, který si bloknu, aby se mi pod knihama nepropadl strop :D Ale je fakt, že tuhle knihu jsem měla v nákupním seznamu už před tvou recenzí :) Já mám tuhle Odeoňáckou řadu fakt ráda - ty knížky jsou zvláštní, ale většinou hrozně zajímavý. A psaní o psaní mě baví číst :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale notak, tohle je desátá recenze od začátku roku :D I kdyby sis chtěla přečíst všechny, 10 snad ještě dáš, ne? :D
      A jo, taky mám tuhle řadu ráda. Všechny ty knížky znějí divně a většina mě ani neláká, ale jakmile je začnu číst, většinou mě to vždycky baví :) A tuhle si přečti, myslím, že se ti bude líbit.

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)