pondělí 28. ledna 2019

Lucia Berlin – Manuál pro uklízečky | Utajovaný poklad


Tolik dojmů, a žádné nechtějí vejít do slov. Začněme třeba autorkou. Dost možná jste o Lucii Berlinové nikdy neslyšeli, já se o ní poprvé dozvěděla až z edičního plánu Arga. Narodila se v roce 1936 a zemřela (na své narozeniny) v roce 2004 jako relativně neznámá povídkářka. A pak v roce 2015 jedno nakladatelství vydalo sbírku jejích povídek, Manuál pro uklízečky, a kniha se velice rychle vyšvihla na všemožné žebříčky bestsellerů. Jeden její kolega spisovatel se nechal slyšet, že Lucia Berlinová je „nejutajovanějším americkým pokladem“.

Berlinová měla bouřlivý život, vystřídala spoustu zaměstnání, třikrát byla vdaná, měla čtyři děti a žila v hned několika amerických státech, sousedním Mexiku i jihoamerickém Chile. Pro své povídky tak měla hlubokou studnici inspirací a podle všeho z ní hojně čerpala. V Manuálu pro uklízečky se ve většině povídek objevují podobné či úplně stejné postavy. Uklízečky, zdravotní sestry, alkoholičky, matky, manželky, dcery, sestry. Někdy se jmenují Lucia nebo Lou, někdy Carlotta, někdy jejich jméno nevíme. Skoro všechny mají životní osud, jenž se nápadně podobá tomu autorčinu. Čím déle jsem četla, tím více jsem měla pocit, že nečtu o různých ženách, ale stále o jedné a té samé. Že nečtu tak docela povídky, ale střípky ze života jedné postavy, takový fragmentární román.

Sama Berlinová k tomu v jednom rozhovoru prohlásila následující: „Já vám nevím, proč mám v některých povídkách svoje jméno, a jinde ne. Když si to tak vezmu, vlastně nevím, proč ho nemám ve všech. Nedokážu si představit, jak to působí na čtenáře… Doufám, že mají pocit, že je ta povídka pravdivá.“

Jak už to v povídkových souborech chodí, některé povídky jsou lepší než jiné. Některé utkví v paměti, jiné záhy odplynou do zapomnění. Nejvíc na mě zapůsobila titulní povídka, všechny jsou ovšem napsané sugestivním jazykem a jsou ostře vypointované. Ať už popisují všednodenní události, nebo zlomové okamžiky života, vyvolávají barvité obrazy a celou řádku emocí, od melancholie po mírné pobavení.

Velkou chválu si zaslouží i překladatelka Martina Knápková. Nestává se mi často, že do textu v korektuře nemám nutkání zanášet drobné stylistické úpravy, ale tady to zkrátka nebylo vůbec potřeba. Překlad hladce plyne, nikde nedrhne a z té pestré češtiny mi radostí plesalo srdce. Zkrátka špička.

Napsat krátký text je možná lehčí než napsat román, ale napsat dobrou povídku, to chce kumšt. Ani nevím, kolikrát jsem od někoho slyšela: „Mě povídky vlastně moc nebaví.“ A když budu upřímná, nejednou jsem si to pomyslela sama. Zdálo by se, že povídky nikdo nečte, přesto pořád nějaké vycházejí. Protože když někdo povídky psát umí, je z toho zážitek, jenž se svou skvělostí hravě vyrovná kdejakému románu.

Vlastně ani nevím, proč o tom mluvím. Za oknem se teď míhají straky, modrozelené šmouhy na pozadí bílého sněhu. Vydávají podobné rozkazovačné skřeky. Samozřejmě bych si mohla sehnat nějakou knihu nebo někomu zavolat a zjistit, jak to vrány s tím hnízděním mají. Ale trápí mě hlavně to, že jsem si jich všimla jen náhodou. Co dalšího mi uniklo? Kolikrát za život jsem byla takříkajíc na zadní verandě místo na přední? Co mi kdo chtěl říct a já to neslyšela? Jaká láska možná existovala a já o ní neměla ani tušení?
Takové otázky nemají význam. To, že jsem vydržela tak dlouho naživu, má jediný důvod – házím minulost za hlavu. Zavírám dveře před zármutkem a lítostí a výčitkami svědomí. Kdybych je pustila dovnitř, kdybych si dopřála byť jen malinkou skulinku, prásk, dveře by se rozletěly srdce by mi roztrhaly na cucky poryvy bolesti oslepily by mě hanbou rozbíjela bych hrnky a láhve smetla všecky sklenice roztřískala okna potácela se po rozsypaném cukru a rozbitém skle nechávala za sebou krvavé stopy k smrti vyděšená a zalykající se až bych se nakonec naposledy otřásla z hrdla by se vydral poslední vzlyk a zase bych ty těžké dveře zabouchla. A jako už tolikrát bych začala dávat do kupy tu spoušť.

Berlin, Lucia: Manuál pro uklízečky. Přeložila Martina Knápková. Argo, 2019, 256 stran.
Vychází 28. 2. 2019.

1 komentář:

  1. Knihu jsem odložila, vůbec mě to nezaujalo. Povídkové knihy mám moc ráda, ale toto mi opravdu nesedlo.

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)