středa 22. srpna 2018

Nina LaCour – Hold Still | Tichá kniha na vážné téma


Hold Still vyšlo v roce 2009 a od té doby Nina LaCour napsala čtyři další knihy, z nichž tři jsem už četla. Když čtete autorovu prvotinu po tolika letech a tolika knihách, nemusí to vždycky dopadnout dobře. Na Hold Still jde poznat, že se autorka pořád ještě úplně nerozepsala, ale rozhodně se nejedná o katastrofu, která patří do starého železa. Naopak spíš předznamenává témata, která začala být populární o několik let později, stejně jako témata, která se ve tvorbě Niny LaCour budou stále vynořovat: rozbité rodiny, umění, smutek.

Kniha začíná chvíli poté, co Caitlinina nejlepší kamarádka Ingrid spáchala sebevraždu. To největší se tedy odehraje ještě před začátkem vyprávění a po zbytek knihy se Caitlin musí vyrovnat s tím, že už Ingrid není, a ve chvíli, kdy najde její deník, i s tím, že ji možná trochu zklamala. Téma smutku, opuštěnosti a smíření se znovu objevují i ve Všechno je v pohodě a do jisté míry mi přijde, jako by se autorka při psaní Hold Still připravovala na svůj pozdější román, v němž dotáhla k dokonalosti to, co umí nejlépe: práci s postavami.

J. K. Rowlingová – Předobrý život


S proslovy už mám svou dávku zkušeností. Tak zaprvé, jeden z nich jsem kdysi dávno, když jsem končila střední školu, napsala. Můj osmiletý gympl se s přibývajícími lety měnil v příšerné peklo a byla jsem tehdy vděčná hlavně za to, že už tam nebudu muset chodit, takže mi zbývalo jen "pokusit se být třeskutě vtipná. 

Když jsem si o pár let později musela vybírat téma na svou bakalářskou práci, znovu jsem se vrátila k proslovům a nakonec jsme přeložila brilantní text od Lois Lowryové, který měl oproti jiným tu výhodu, že byl o knihách a splňoval zadaný počet stránek. Tehdy jsem narazila i na proslov J. K. Rowlingové a samozřejmě jsem na okamžik zadoufala, ale dočkala jsem se pouze hořkého zklamání. 

Seneca sice říká, že „život je jako příběh: nezáleží na tom, jak je dlouhý, ale jak je dobrý,“ ale bohužel, bakalářská práce není jako život a záleží na tom, jak je dlouhá – a příběh by to taky nebyl příliš poutavý (Kapitola jedna, v níž Anežka napíše dva odstavce a pak stráví hodinu formátováním; Kapitola osm, v níž se málem zhroutí, když se počítač vypne před uložením rozepsané práce).

čtvrtek 16. srpna 2018

F. S. Fitzgerald – Za tebe bych život dal | FSF v temném kabátě

Nedá se říct, že bych byla nějaký milovník Fitzgeralda; vlastně jsem zatím četla jen Velkého Gatsbyho a to s nijak valným nadšením. (Asi to bude tím, že mojí hlavní čtenářskou pohnutkou tehdy byl, ehm, Leonardo DiCaprio.) Zato tenhle povídkový soubor mě lákal, převážně svým názvem. 

Všechny povídky v něm byly za Fitzgeraldova života odmítnuty – většinou proto, že nebyly dost fitzgeraldovské, že byly moc temné. Ohledně toho soudy vynášet nemůžu, zato ale musím říct, že mě to bavilo. Jak už to u povídkových souborů bývá, některé víc a některé míň, ale u všech jsem mimořádně ocenila, jaké dokáže Fitzgerald vymyslet zápletky. A kolik toho na relativně málo stránkách dokáže říct. (Vlastně by z jedné povídky byl skvělý young adult román, je tam všechno – láska do pěti minut, následovaná zradou, vzájemnou nedůvěřivostí až po nevyhnutelné usmíření, jak jinak než na plese. Copyright už vypršel, tak že by to někdo přetvořil na trilogii o čtyřech dílech?)