neděle 7. ledna 2018

Auður Ava Ólafsdóttir – Listopadoví motýli | Cesta nikam

Listopadoví motýli je už starší knížka islandské autorky Auður Avy Ólafsdóttir, která u nás ale vyšla teprve loni (jistě ne náhodou v listopadu!). U nakladatelství Plus už v roce 2012 vyšla autorčina známější kniha, Výhonek osmilisté růže. Tak dlouho jsem si ho chtěla přečíst, až vyšli Listopadoví motýli a já nakonec skončila u nich.  

Poměrně často narážím na lidi, kteří mi tvrdí, že anotace u knížek vůbec nečtou. Podle čeho se pak ale rozhodují, jestli si danou knížku přečtou? Mě třeba zajímavá anotace dokáže velmi dobře přesvědčit… jako tomu bylo i u Listopadových motýlů. Stačilo jen těch pár slov, že hrdinkou románu je překladatelka z jedenácti jazyků, a já byla navnaděná. S naší bezejmennou překladatelkou se právě rozešli jak manžel, tak milenec. Vzápětí její kamarádka Audur skončí v nemocnici a na vypravěčku připadne péče o jejího malého neslyšícího syna Tumiho. Když se jí podaří vyhrát v loterii (dvakrát), vydává se spolu s Tumim na bizarní okružní jízdu po islandské silnici číslo jedna, která možná někam vede… a možná ne?

První věc, se kterou musím začít: hlavně se mě neptejte, jestli se mi ta kniha líbila. Odpověď by totiž byla ano – ne – nevím. U Listopadových motýlů člověk prostě neví, a to nejen co se týče čtenářských dojmů, ale i samotného děje. Hlavní hrdinka je nespolehlivá vypravěčka, která se s námi dělí o svůj příběh a vzápětí znejišťuje sdělením, že to možná takhle ani nebylo. Že si tím vlastně není jistá. Příběh je navíc sám o sobě dost surreální, že byste o jeho „pravdivosti“ začali pochybovat i sami.

Na jednu stranu tady máme výčet tak divných událostí, že to místy působí jako dort pejska a kočičky. Výhry v loterii, až moc přesně vyplněná předpověď jasnovidky, matka, která klidně na měsíce opustí své malé, neslyšící dítě (navíc ho nechá s velmi nezodpovědnou osobou, která ani nemluví jeho jazykem), nebo ta neustálá náhodná setkání s muži, kteří s vypravěčkou buď už něco měli, a pokud ne, tak minimálně chtějí. A nikdo z nich nemá jména, takže si vlastně nikdy nemůžete být jistí, kolik jich celkem bylo a kteří se jenom objevují znovu. No a samozřejmě motýli, co dělají v knížce v listopadu stříbrní motýli?

Kde vlastně leží hranice literární přijatelnosti? Proč jsme na jednu stranu schopni akceptovat fantasy romány, kde se na stránkách prohání všechno možné od obživlých nákupních vozíků, přes asistenční jednorožce, až po upíry třpytící se jako disko koule, a pak cítíme roztrpčení, když se v knížce, která se tváří jako příběh z toho našeho obyčejného, všedního světa, objeví moc bizarních náhod a nepravděpodobných skutečností? Proč, když to autorka nejspíš (ano – ne – možná) přesně takhle zamýšlela?

Protože když se oprostíme od veškeré té nepravděpodobnosti a nahlédneme na příběh prizmatem nespolehlivé vypravěčky, vyvstane pod tím vším něco trochu jiného. Žena, která je v dnešním světě trochu ztracená. Žena s neobyčejnou minulostí. Žena, jejíž myšlenky místy trochu přesahují realitu…

Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala tuhle knížku, bylo to, že je islandská. (Islandština mimochodem patří k nejtěžším jazykům, takže si každý, kdo se ho naučí, včetně české překladatelky Martiny Kašparové, zaslouží velký obdiv.) Snažím se totiž zkoušet i jiné knihy než české a z anglofonního prostředí, protože si myslím, že i jiné kultury mají co nabídnout. Jen je někdy pak těžké přijmout ono odlišné prostředí a přestat přemýšlet v navyknutých mezích. Třeba to, že je na Islandu možné i to, že je největší silnice dost vylidněná – kdo by v listopadu a prosinci jezdil na Island za turismem, když je tam taková zima a tma? A většina toho mála místního obyvatelstva žije v hlavním městě Reykjavíku, kde si mohou užívat vytopené chodníky (to tam fakt mají!). Naše vypravěčka se tak může vydat na cestu, která nikam nevede… Cestu, která je (ano – ne – možná) trochu metaforou jejího podivného života.


Chtěla bych poděkovat nakladatelství Plus za poskytnutí recenzního výtisku.
Autor/ka: Auður Ava Ólafsdóttir
Originální název: Rigníng í nóvember
Série: není
Datum vydání: Island: 2004 / CZ: 2017
CZ překlad: Plus, Martina Kašparová
SK překlad: není
Počet stran: 360 v CZ, vázaná
Cena: 299,-Kč
Hodnocení na Goodreads:  3,32 při 1 795 hodnoceních

3 komentáře:

  1. To je zajímavá myšlenka - že když čteš islandskou literaturu, musíš se na to nějak naladit. Já četla dvě detektivky (nebo krimi nebo co to bylo) od Arnaldura Indridassona a bylo to celkem pěkné, i když švédské knížky mám asi raději.

    Ale jelikož na mém ambiciózním seznamu někde hodně vespod islandština je, třeba se dostanu aspoň k té literatuře v překladu. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem ji tam taky chvililinku měla, ale pak jsem usoudila, že radši budu pokračovat v tom, co jsem započala, a vylamuju si zuby na francouzštině a norštině :D Ono je těžké nezapomínat na to, že aby to bylo pořádně, nesmí si toho člověk nabrat až moc. Teda já to tak určitě mám, i když mám pár talentovaných kamarádek, pro něž tato omezení zřejmě neplatí :D
      Ale myslím, že bych se někdy ráda podívala na Island - tuhle jsem si o něm něco vyhledávala a je to tam fakt krásné!
      Jinak detektivky moc často nečtu, takže když už něco, tak to musí být fakt extra - třeba ten Nesbo to nepochybně umí, minimálně u těch pozdějších knih, ty první jsou prý horší, ale nečetla jsem je.

      Vymazat
  2. Moc pěkně napsaná recenze, díky za ni. O románu jsem vůbec nevěděla a přitom mám Výhonek osmilisté růže moc ráda, patří mezi nejlepší knihy, co jsem kdy četla. Letos jsem si ho chtěla znovu přečíst, ale místo toho si raději přečtu tuto "novinku".
    Na Islandu jsem byla letos v červnu. Je to fascinující země, ale přiznávám, bydlet bych tam nechtěla. Život tam musí být velice těžký, já mám ráda slunce a představa, že bych několik měsíců žila víceméně jen ve tmě, je pro mě nepředstavitelná.
    V případě zájmu mohu poslat odkaz na fotografie z cesty :)

    OdpovědětVymazat

Komentáře mě vždycky potěší, a snažím se dopovídat na všechny. Ale prosím, pokud použijete profil Anonymní, aspoň se na konci podepiště. Hodně Anonymních je pro mě matoucí :)