středa 8. listopadu 2017

John Green – Turtles All the Way Down | Málo želv, moc bakterií

Kdybyste se mě zeptali, jaké jsem měla letos léto, tak mi naskočí mé záchvaty zoufalství a John a Hank Greenovi. Chtěla jsem něco krátkého na koukání při obědě, a nějak se stalo, že jsem začala na YouTube koukat na stará videa vlogbrothers. A protože jsou bratři Greenovi úžasní (skutečně na to nezapomínají), posléze jsem začala poslouchat i jejich podcast a měla jsem je čím dál tím radši.

Novou knihu Johna Greena, Turtles All the Way Down, jsem proto vyhlížela skutečně s napětím. Po těch letech od TFIOS jsem asi nebyla jediná, kdo byl zvědavý, jak se John popere s další knihou. Její hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Aza Holmesová, jejíž život naprosto ovládají její myšlenky – má totiž OCD. To způsobuje, že se nedokáže přestat zaobírat bakteriemi, které žijí v jejím těle. Vtíravé myšlenky versus racionální argumenty, 1:0. A tak stojí Aza před otázkou – když si nemůže vybrat ani své vlastní myšlenky, je vůbec paní svého osudu? Je vůbec skutečná?

Pravděpodobně jste už o OCD slyšeli. Dneska všichni víme, že tahle tři písmenka symbolizují obsedantně kompulzivní poruchu. Nevím, jestli je to univerzální věc, ale já si všimla, že ho lidé zmiňují takřka mimoděk: já to musím mít takhle – to víš, to je to moje OCD. Skoro byste pak měli dojem, že mít OCD znamená hlavně mít velký pořádek. Nechci nikoho vyloženě zlehčovat, ale mám pocit, že je to ale mnohdy spíš něco, s čím se člověk pořád potkává na internetu, tak to občas taky aplikuje na sebe, ale o skutečném OCD nemáme ani páru.

Možná to nevíte, ale John Green své hlavní hrdince připsal svou vlastní duševní chorobu. Jeho OCD je jedním z důvodů, proč od vydání Hvězd uplynulo více než pět let, než napsal další knihu. Na podzim 2015 měl špatné období, a když se z něj dostal, věděl, že se chce pokusit o své zkušenosti něco napsat. Zbytek příběhu je samozřejmě smyšlený, ale Azin boj s OCD tvoří centrální osu knihy, okolo které se obtáčí všechno ostatní. A myslím, že se Greenovi opravdu podařilo živě zprostředkovat, jaký život s OCD skutečně je. Jeho kniha není dokonalá, ale pasáže, které se věnují tomuhle, na mě udělaly opravdu silný dojem.


Kromě toho se mi líbilo, že se Green v knize hodně věnuje i tomu, jak taková duševní choroba ovlivňuje nejen toho, koho sužuje, ale i všechny v jeho okolí. Myslím, že je to zajímavá myšlenka, protože většinou máme tendenci uvažovat o jediné „oběti“ takových poruch, ale ve skutečnosti dokáže takový nemocný, třebaže neúmyslně, zkomplikovat život i svým blízkým. A o tom se moc nemluví, protože už jenom když jsem psala tenhle odstavec, připadala jsem si hrozně zlá – říkat o někom, kdo trpí nějakou duševní chorobou, že ostatním působí potíže, taková necitelnost! Pravda to ale je a je dobře, že tuhle problematiku někdo popsal. (A mnohem lépe než já teď v tomhle odstavci, který přes veškerou mou snahu působí bezcitně.)

I wanted to tell her that I was getting better, because that was supposed to be the narrative of illness: It was a hurdle you jumped over, or a battle you won. Illness is a story you told in the past tense.

Želvy pod želvami
A třetí skutečnost, která se mi líbí. U příběhů, které se zabývají nemocemi, ať už tělesnými či duševními, máme tendenci chtít nějaký konec, ať už dobrý (zlepšilo se to), nebo špatný (vždyť víte). Ale u duševních chorob konec často prostě není. Není to něco, co by šlo vždycky vyléčit natrvalo. Možná i proto na mě Želvy do jisté míry působily temněji než Hvězdy, které byly „tragické“ mnohem přímočařeji. V Želvách musíte jít víc do hloubky a zamyslet se nad celým kontextem.

Četla jsem, že John Green píše pořád stejné postavy a stejné zápletky. Hloubavé teenagery, kteří jsou vyspělejší na svůj věk, literární narážky, motiv nějakého hledání… Do jisté míry je to samozřejmě pravda, ale myslím, že to prostě patří k jeho stylu. A pokud vám to nevadilo předtím, tak proč by to měl být nedostatek teď?

„I like short poems with weird rhyme schemes, because that’s what life is like.“
„That’s what life is like?“ I was trying to get his meaning.
„Yeah. It rhymes, but not in the way you expect.“

Pokud se vám ale jeho předchozí knihy nelíbily, tak nečekejte nějaký obrat o 180 stupňů. Zároveň bych o sobě neřekla, že jsem nějaká zarytá fanynka Greenových knih, která je bude bránit zuby a nehty. Mám strašně ráda Johna jako osobnost, jeho knihy jak které. Želvy se mi ale líbily dost. Nebyly dokonalé, ale tu trochu nadbytečnou zápletku s miliardářem jsem mu ochotná odpustit za výborné zobrazení OCD, které mě neuvěřitelně dostalo. Dost jsem tu knihu „prožívala“ a „zalepítkovala“ jsem si spoustu pasáží, což je u mě vždycky dobré znamení.

A malá poznámka na závěr; pokud třeba chcete čekat na české či slovenské vydání knihy, doporučuju vám – zkuste mezitím ten podcast Dear Hank and John. Kromě toho, že je výborný, tak vznikal zhruba ve stejnou dobu jako Želvy, takže v něm můžete najít původ spousty motivů v knize, a ze všeho nejvíc ústřední motiv lidského mikrobiomu. O tom se John dozvěděl právě při vzniku podcastu a od té doby bylo neustále znát, jak na to pořád myslí, snad trochu jako Aza sama…


Autor/ka: John Green
Originální název: Turtles All the Way Down
Série: není
Datum vydání: USA: 2017
CZ překlad: vyjde u YOLI, 2018
SK překlad: není
Počet stran: 286 v EN, vázaná
Moje hodnocení: 85 %
Hodnocení na Goodreads:  4,26 při 25 472 hodnoceních

2 komentáře:

  1. Povedená recenze :) To vůbec nevypadá špatně, líbí se mi to téma kompulzivní poruchy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Snad se ti Želvy taky budou líbit :)

      Vymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)