pondělí 28. ledna 2019

Lucia Berlin – Manuál pro uklízečky | Utajovaný poklad


Tolik dojmů, a žádné nechtějí vejít do slov. Začněme třeba autorkou. Dost možná jste o Lucii Berlinové nikdy neslyšeli, já se o ní poprvé dozvěděla až z edičního plánu Arga. Narodila se v roce 1936 a zemřela (na své narozeniny) v roce 2004 jako relativně neznámá povídkářka. A pak v roce 2015 jedno nakladatelství vydalo sbírku jejích povídek, Manuál pro uklízečky, a kniha se velice rychle vyšvihla na všemožné žebříčky bestsellerů. Jeden její kolega spisovatel se nechal slyšet, že Lucia Berlinová je „nejutajovanějším americkým pokladem“.

Berlinová měla bouřlivý život, vystřídala spoustu zaměstnání, třikrát byla vdaná, měla čtyři děti a žila v hned několika amerických státech, sousedním Mexiku i jihoamerickém Chile. Pro své povídky tak měla hlubokou studnici inspirací a podle všeho z ní hojně čerpala. V Manuálu pro uklízečky se ve většině povídek objevují podobné či úplně stejné postavy. Uklízečky, zdravotní sestry, alkoholičky, matky, manželky, dcery, sestry. Někdy se jmenují Lucia nebo Lou, někdy Carlotta, někdy jejich jméno nevíme. Skoro všechny mají životní osud, jenž se nápadně podobá tomu autorčinu. Čím déle jsem četla, tím více jsem měla pocit, že nečtu o různých ženách, ale stále o jedné a té samé. Že nečtu tak docela povídky, ale střípky ze života jedné postavy, takový fragmentární román.