pondělí 24. září 2018

Laurent Binet – Sedmá funkce jazyka | Lingvistická detektivka


Laurent Binet se uvedl jako autor románu HHhH, který popisuje atentát na Heydricha, což je pro nás jako Čechy jistě zajímavé téma. HHhH si chci přečíst už dlouho, ale nakonec jsem se jako první dostala k novější Sedmé funkci jazyka. Ta si totiž na paškál vzala literární teoretiky a lingvisty a učinila je protagonisty téhle metajazykové detektivky, což mě jako někoho, kdo už čtyři roky neslyší ve škole prakticky nic jiného než o funkcích, pořádně navnadilo.

Na českém vydání se vzadu skví nápis „Konspirační thriller mezi Danem Brownem a Romanem Jakobsonem“ a já si nejsem jistá, jestli je to úplně nejlepší nápad. Ne proto, že by se snad mýlil – strukturně řečeno je Sedmá funkce jazyka knihám prvně zmíněného Dana Browna velice podobná, ale klíčové je to druhé jméno. Máte aspoň tušení, kdo to byl Roman Jakobson? Protože si umím představit, že v opačném případě dostanete spoustu zmatených fanoušků Dana Browna, kteří se hned na začátku utopí v přívalu diskurzu. (Uvažuju o tom, že to ozkouším na mamce, ale tuším, že mi to záhy hodí na hlavu…)

Sedmá funkce jazyka začíná jednou historickou událostí: Je únor 1980 a Roland Barthes, francouzský sémiolog, který kdysi prohlásil, že autor je mrtev, je sražen dodávkou a umírá. Zabil autora, tak teď na oplátku autor zabil jeho? Touhle velkou ironií ale nic nekončí, protože Barthes měl údajně přístup k legendární sedmé funkci jazyka (Jakobson jich stanovil šest), pomocí níž můžete každého přesvědčit k čemukoli. A tu by prosím všichni chtěli. A tak se rozebíhá vyšetřování, v němž se kromě fiktivního inspektora Bayarda a mladého doktoranda Simona Herzoga, kterého Bayard zkonfiskoval, aby mu „ty bláboly“ někdo vysvětloval, pohybují samé známé historické osobnosti: politici, lingvisté, filozofové… A možná přijde i Umberto Eco.

Ani já nemůžu říct, že bych znala všechno a všechny, ale i to málo mi stačilo, abych se královsky bavila. Čtenářský zážitek stojí do značné míry na tom, jak moc vám všechna ta jména jsou známá. Čím víc jich znáte, tím víc vtípků odhalíte. Binet světovou intelektuálskou smetánku rozhodně nešetří a dělá si z nich dobrý den. Také záhy začne fabulovat, takže dříve nebo později zbystříte. Mezi historickými událostmi je spousta prázdných míst a právě v nich Binet zkonstruoval svůj příběh. Stalo se to takhle? Pravděpodobně ne, ale s jistotou to říct nemůžeme.

„Normální“ dialogy a monology se mísí s teoretickými přednáškami a úvahami, takže Sedmá funkce jazyka rozhodně nepatří k jazykově nejjednodušším textům, o to větší pochvalu si zaslouží překladatelka Michala Marková, která se překladu zhostila velice umně. Navíc velká část promluv, které v knize zazní, jsou skutečné citace z děl nebo soukromých zdrojů, jen občas nezazněly zrovna v tu dobu, v tomto kontextu a nevyřkla je tato osobnost. Zkrátka mišmaš. Výsledkem je něco, co je chytré, třeskutě vtipné a místy (předpokládám účelně) sklouzává až k fraškovitosti. A co mě pořádně bavilo. Protože kdy si znova přečteme thriller, kde se nikdo nehoní za svatým grálem, ale za samotným jazykem? Asi už nikdy.

 Laurent Binet: Sedmá funkce jazyka. Přeložila Michala Marková. Argo, 2017, 376 stran.

1 komentář:

  1. Tak se mi zdá, že tohle by mohlo být něco pro mě. Právě proto, že tenhle žánr moc nečtu, a právě proto, že mě něco přesně takovéhleho láká. :D :)
    Jo a taky se mi to úplně běžně stává, že si od nějakého autora chci roky přečíst něco a nakonec si přečtu něco úplně jiného. Třeba u Ruty Sepetys, pořád jsem nečetla V šedých tónech, i když ta knížka mě k ní přivedla.

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)