neděle 8. října 2017

Helle Helle – Tohle jsem měla napsat v přítomném čase | Podzimní melancholie

Ke čtení nejnovější knihy dánské spisovatelky Helle Helle mě nalákal článek Barbory o podzimně laděných knihách. Podzimně se právě teď docela cítím, takže jsem v knihovně ulovila Tohle jsem měla napsat v přítomném čase a hned v metru jsem se pustila do čtení.

Dorte bydlí v domku u nádraží, před rodiči předstírá, že studuje v Kodani literaturu, ve skutečnosti ale spíš bojuje s nespavostí, chodí na dlouhé procházky a taky trochu píše. Občas navštěvuje svou tetu Dorte, po níž je pojmenovaná. Ani jedna Dorte tak docela neví, co si počít sama se sebou, se svým životem a vztahy. Tak nějak se to stalo.


Jednou jsem se Dorte zeptala, jestli se pokaždé zamilovala hned. Pokrčila rameny:
„Jo, tak nějak.“
„Tak proč se to vždycky pokazí?“


Málokdy mám tak velké potíže sepsat nějaké „shrnutí“ děje jako jsem měla s touhle knihou – protože ona vlastně moc souvislý děj nemá. Tohle je sice moje první setkání s Helle Helle, ale přečetla jsem si, že je pro její styl psaní charakteristická útržkovitost a zkratkovitost. Příběh Dorte v knize dostáváte přesně takovým způsobem – jen tak mimochodem a na přeskáčku. Kniha nemá ostrý začátek ani konec, jednotlivé časové roviny se prolínají a často si čtenář ani není jistý, kde vlastně je.  

Jednotlivé kapitoly (celkem jich je na sto šedesáti stranách čtyřicet dva) jsou kraťoučké a mnohdy zobrazují spíše okamžiky a nálady než nějaké převratné události. Spousta věcí se stane jaksi mimoděk a vy si musíte domyslet souvislosti. Motivy postav zůstávají čtenáři skryté. Na první pohled je Dorte sice neustále trochu ztracená a zmítaná okolními událostmi, ale nezdá se, že by se jí příliš dotkly. Ale dost možná je tohle součástí autorčina záměru nesdělovat, ale ukazovat.

Byl to divný týden. Dny mi splývaly. Stála jsem ve sprše a přemítala, co je to získat a ztratit.

Atmosféra knihy je opravdu poměrně podzimní, a to aniž by byla s podzimem příliš provázána. Její melancholické ladění se mi ale do tohohle počasí vyloženě hodí. Tím a svým tématem dívky, která nedokáže zcela zapadnout do současného světa, mi kniha poněkud připomíná Nícení od české spisovatelky Ivany Myškové. Je to spíš dojmové srovnání, ale nemohla jsem se toho pocitu při čtení zbavit.

Večer se mi usínalo líp. Přišla jsem na dobrou metodu, asi hodinu jsem zívala a zívala, teprve pak jsem zalehla. V ložnici jsem pořádně vyvětrala, a když jsem ležela v posteli, eventuální myšlenky jsem zaháněla větou: všechno je v pořádku. Ale bohužel jsem se beztak několikrát za noc vzbudila.

Tohle jsem měla napsat v přítomném čase je zvláštní knížka. Moc se toho v ní nestane, mezi začátkem a koncem není znát příliš velký posun ve vývoji postav – spíše se to všechno točí v kruhu. Přesto, nebo snad právě proto, jsem měla po dočtení skoro chuť otočit na začátek a přečíst si to ještě jednou, aby se mi to líp usadilo. Zkrátka a dobře, Helle Helle má rozhodně něco do sebe. Jsem zvědavá, jak dlouho mi ještě bude vrtat hlavou.

Autor/ka: Helle Helle
Originální název: Dette burde skrives i nutid
Série: není
Datum vydání: Dánsko: 2011 / CZ: 2017
CZ překlad: Paseka, Helena Březinová
SK překlad: Artforum, Katarína Motyková
Počet stran: 168 v CZ, vázaná
Cena: 248,-Kč
Moje hodnocení: 70 %
Hodnocení na Goodreads:  3,38 při 1 114 hodnoceních

1 komentář:

  1. Já doufám, že si ještě někdy od Helle Helle něco přečtu. Je to sice divný čtení, ale je to fajn. A tohle vypadá zajímavě.

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)