Gail Honeyman – Eleanor se má vážně skvěle | Snad příště

„Když se vás někdo zeptá, jak se máte, očekává, že odpovíte SKVĚLE. Neočekává, že začnete vykládat, jak jste večer usínali s brekem, protože jste celé dva dny nepromluvili. Prostě odpovíte SKVĚLE.“ 

Eleanor se má vážně skvěle. Od pondělí do pátku pracuje jako účetní v kanceláři, kam nastoupila někdy před devíti lety poté, co dokončila studium klasické literatury. Víkendy tráví doma četbou knih ve společnosti lahve s vodkou a vůbec nikoho nepotřebuje. Jenže pak jednoho dne spolu s kolegou Raymondem zachrání starého pána, který omdlí na ulici, což vede k sérii událostí, které Eleanor pomalu nutí vylézt ze své ulity a uvědomit si, že všechno není tak skvělé, jak to na první pohled vypadá… 

Na Eleanor jsem se vážně těšila. Někde v hloubi duše mi zněl jakýsi neodbytný hlásek, který tvrdil, že tahle knížka vypadá vážně skvěle, ale fakt. A pak jsem ji přečetla a… nějak nevím, co mám říct. Teď mám totiž v hlavě hlásky dva, a ty se hádají, jaký mám na tuhle knihu vlastně názor. Na jednu stranu totiž musím ocenit některá témata, jimiž se kniha zabývá, na druhou stranu jsem byla zklamaná, že to nedokázala i bez zápletky „v minulosti se NĚCO stalo“, která už pomalu ale jistě začíná být trochu vyčpělá.

Hlavním tahounem celé knihy je nepochybně téma konformity se společností a jejími pravidly. Na jednu stranu dává výstřední Eleanor najevo, že by se člověk neměl zcela podrobovat společenskému diktátu na úkor vlastní osobitosti. Zároveň nám Eleanor prostřednictvím svých pobouřených a většinou bezelstných komentářů dává najevo, jak moc jsou některá společenská pravidla pro někoho zvenčí nelogická, a přesto se jimi většina z nás více či méně dobrovolně řídí. 

Na druhou stranu ovšem kniha upozorňuje i na odvrácenou stránku této absolutní nezávislosti na všem a na každém, kterou je samota. Ano, společnost lidí je občas nesnesitelná. Všichni jsme nejspíš někdy byli v situaci, kdy jsme si chtěli zalézt doma s knihou, ať už ve společnosti lahve vodky či šálku čaje, a nikoho nevidět. Ale v delším měřítku je tato samota neúnosná. 

Právě tenhle pocit osamělosti, který člověk zažívá, když žije uprostřed velkého města, když stojí v kanceláři plné jiných lidí, když zas a znovu odpovídá na otázku „Jak se máš?“, ukazuje kniha opravdu bravurně. Ale přestože je mi tohle téma v mnoha ohledech blízké, musím říct, že mě trochu zklamal příběh, na jehož pozadí ho autorka vykreslila. 

Eleanor je ve své podivnosti mnohdy až tragikomická, ale to vystačí jen na určitou část knihy, pak přijde téma hledání sebe sama, odhalování tragické minulosti, která Eleanor do značné míry formovala. A já si nejednou říkala, že tohle už tu prostě bylo, to už jsem někde četla. Jsem si jistá, že někomu se přesně to bude líbit, mě by ale mnohem víc oslovilo, kdyby byla Eleanor v té své osamělosti byla trochu víc normální ženská. 

Jedno nemalé plus si ode mě kniha vysloužila i za to, že se neuchýlila k tomu typicky filmovému závěru, přestože se přímo nabízel. Konec tak dostatečně naznačoval, aniž by sklouznul ke klišé. A to je fajn. Jenže v konečném důsledku pro mě kniha zůstává přesně taková – prostě fajn. Což není špatné, jenom jsem čekala, že to bude vážně skvělé. Ale úplně na Gail Honeymanovou zanevřít nechci a doufám, že nějaká její další kniha bude lepší. 

Chtěla bych poděkovat nakladatelství Plus za poskytnutí recenzního výtisku.

Autor/ka: Gail Honeyman

Originální název: Eleanor Oliphant is Completely Fine

Série: není

Datum vydání: Velká Británie: 2017 / CZ: 2017

CZ překlad: Plus, Olga Bártová

SK překlad: Plus, Kristína Hečková

Počet stran: 352 v CZ, vázaná

Cena: 349,-Kč

Moje hodnocení: 65 %

Hodnocení na Goodreads:  4,32 při 50 699 hodnoceních

Goodreads | Plus