pátek 18. listopadu 2016

Sofi Oksanen – Norma | Thriller na vlásku


Znáte ten pocit, jak vás tak nepochopitelně lákají knížky, které vás vlastně vůbec nelákají?  Norma, nejnovější knížka finské spisovatelky Sofi Oksanen na mě měla přesně tenhle účinek. Pořád jsem okolo ní chodila sem a tam a ona mě ponoukala „přečti si mě, přečti…“, ale když jsem ji vzala do ruky, najednou to neznělo tak dobře. Nakonec jsem se rozhodla ignorovat druhotný dojem a poslechla jsem intuici…

Třicetiletá Norma Ross žije poněkud osamělým životem se svou matkou Anitou. Tedy spíše žila, její matka totiž (údajně) spáchala sebevraždu skokem pod metro. V den matčina pohřbu Normu osloví cizí muž, který jí tvrdí, že se znal s její matkou a musí si spolu o něčem velice zásadním promluvit. Podivné okolnosti se vrší jedna na druhou a Norma se na vlastní pěst pouští do vyšetřování matčiny smrti…

čtvrtek 17. listopadu 2016

Už můžeme jít do školy aneb 6. narozeniny blogu + soutěž


Když jsem si před pár týdny uvědomila, že se blíží 17. listopad a s ním i blogové narozeniny, chvíli jsem musela přemýšlet, kolik let to vlastně letos budeme slavit. Vzpomněla jsem si přitom na chvíli, kdy jsme si s kamarádkou trochu s obtížemi uvědomily, že nám už příští rok bude třiadvacet, jelikož dvaadvacet nám je už teď, protože to tak rychle uteklo, aniž bychom si toho všimly. A stejně tak je to i s blogem. Rok 2010 je už tak dávno, že se mi jen těžko vzpomíná na dobu, kdy jsem ho neměla – je to něco, co je tu trvale, pořád a nějak si svůj život neumím představit bez něj.  Může se to zdát trochu podivné, vzhledem k tomu, jak málo v posledních měsících něco píšu, ale to vědomí, že vždycky můžu něco napsat, mě zkrátka uklidňuje.

čtvrtek 10. listopadu 2016

Sarah Andersen – Dospělost je mýtus | Komiks naší generace

Vzpomínám si, že když mi bylo dvanáct, patnáctiletí se zdáli tak vyspělí a dospělí! V patnácti jsem si říkala: až mi bude osmnáct, určitě si budu připadat jinak. Osmnáctka přišla a zase odešla, mně je dvaadvacet, podle všech společenských měřítek jsem dospělá, akorát ten můj pocit dospělosti se pořád někde fláká.

Sarah Andersenová je čtyřiadvacetiletá kreslířka z Brooklynu. Její webový komiks Sarah’s Scribblers dosáhl takové popularity, že část komiksů letos vyšla v knižní podobě – a tenhle měsíc i v českém překladu. Jsou to kresbičky jednoduché a jen s malým množstvím doplňujícího textu, přesto si vysloužily velkou pozornost. Asi bych po internetu jen těžko hledala někoho, kdo nikdy neviděl jediný obrázek Sarah’s Scribbles. Tyhle krátké komiksy na vás čas od čas vyskočí ze všech možných míst – na Facebooku, Tumblr, Pinterestu, Twitteru, na blozích… kdekoli vás napadne. A já se pokaždé vždy a znovu zastavím, přečtu si těch pár vět a zasměju se.

čtvrtek 3. listopadu 2016

Lauren James – První konec | Spíš začátek než konec

Vždycky když přijde na mladé autory, jsem vnitřně rozpolcená. Na jednu stranu se mladým spisovatelům často velmi dobře povede vystihnout chování a vyjadřování postav, jelikož píší o něčem, co je jim velmi blízké. Na druhou stranu ne vždycky jsou vypsaní. A pak mě taky vždycky deprimuje, když si uvědomím, že někdo skoro tak starý, jako jsem já už napsal knihu! Každopádně jsem vždycky zvědavá. Na První konec jsem se dost těšila. Jaký je konečný verdikt?

Mladá dáma a kočí uprostřed jakobitského povstání v roce 1745. Válka na Krymu roku 1854, novinář a dívka přestrojená za chlapce. Začínající biologové pracující ve vědeckých laboratořích roku 2019. A dva studenti biologie z roku 2039, jejichž rodiny mají společnou minulost. Matthew a Katherine se stále znovu a znovu potkávají napříč staletími, znovu a znovu se do sebe zamilovávají a pokaždé je rozdělí tragická událost… Proč se znovu a znovu vracejí? Povede se jim někdy dosáhnout (prvního) šťastného konce?

středa 2. listopadu 2016

Říjnové shrnutí – Humbook, lepítka a předsudky

Vždycky jednou za čas se mi stává, že se u mě objeví náklonnost k podzimu. Většinou ve chvíli, kdy sedím doma zachumlaná pod dekou, k ruce džus nebo čaj a nějakou pěknou knihu… pak pohlédnu z okna na krásně zbarvené listí a napadne mě, že mě ten podzim nedeprimuje tak strašně moc. Ale nebojte, ono to do druhého dne přejde. Ale teď jsem se aspoň dostala k napsání tohohle článku. Ano, po třech měsících se zase jednou hlásím s měsíčním shrnutím. Na rozdíl od uplynulých svou měsíců už to nebude tolik zahlceno poezií (slibuju!), konečně mám totiž za sebou zkoušku z české literatury druhé poloviny 20. století. Bohužel taky začal semestr, takže teď čtu literaturu z 19. století a první půlky 20. století… Ale mezitím jsem si našla i čas na čtení něčeho jiného, a o to se s vámi teď můžu podělit.