úterý 4. prosince 2018

Louis de Bernières – Prach, který se snáší ze snů | Kouzlo, jemuž chybí spád


Není to tak dávno, co jsem přečetla Mandolínu kapitána Corelliho. Zaujal mě Bernièresův barvitý, košatý styl psaní, jakožto i řecko-italské kulisy příběhu. Když tedy vyšel Prach, který se snáší ze snů, bez váhání jsem po něm sáhla.

Kniha otevírá začátkem nové éry: zemřela královna Viktorie, na trůn usedá její syn Edvard a v Británii se začíná blýskat na nové časy. Na oslavu korunovace nového krále pořádají tři dobře situované rodiny, McCoshovi, Pendennisovi a Pittovi, oslavu. Už tehdy se mezi nejmladšími začínají formovat komplikované spletence vztahů: Otylka McCoshová je zamilovaná do Archieho Pitta, ten má ale oči jenom pro její sestru Rosie, stejně jako jeho bratr Daniel a Ashbridge Pendennis, který Rosie věnuje kroužek od záclon místo zásnubního prstýnku. Tehdy ještě nikdo, že je za třináct let čeká válka, tak hrozná, že se jí nejdřív začne říkat velká a později první světová, tak děsivá, že otřese celou společností a ta na jejích troskách bude muset vyrůst proměněná…

Na konci oficiální anotace je zmínka, že Prach, který se snáší ze snů je často přirovnáván k seriálu Panství Downton. Do jisté míry je to pravda, kniha se seriálem sdílí místo i čas, v němž se odehrává, a hlavními aktéry jsou bohaté rodiny a jejich služebnictvo. Bernièresův román však jde více do hloubky, je detailnější, propracovanější a v konečném důsledku i mnohem tíživější. Přesto podle mě autor občas zachází až moc daleko... a pro stromy není vidět les.

Nechápejte mě špatně, Prach je výborně napsaný i přeložený. Ani zde není nouze o barvitý styl, košatou slovní zásobu a pestrou paletu postav, které se mi tak líbily v Mandolíně. Jenže mezi tím vším je to občas prostě nuda. Autor dokáže skvěle variovat styl jednotlivých kapitol podle toho, kdo je vypráví, takže se rozhodně našly pasáže, do nichž jsem se naplno ponořila. Jenže vždycky přišla nějaká další, kdy jsem se zase naopak topila v přemíře detailů, které mi v konečném důsledku nepřipadaly důležité. Spíš než o gradující román působí Prach jako série epizod.

Možná je to tím, že mě ze všech postav nejméně zaujala ústřední trojice Rosie, Ash a Daniel. Mnohem víc než hlavní postavy mě bavily příběhy týkající se pana a paní McCoshových, Rosiiných sester nebo služebnictva, z nichž všichni dostali mnohem méně prostoru. Nejvíce si tak pro sebe uzurpuje výše zmíněná trojice a občas až na úkor čtivosti; zkrátka se nemůžu se zbavit dojmu, že Bernières vlastně nepřichází s ničím novým. Syrové popisy první světové války a její důsledky na celou společnost tu už byly nesčetněkrát.

Možná už jste poznali, že jsem z Prachu poněkud rozpačitá. Musela jsem se jím prokousat jako chlupatou dekou, přičemž ani na konci jsem se nedočkala úlevy v podobě přelomového závěru, protože kniha je první částí předpokládané trilogie, a tak končí spíš vlažně, příslibem následujícího. Vážně to není špatně napsaná kniha, ale přeci jen jí nedělá dobrou reklamu, že jsem u ní několikrát usnula. Bohužel.


Louis de Bernières: Prach, který se snáší ze snů. Přeložil Viktor Janiš. Plus, 2018, 456 stran.

Děkuji nakladatelství Plus za poskytnutí recenzního výtisku.

2 komentáře:

  1. Taky se mi stává, že u knih usínám, ale neviním je z toho, protože jsem holt unavený člověk, zvlášť když si vezmu knihu do postele. :D

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)