sobota 10. listopadu 2018

Leigh Bardugo – Trnitá řeč | Pohádky s temnějším nádechem


Leigh Bardugo patří ke spisovatelkám, které se rády vracejí do svého fantasy vesmíru i napříč různými sériemi. Povídkový soubor Trnitá řeč je sbírka pohádek, které se odehrávají ve stejných kulisách jako autorčina série Griša nebo Šest vran. S jejich postavami se tam však nesetkáte, Trnitá řeč totiž spojuje šest nezávislých pohádkových příběhů. Některé vám mohou připomenout známé pohádky, třeba tu o Jeníčkovi a Mařence nebo Louskáčka, jiné alespoň mně přišly zcela původní.

Pohádky patří k nejstarším příběhům naší kultury, původně se předávaly ústně, není proto divu, že jednotlivé příběhy dostaly mnoho různorodých verzí, které si jsou často podobné jen málo, jak se měnily v čase i prostoru. Tahle tradice umožňuje i současným autorům, aby si pohádku přebrali podle sebe, kousek změnili, zasadili ji do jiného časoprostoru nebo se zaměřili na marginální epizodu či postavu. Možnosti jsou takřka nepřeberné. Někdy si z pohádek stačí vzít jen různé archetypy (úkoly, zlou čarodějnici, pomocníka…) a vytvoříte něco svébytného.


Leigh Bardugo se v Trnité řeči pouští oběma nastíněnými směry: přetváří i tvoří. Výsledkem je pět kratších příběhů a jeden střední – v knize jsou kvůli grafické úpravě velká písmena, není proto divu, že stránky ubíhají rychleji než normálně. Okraje příběhů zdobí ilustrace a v průběhu povídky se proměňují a narůstají, až nakonec na poslední dvoustraně zůstane jenom obrázek. Ilustrace Sary Kipinové jsou hlavním lákadlem knihy, o to víc mě zaráží, že jsem její jméno v (české) knize musela horko těžko hledat a nakonec jsem ho našla jen v poděkování autorky a matoucí zmínce na stránce s copyrighty. 
Trnitá řeč je tedy hezká už na pohled, ale stojí za ty peníze i obsah? Pokud máte rádi poněkud zvrácené pohádky, tak rozhodně. Leigh Bardugo si pro své postavy dokáže vymyslet osudy, jež nejsou prvoplánovité a překvapí. Barvitým jazykem umně vykresluje kouzelné scenérie, a to i na malém prostoru. Vlastně mi přišlo, že kratší pohádky jsou o to lepší, protože jde jen o příběh a trochu poetického líčení, bez zbytečného balastu. Poslední pohádka Když voda zpívá oheň se mi líbila nejméně a připadalo mi, že se trochu táhne. Nejvíc se mi líbila Čarodějnice z Duvy, inspirovaná pohádkou o perníkové chaloupce, která na necelých čtyřiceti stranách nabrala naprosto neočekávaný směr. Celkově by se dalo říct, že všechny pohádky jsou temnější a zvrácenější než současné verze, i když z historického hlediska pohádky kruté jsou.

Sara Kipin
Můžete Trnitou řeč číst i mimo autorčinu další tvorbu? Rozhodně. Není tam nic nepochopitelného. Já sama jsem doposud četla jen Šest vran, které mě naprosto odrovnaly svým zprzněným překladem. Trnitou řeč však naštěstí dostala na starost zkušená překladatelka Dana Chodilová (můžete ji znát například z překladů knihy Ricka Riordana), takže jsem se do knihy pouštěla bez obav a v průběhu čtení jsem si to jenom potvrdila. Překlad je stylisticky obratný, věty nedrhnou, lexikální řešení jsou nápaditá. Strávila jsem s knihou hezkých pár hodin a nevylučuju možnost, že si některé příběhy přečtu opakovaně. 


Leigh Bardugo: Trnitá řeč. Přeložila Dana Chodilová. Fragment, 2018, 288 stran.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

1 komentář:

  1. taky jsem o ni uvazovala, ale nemam kam spechat :-) potrebuji precist grisu :-P

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)